Článek
Záběry ukazují, jak Tarajkouski stojí před pořádkovou policií s rukama nad hlavou. Najednou se ve směru od policie objeví záblesk. A pak je vidět, jak se demonstrant zapotácí, jeho triko zbarví krví a pak upadne.
Tarajkouského přítelkyně Alena Germanová viděla tělo mrtvého v márnici. Agentuře AP řekla, že měl na hrudi jizvu. Rána prý byla zašitá, ale byla tam černá modřina – malá, ale zřetelná. Jeho ruce a nohy byly zcela bez zranění. Ani modřiny nikde neměl. Evidentně byl střelen přímo do prsou, uvedla Germanová.
Tisíce lidí přišly 15. srpna vyjádřit Tarajkouskému svůj respekt. Pohřeb se konal ten samý den, ale pouze pro přátele a jeho rodinu.
Také Sjarhej, který s Tarajkouským 10. srpna společně protestoval, tvrdí, že žádný granát v ruce neměl. „Nesl jen vlajku. Nic jiného v rukách neměl. Viděl jsem ho chvíli předtím. Nikdo tam nenesl v ruce nic jiného než lahve s vodou. Lidé, kteří stáli blíže, říkali, že na policisty křičel: co to děláte? A najednou byl zasažen do břicha a spadl na zem.
Tarajkouski není jedinou obětí protestů. Aljaksandr Vihor, obyvatel města Gomel, zemřel poté, co byl policií zatčen. Osud desítky dalších zadržených je zatím neznámý. Během protestů byly po zásazích policie už zraněny i další stovky demonstrantů.
„Lidé se drželi za ruce a šli pokojně. Pak přijela vězeňská auta a policisté je začali odvážet. Potom došlo ke střetům. A o hodinu a půl později začali používat granáty se slzným plynem a také zábleskové granáty. Mířili na těla lidí, ale viděli jsme i ty, kteří měli různá zranění bez jasného původu. Jeden muž byl vážně zasažen gumovým projektilem. Měl velkou podlitinu na paži a utrhlo mu to i kus svalu,“ říká jeden z demonstrantů.
„Ukážu vám to. Střelili mě dvakrát. Ale to ještě není ten nejhorší scénář,“ ukazuje svá zranění další Bělorus. „Někdo tam spadl na ulici. Policejní auto ho přejelo. To je v pořádku? Lidé to viděli. To je nepřijatelné. Šel jsem jen ven, abych vyhodil odpadky, a tam byli lidé, kteří krváceli z uší a okolo se válely granáty. Co tohle má znamenat?“ ptá se protestující. Proč se našim babičkám líbil Lukašenko? Protože zabránil válce? Teď jednu začal,“ dodává další.
Dav lidí se před několika dny shromáždil i před vazební věznicí v Minsku. Tisíce lidí byly totiž už v Bělorusku během protestů proti zmanipulovaným volbám zatčeny. „Hledáme svého syna. Nevíme o něm už od pondělí. Nikdo nám o něm nic neřekl,“ říká jedna z čekajících.
„Mého syna zatkli v noci z 9. na 10. srpna. Zjistila jsem, že je tady, ale nic dalšího nevím. Je nemožné takhle žít dál. Nevědět, kam ho odvezli, co očekávat. Je to protiprávní. Nemám slov. Je mu 23. Chlapci vyšli ven jen s praporem na podporu naší země. Je to skandální,“ říká matka jednoho ze zadržených.
Zprávy o bití a hrubém zacházení s vězni čekající ještě více znepokojily. „Viděl jste toho chlapce tamhle. Ukázal nám svá záda. Bili ho přes ně obušky. Jak byste to nazval? A to pracujeme v továrnách, abychom zaplatili mzdy lidem, kteří tohle udělali,“ ukazuje na propuštěného mladíka další z čekajících matek.
Reportéři mluvili i s ruským novinářem, který byl z vazby propuštěn. „Jakákoliv otázka, která se běloruským policistům nelíbila, byla potrestána bitím a zase bitím. Lidé tam křičeli, byli bez sebe bolestí. Donutili je k prosbám, když je začali bít. Řekli jim třeba: recitujte modlitbu. A pak je bili s kříži a kopali je,“ říká novinář.
Běloruská nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová to popsala slovy, že režim vyhlásil válku svým vlastním lidem.
