Nadějeplný příběh geniálního losera Johanna Gregora Mendela

Vstoupil do kláštera, protože rodina ho nemohla podporovat na studiích. Jeho sestra se dokonce vzdala části věna, aby mohl na škole pokračovat.

Sám dával kondice, snažil se protlouct, jak to šlo. Ale nešlo to.

Nikdy nesložil žádnou vysokoškolskou zkoušku, nezískal žádný diplom. Nezískal ani kvalifikaci pro učitele na nižším gymnáziu.

Zajímal se o ledacos – o matematiku, meteorologii, botaniku, jazyky. Ale jeho examinátoři měli dojem, že v ničem není dost dobrý.

Geniální vědec? Na první pohled spíš jasný loser. Snad nadaný a hodný člověk. Ale introvertní trémista s podlomeným zdravím, navíc z chudých poměrů. Neměl dobře rozdané karty.

Gregor Johann Mendel.

„Zakladatelé moderní biologie jsou dva. Já bych řekl přesně v tomto pořadí – Gregor Johann Mendel a Charles Darwin. Já si cením Mendela ještě více než Darwina,“ říká český biolog a etik Marek Vácha.

„Neznám žádný jiný příklad vědecké disciplíny, která byla plně zformována jedním jediným mozkem,“ napsal o Mendelovi britský profesor biologie Gavin de Beer.

Kde je ta hranice mezi loserem a géniem?

Johann Mendel se narodil v Hynčicích (dnes Vražné) v chudé statkářské rodině. Jeho matka byla Němka, otec napůl Čech. Mendelovou mateřštinou byla němčina, později se naučil česky a považoval se za „Moravana německé řeči“.

Narodil se 20., možná ale 22. července 1822. To přesné datum není důležité. Zajímavé je něco jiného.

Heroická interpretace by ho mohla vykreslit jako muže, který si přes nepřízeň osudu šel za svým. A dokázal téměř nemožné. Nikdo mu nevěřil, ale on se nevzdal a vytvořil novou vědu. Předběhl dobové myšlení o desítky let.

Ve skutečnosti byl jeho život spíš určován náhodou a vnějšími vlivy. Jako jediný syn v rodině byl předurčen pro převzetí rodinného statku. Místní vzdělanci ale rodiče přemluvili, aby nadané dítě nechali dál chodit do školy.

Velký úspěch to nebyl. Mendelovi chyběly peníze, byl nemocný, musel školu přerušit a vrátit se domů. Takže přece jen statek?

Ne, opat brněnského kláštera se sháněl po zajímavých novicích. A jeden z učitelů doporučil Mendela. To byla skvělá příležitost – vulgárně řečeno „byt a strava“, vyřešení existenčních problémů. A nepochybně i další možnost vzdělávání.

Opat ho poslal nejprve pomáhat do nemocnice. Ale zase katastrofa. „Mendel při pohledu na nemocné a trpící bývá postižen nepřekonatelnou bázní, která přechází až na okraj nebezpečného onemocnění,“ musel opat Cyril Napp konstatovat.

Raději ho tedy posílají na gymnázium do Znojma, kde učí řečtinu, latinu, matematiku a němčinu. Když si ovšem chce potvrdit učitelskou kvalifikaci na vysoké škole, u zkoušek propadne.

Dobrá , dostane ještě jednu šanci – učí na technickém učilišti v Brně. A ještě jednou ho opat vyšle na vysokou školu. Tentokrát do Vídně. Mendel tady studuje fyziku, botaniku, matematiku, anatomii. Jedním z jeho přednášejících je Christian Doppler, vizionář v oblastech teorie pravděpodobnosti a kombinatoriky.

Závěrečné zkoušky ale Mendel zase nesloží.

Tak kam s ním? Co s ním?

Kvíz: Co je alela? A můžete porozumět vyprávění o Mendelovi, aniž bystě věděli, co je homozygot?

Nebojte se, tento text ani v další části nebude o alelách a homozygotech. Je ale zajímavé si uvědomit, co o alelách věděl Gregor – to je jeho řádové jméno – Johann Mendel.

Ve výuce na střední škole se Mendelovi zpravidla pozornost věnuje. A vysvětlují se jeho zákony, které vzešly z křížení homozygotů a heterozygotů a pracovaly s dominantní a recesivní alelou.

Výsledek křížení je jednoznačný a i u dalších generací vychází jednoduchá matematika, kterou pochopí každý: 3:1, pokud jde o fenotyp. A 1:2:1, pokud jde o genotyp.

Dovolím si ale tvrdit, že Gregor Johann Mendel věděl o alelách méně než autor tohoto článku. Nevěděl o nich totiž nic. Je to moderní jazyk, kterým věda zpětně Mendelovy objevy interpretuje.

Mendel nepracoval s pojmem gen ani fenotyp či genotyp, nepracoval s pojmem alela. Sledoval přírodu kolem sebe a kladl jí spoustu otázek.

Ve chvíli, kdy se zbavil stresu z vysokoškolských zkoušek a měl zase trochu klidu v klášteře, to nějak všechno zapadlo do sebe. Začal přírodě klást ty podstatné otázky.

A v klášterní zahradě začal pěstovat hrách.

Otec Gregor sice dál učil, ale víc času trávil v klášteře. Asi mu víc vyhovovala komunikace s klášterní zahradou než s vysokoškolskými profesory. Ticho, klid, soustředění, podstatné věci nekontaminované kritérii světského úspěchu.

To vše, co studoval a nedostudoval, se nějak propojilo: biologie, matematika, statistika, příroda jako taková. V jeho hlavě vznikl nový koncept.

„Žádný z přírodovědců neměl to matematické vzdělání. A matematikové netušili zase nic o přírodě,“ připomíná Marek Vácha.

Nedostudovaný matematik, přírodovědec, botanik, meteorolog, včelař a ovocnář si v zahradě brněnského kláštera povídal s hrachem a přišli spolu na jednoduché, ale ve své době převratné a překvapivé věci:

Když se zkříží hrách se žlutými květy a hrách s bílými květy, jaké budou mít potomky? Něco mezi? Vlastnosti „rodičů“ se zprůměrují?

Nikoli: Potomci budou všichni stejní, buď žlutí, nebo bílí. Jeden z rysů převáží. Mendel ho označoval za dominantní. Ten druhý – recesivní – je potlačen.

V některých ohledech je dědičnost „buď, anebo“. A navíc je to stálost v průběhu dějin – rodiče svým potomkům přinášejí cosi hotového, s čím se nedá nic dělat.

A v dalších generacích?

Ano, Mendel s experimenty pokračoval. A dospěl k závěru, že v dalších generacích se recesivní rys znovu objeví. A oba rysy se projevují s pravidelností, kterou lze vyjádřit matematicky.

Přemýšlel o tom úplně jinak než jeho současníci. A dělal to jinak.

Loser se našel v klidu klášterní zahrady.

Gregor Johann Mendel představil výsledky svých pokusů v roce 1865 před členy Brněnského přírodovědeckého spolku. Přednesl přednášku Versuche über Pflanzen-Hybriden (Pokusy s rostlinnými hybridy). Nikdo z přítomných pravděpodobně nevěděl, o čem mluví. Ale byl to vážený učitel, kněz, meteorolog a včelař a zasloužil si úctu.

V následujícím roce Mendel přednášku publikoval a nechal rozeslat vědeckým institucím a knihovnám. Nikdo jí nevěnoval pozornost.

Nalezla se i v pozůstalosti Charlese Darwina. Nerozřezaná. Darwin neuměl německy. A co si budeme namlouvat – i kdyby uměl, četl by studii zcela neznámého provinčního badatele odkudsi z Brna?

Přesto ještě za svého života dosáhl Mendel jako přírodovědec ocenění – v roce 1869 byl zvolen viceprezidentem Brněnského přírodovědeckého spolku.

V té době, vzhledem k jinému ocenění, už ale výzkum pomalu opouštěl – v roce 1868 se stal opatem. Augustiniánský klášter ve Starém Brně byl jedním z  nejslavnějších a nejbohatších v zemi. Jeho řízení neponechalo Mendelovi na vědu příliš mnoho času.

Mohl se ale alespoň odvděčit své sestře Theresii, která se kvůli němu vzdala části věna. Platil studia jejím třem synům.

Na jaře roku 1900 dospěli Holanďan Hugo de Vries a Němec Carl Correns nezávisle na sobě ke stejným závěrům jako Mendel. Oba Mendela znali a potvrdili, že původní myšlenka patří jemu. Mendelova studie se tak stala jednou ze základních os, kolem nichž se formovala nová vědní disciplína – genetika.

Přispěl k tomu významně také Angličan William Bateson, který nechal Mendela přeložit do angličtiny. Právě Bateson jako první použil termín „genetika“.

Doma byl ale Mendel brzy po „oživení“ znovu umlčen. Ze sborníku Proti reakčnímu mendelismu-morganismu z roku 1951:

„31. července r. 1948 bylo zahájeno historické zasedání v Leninově všesvazové akademii zemědělských věd, kde byl vyslechnut referát akademika T. D. Lysenka O situaci v biologii. Zasedání bylo vrcholnou etapou mnoholetého zápasu mezi pokrokovým mičurinským směrem v biologii a reakčním neodarwinismem (weissmannismem-mendelismem-morganismem). Přineslo zasloužené vítězství mičurinské vědy. Biologie velikého socialistického státu rozdrtila reakční mendelismus-morganismus a definitivně nastoupila cestu pravé materialistické vědy.“

Stalinističtí biologové Trofim Lysenko a Olga Lepešinská porazili „idealistickou buržoazní pavědu“. S odstupem času by to mohly být spíš už jen komické figury, zakladatelské osobnosti frašky „poručíme větru, dešti“.

Nejsou. Ty, kdo s nimi nesouhlasili, likvidovali nejenom teoreticky. V tomto smyslu měl Mendel štěstí, že už byl dávno po smrti.

Česká věda se k Mendelovi začala znovu hlásit až v polovině 60. let minulého století. A za normalizace to opět neměl lehké. „Komunisti mu nemohli odpustit, že byl katolík, a ještě k tomu opat,“ říká Marek Vácha.

Mendel nebyl nikdy příliš sebejistý a úspěšný v kontaktu s velkými světskými institucemi. Lysenka by s největší pravděpodobností nepřežil. Nejlépe se cítil mezi studenty, kolegy, v klášterní zahradě.

Tak trochu loser.

Ale dominantní.