Upozornění: Fotoreportáž obsahuje snímky, které mohou vyvolat znepokojení.
Foto: Matthias Schrader, ČTK Armáda bosenských Srbů obsadila v červenci 1995 srebrenickou enklávu, za jejíž bezpečnost měly ručit mírové sbory OSN. Početně i výzbrojí slabší nizozemští vojáci se tehdy Srbům rozhodli neklást odpor. Výsledkem byl nejhorší masakr na území Evropy od druhé světové války, při němž bosenskosrbské síly zavraždily více než 8 tisíc lidí, většinou muslimské muže. (Na snímku otevření dalšího masového hrobu, nalezen byl ve Snagovu poblíž Srebrenice v listopadu 2006.)
Na archivní fotografii z 12. července 1995 popíjí generál bosenskosrbské armády Ratko Mladić s velitelem nizozemských mírových sil ve Srebrenici Thomem Karremansem. V té době už příslušníci Vojsk Republiky srbské obsadili stanoviště OSN a drželi na 30 vojáků nizozemského kontingentu jako rukojmí. Jejich životy použili jako páku proti hrozbě ostřelování svých pozic letouny NATO; vzdušnou podporu si vyžádal právě Karremans.
Snímek z 13. července 1995 ze základny nizozemského batalionu v Potočarech (součást Srebrenice). Členové mírového sboru OSN sedí na obrněném transportéru, kolem se mačkají tisíce muslimských uprchlíků, kteří doufají, že je Nizozemci ochrání. Na základnu se tehdy ve strachu před bosenskosrbskými jednotkami uchýlilo na 30 tisíc lidí.
Foto: AP/DARKO BANDIC, ČTK Evakuace z Potočar byla obtížná. Autobusy začaly odvážet ženy, děti a starce na Tuzlu odpoledne 12. července. K autobusům se hrnuly davy lidí, selekce probíhala pod taktovkou příslušníků ozbrojených sil Republiky srbské. Ti oddělovali „vojensky způsobilé“ a nedovolili jim odcestovat. Na snímku ti, kterým se podařilo Srebrenicu opustit, na shromaždišti u základny sil OSN u letiště poblíž Tuzly. Foceno 14. července 1995.
Foto: AP/Darko Bandic, ČTK Uprchlíci „z bezpečné“ enklávy OSN ve Srebrenici sledují na snímku z července 1995 příjezd dalších uprchlíků skrze žiletkový plot, který obklopuje základnu OSN 12 km jižně od Tuzly. Už samotné transporty byly vysilující, autobusy přeplněné, panovalo velké horko. Lidé byli zbědovaní, protože ve srebrenické enklávě panoval nedostatek všeho: potravin, léků i šatstva.
Amatérský videozáznam z roku 1995, na němž jeden ze členů elitní jednotky srbského ministerstva vnitra nazvané Scorpioni (vlevo) střeží mladé muslimy ze Srebrenice. Videozáznam byl později promítnut haagskému tribunálu v procesu se Slobodanem Miloševičem.
Videozáznam byl ve stejný den jako v Haagu odvysílán dvěma srbskými stanicemi. Srbské úřady následujícího dne zadržely osm členů jednotky, kteří byli nafilmováni při vraždě bosenských Muslimů.
Foto: AP/SAVA RADOVANOVIC, ČTK Generál bosenských Srbů Zdravko Tolimir (vpravo) na snímku z října 1995 se skupinou důstojníků OSN v Banja Luce. Tolimir byl Mladičovým nejvýše postaveným bosenskosrbským vojenským pomocníkem při vyvraždění až 8 tisíc Bosňanů ve Srebrenici. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii ho v roce 2012 odsoudil k doživotnímu trestu. Zdravko Tolimir vinu nikdy neuznal, ve vězení zemřel.
Vojáci Republiky srbské ve Srebrenici mučili a znásilňovali starce a ženy. A během týdne zavraždili přes 8 tisíc mužů a chlapců. Svůj zločin chtěli pokud možno zahladit. Použili bagry a masové hroby rozhrabávali. Ostatky přemisťovali. Snažili se mást jakékoli pozdější vyšetřování. Na snímku jsou novináři na místě hromadného nálezu ostatků nedaleko Srebrenice 4. února 1996.
Foto: AP/Staton R. Winter, ČTK Analýza DNA prokázala, že ostatky jedné z obětí se nacházely na pěti různých místech. Největší vzdálenost mezi nimi byla víc než 30 kilometrů. Na archivním snímku z 18. září 1996 odstraňují vyšetřovatelé Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny hlínu a nejrůznější smetí z ostatků desítek srebrenických obětí pohřbených v hromadném hrobě poblíž vesnice Pilica, asi 55 km severovýchodně od Tuzly.
Snaha vrátit jména obětem srebrenického masakru představuje jeden z vůbec největších projektů identifikace DNA obětí. Zatím jich bylo identifikováno zhruba 6 900. Na snímku z října 2001 odkrývá tým odborníků masový hrob ve vesnici Kamenica v oblasti Zvorniku. Tehdy předpokládali, že naleznou zhruba stovku srebrenických obětí.
O dva roky později, popiska agentury ČTK z 31. července 2003: „Na místě zřejmě největšího masového hrobu v Bosně, kde se mohou skrývat ostatky několika stovek Muslimů, pokračovaly exhumační práce. Hrob leží asi deset kilometrů od Zvorniku na území bosenské Republiky srbské a ukrývá více než 500 těl obětí masakru ze Srebrenice (1995) a civilistů ze Zvorniku, kteří byli zabiti počátkem bosenské války (1992–1995).“
Mnohé rodiny stále čekají na informace, kde skončili jejich blízcí. Tento snímek byl pořízen 5. září 2006, tedy jedenáct let po masakru, během exhumace na místě hromadného hrobu ve vesnici Zeleni Jadar na okraji Srebrenice.
Přes tisíc osob ze Srebrenice se stále pohřešuje. Jak uvedl pro Radiožurnál forenzní genetik Daniel Vaněk, který v poválečné Bosně vedl laboratoř Mezinárodní komise pro pohřešované osoby, je naděje na nalezení a identifikaci všech těl poměrně nízká. „I když těla nalezneme, nemusí se nám podařit je identifikovat. Protože pokud nemáme srovnávací vzorky, to znamená vzorky od přeživších příbuzných těch osob, tak těla zůstanou neidentifikovaná,“ uvedl Vaněk. (Snímek z roku 2001 z laboratoře v Tuzle.)
Mezitím vznikalo v Potočari pietní místo. Plán přeměnit místo masakru v památník a hřbitov obětí genocidy oznámil v říjnu 2000 tehdejší vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu Wolfgang Petritsch. (Na snímku z roku 2005 prochází hrobník hřbitovem v Potočari s provizorními náhrobky pro prvních několik stovek identifikovaných obětí.)
První velká pietní akce se v Potočari konala v červenci 2002, přišlo na 20 tisíc lidí. Prvních 600 obětí bylo na novém hřbitově uloženo v březnu 2003. (Snímek pochází právě z prvních pohřbů z 31. 3. 2003.)
Foto: AP/HIDAJET DELIC, ČTK Bolest, která neustává. Žena na snímku z 9. července 2009 objímá jeden z nákladních vozů, který převážel nově identifikované oběti srebrenického masakru z márnice ve městě Visoko ve střední Bosně na pietní místo v Potočari. Konvoj převážel celkem 534 ostatků vyzvednutých z masových hrobů, šlo o muslimy zavražděné bosenskosrbskými silami v oblasti Srebrenice. Byl mezi nimi i její příbuzný.
Žena, která lovila válečné zločince. Na snímku z června 2004 se hlavní žalobkyně Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) Carla del Ponteová (vlevo) modlí v Potočari se ženami, které přišly o své blízké během masakru v Srebrenici.
Za hlavní strůjce genocidy označil Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii Ratka Mladiće, tehdejšího vrchního velitele vojsk bosenských Srbů, a někdejšího bosenskosrbského prezidenta Radovana Karadžiće. V roce 2019 Mechanismus OSN pro mezinárodní trestní tribunály, nástupce tribunálu, vyměřil Karadžićovi doživotí. V červnu 2021 potvrdil doživotní trest i pro Mladiće. (Ratko Mladić na snímku z dubna 1993.)
Foto: AP/SAVA RADOVANOVIC, ČTK Radovan Karadžić, prezident Republiky srbské, vydal direktivu, podle které měla vojska „vytvořit pro obyvatele Srebrenice nesnesitelnou situaci totální nejistoty, bez naděje na další přežití či život“. Zde na snímku ze srpna 1995.
Foto: AP/Peter Dejong, ČTK Karadžić po válce rezignoval a na 12 let zmizel, srbské úřady jej zatkly až v červenci 2008 v Bělehradě. Byl vydán do Haagu, kde se zodpovídal z celkem 11 zločinů genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. V květnu 2021 bylo oznámeno, že si doživotní trest odpyká v britském vězení. (Zde na snímku z Haagu před líčením odvolacího soudu v březnu 2019.)
Foto: AP/Peter Dejong, ČTK Za Srebrenický masakr byl dále odsouzen již zmíněný generál Zdravko Tolimir. Ten měl mimochodem přezdívku „Chemický Zdravko“, za což vděčil svému nápadu použít proti ženám a dětem prchajícím ze Srebrenice chemické zbraně. Tolimir zemřel ve své cele ve vazební věznici v roce 2016, zde na snímku z Haagu o rok dříve.
Další z odsouzených: bosenskosrbský generál Radislav Krstić. Na snímku z Haagu ze srpna 2001 poslouchá verdikt; Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii ho za masakr ve Srebrenici odsoudil k 46 letům odnětí svobody. Trest byl později zkrácen na 35 let vězení, když odvolací soud rozhodl, že se dopustil „pouze“ napomáhání ke genocidě.
V Haagu se z účasti na masakru ve Srebrenici zodpovídali také (zleva) Dragan Jokić, Dragan Obrenović a Vidoje Blagojević. Velitel srbské armády Blagojević se podle obžaloby podílel na zajištění a dobytí bezpečné enklávy Srebrenica, dostal osmnáctiletý trest, který byl později zmírněn na patnáctiletý; v prosinci 2012 byl z vězení předčasně propuštěn. Generál Obrenović byl obviněn ze spoluúčasti na genocidě, vyhlazování, pronásledování a dvou vraždách. S prokuraturou ICTY uzavřel dohodu o vině a trestu a byl odsouzen na 17 let, propuštěn po 9 letech. Na svobodě už je i Jokić, bývalý důstojník bosenskosrbské armády, který dostal v roce 2005 devítiletý trest.
Jméno, které nemůže ve výčtu chybět: Slobodan Milošević. I srbský a jugoslávský exprezident stanul před tribunálem ICTY, zpovídal se ovšem z pozdějších krutostí spáchaných v Kosovu. Milošević celý život odmítal, že by srebrenický masakr nařídil či o něm věděl. Přímé rozkazy pro Ratka Mladiće se nikdy nenašly. Na druhou Milošević vynaložil jen malé (spíše žádné) úsilí k potrestání osob zodpovědných za zvěrstva. Milošević zemřel před ukončením svého procesu ve vazebním středisku tribunálu OSN, bylo mu 65 let (zde na snímku z roku 2002).
Srebrenický masakr je zapsán hluboko v nizozemské kolektivní paměti. Vláda bývalého premiéra Wima Koka (na snímku) v roce 2002 podala demisi poté, co vyšetřovací zpráva ostře kritizovala nizozemské představitele za to, že vyslali vojáky do nebezpečné oblasti bez jasného mandátu a bez výzbroje nutné pro ochranu zhruba 30 tisíc lidí, kteří se ve strachu před bosenskosrbskými jednotkami uchýlili na nizozemskou základnu.
Foto: AP/BAS CZERWINSKI, ČTK Nizozemští vojáci ze Srebrenice byli po léta obviňováni ze zbabělosti a selhání a nebyly uznány jejich posttraumatické stresové poruchy. Nyní – před měsícem, tedy 27 let od masakru – se jim nizozemská vláda omluvila. Premiér Mark Rutte prohlásil, že vojáci byli do válečné zóny vysláni s „nesplnitelným úkolem“. Vojenských poct se dočkal i velitel Thom Karremans (vlevo).
Foto: AP/Kemal Softic, ČTK Současná podoba hřbitova a pietního místa v Potočari.
Foto: AP/Darko Bandic, ČTK Počet náhrobků stále není kompletní.