Článek
I letos se Nobelova cena za literaturu předává 10. prosince ve Stockholmu. Není to přežitek? Absurdní divadlo?
Jediný český spisovatel, který Nobelovu cenu získal, je Jaroslav Seifert. Bezpochyby velký básník. I v jeho případě jsou ale s udělením ceny spojeny jisté rozpaky. Pochybnosti, zda šlo výhradně o posuzování literární kvality jeho díla.
Psal se rok 1984 a Jaroslav Seifert byl v Československu v podstatě zakázaný autor. Signatář Charty 77 publikoval v samizdatu.
Byl rok 1984 a tedy „orwellovský rok“. Akademiky vábila možnost ocenit autora, který vzdoroval totalitnímu režimu.
Jaroslav Seifert. Bezpochyby velký básník. Nobelovu cenu zřejmě získal i z politických důvodů. A 18 švédských akademiků postupně přidává i další, více či méně přiznaná kritéria – například poměrné zastoupení jednotlivých kontinentů nebo mužů a žen.
Dává to smysl?
10. prosinec 1984: Dcera básníka Jaroslava Seiferta Jana přebírá z rukou švédského krále Carla Gustava Nobelovu cenu za literaturu pro svého otce.
Autorita
První Nobelovu cenu za literaturu získal v roce 1901 francouzský básník a esejista Sully Proudhomme. Znáte?
V češtině mu vyšel výbor z básní v roce 1937. A mezi milovníky klasické poezie je oblíbená především jeho báseň Puklá váza. Krásná báseň:
Na vázu, v níž květ verbén zvadl,
narazil vějíř v doteku;
ba úder ani nedopadl,
zvuk nezradil ho člověku…
Ale autor tohoto textu nechce suplovat gymnaziální hodiny literatury. Téma vidí jinde: V roce 1901 způsob udělování Nobelovy ceny ještě možná smysl dával. Akademici i Sully Proudhomme byli muži – ano, tehdy ve švédské akademii žádné ženy nebyly – na svém místě.
Reprezentovali tradici, vyzkoušenou seriózní kvalitu, nebyli to žádní rebelové, stála za nimi poctivá práce. Vznešenost a přesnost jejich úsudku by si dovolil zpochybňovat jen nějaký nevzdělaný sprosťák.
Sully Proudhomme byl „parnasista“, básník, který prosazoval „umění pro umění“, zušlechťoval dokonalou formu a snažil se poezii vrátit tam, kam patří – do vznešených salónů, vynikajících intelektuálních kruhů, mezi duchovní a společenskou elitu. Napravit její reputaci poněkud pošramocenou rozervanými aktivistickými romantiky.
Ti poezii ponížili na osobní zkušenost, bolestný prožitek. Jak banální! Poezie v očích Proudhommea směřuje k dokonalosti, k objektivní pravdě, podobně jako věda nebo krásná hudba.
V očích akademiků ještě základy spořádaného světa držely pevně. Ne, ještě je nenahlodali zpochybňovači všeho. Přibývalo jich. Ale všichni ti prokletí Baudelairové, Verlainové a Rimbaudové zatím živořili v chudých špeluňkách nebo končili u soudu a ve vězení. A jejich jedovaté „květy zla“ je nepřežily – plesnivěly v zapomenutí a opovržení.
Svět nadále patřil konzervativním mužům, kteří dokázali obhájit tradiční hodnoty. A měli moc a autoritu.
Když Sully Proudhomme v roce 1901 přebíral Nobelovu cenu, ještě to dávalo smysl. Soudy o světě a o umění byly doménou vousatých moudrých mužů. A zdálo se, že je to správné a přirozené.
Nevěřte nikomu, komu je pod šedesát!
Špína v národním muzeu
V roce 1894 nabídl ve své závěti zesnulý přítel impresionistů Gustave Caillebot francouzskému státu 70 impresionistických maleb – byly mezi nimi obrazy Moneta, Sisleyho, Degase, Renoira, Maneta i Cézanna. V současnosti by taková sbírka byla oceněna na miliardy dolarů.
Tehdy ale Francie dar přijmout nechtěla. Proč by měla na stěny svého národního muzea věšet takové „flekaté obludnosti“? Jeden z nejslavnějších akademických umělců té doby Jean-Léon Gérome prohlásil: „Kdyby vláda přijala takovou špínu, dopustila by se obrovského morálního poklesku.“
Ale nešlo to už zastavit. První souborná výstava impresionistů se v Musée du Luxembourg v Paříži uskutečnila v roce 1897.
A z chudých špeluněk začali vylézat i další ničitelé zavedeného uměleckého kánonu. Začali se roztahovat v kamenných akademických svatostáncích a především přitahovat pozornost kritiky, médií, sběratelů, čtenářů, návštěvníků výstav…
Symbolisté, dadaisté, surrealisté, futuristé…
Svět se měnil. I ženy už směly volit. Psychoanalytici odstartovali „sexuální revoluci“. Čím dál víc lidí studovalo. A četlo. A chtělo se vzdělávat, cestovat a bavit.
A mít vlastní názor.
Už krátce poté, kdy Sully Proudhomme přebíral Nobelovu cenu, se začalo zdát, že švédští akademici si se světem přestávají rozumět. Nebo spíš on s nimi.
Svět byl mnohem pestřejší. Nejprve krátce rozkvetl mezi válkami, a pak znovu od 60. let. Ale švédští akademici jakoby zůstávali stále stejní. Pilíř tradice a vysokého kultivovaného duchovna začal na tom rozbouřeném moři literatury vypadat opuštěně.
A trochu bezradně.
Záchranné čluny
Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910) na snímku kolem roku 1900. Nobelovu cenu za literaturu nikdy nedostal.
James Joyce, Marcel Proust, Rainer Maria Rilke, Henrik Ibsen, Anton Pavlovič Čechov, Lev Tolstoj, Franz Kafka, Herrman Broch, Philip Roth, John Updike, Virginia Woolfová, Robert Musil, Franz Werfel, Salman Rushdie, Milan Kundera, William Styron…
Jistě už tušíte, co mají společného. Ano, kolem nich akademici propluli bez povšimnutí. Tito spisovatelé Nobelovu cenu za literaturu nedostali.
Zato začala švédská loď vypravovat řadu záchranných člunů. Vyrážely mimo evropské vody, přivážely spisovatele a spisovatelky z Asie a Afriky, Afroameričany, vozily disidenty jako Seiferta nebo Solženicyna.
Zpočátku váhavě, pak systematicky:
- Prvním neevropským držitelem Nobelovy ceny za literaturu se stal v roce 1913 Rabíndranáth Thákur. Jenže Indie byla tehdy anglickou kolonií a sám Thákur překládal svoji poezii do angličtiny.
- Jako první žena se prosadila Švédka Selma Lagerlöfová v roce 1909.
- Prvním oceněným Američanem byl v roce 1930 Sinclair Lewis.
- Japonec Jasunari Kawabata získal Nobelovu cenu v roce 1968 a byl – kromě Thákura – prvním oceněným asijským autorem.
- První Afričan, který dosáhl na Nobelovu cenu za literaturu, byl Wole Soyinka z Nigérie v roce 1986.
- Do roku 1990 získalo ocenění 5 žen, během následujících třiceti let 10 žen.
Už to opět dává smysl?
Politbyro a relativismus
„Nobelova cena za literaturu má hluboký problém: Je založena na představě, že kvalitu může nejlépe ohodnotit malá skupina expertů,“ píše americký spisovatel a kritik Adam Kirsh. „Ale literatura není adresována skupině odborníků, je otevřena úsudku každého čtenáře. Různí lidé naleznou inspiraci v různých knihách, protože literatura je stejně pluralistická jako lidé samotní.“
Tohle už prostě švédští akademici neopraví. Základy spořádaného světa už pevně nedrží. Drzé sebevědomí plodí relativismus. A relativismus drolí piedestaly pomazaných strážců jedině správných rozhodnutí a vizí.
Začíná platit spíš: „Nevěřte nikomu, komu je nad třicet!“ (Americký studentský aktivista Jack Weinberg v roce 1964.)
Kdysi kněží věštili budoucnost z vnitřností obětovaných zvířat. Dnes jim už většina lidí nevěří. A podobně jsou na tom švédští akademici: Jejich pompéźním divadlem provázený esoterický verdikt přestává být zajímavý a důležitý.
„Dobrá kritika lidem pomáhá nalézt knihu, která k nim promlouvá,“ dodává Kirsch. „Ale nečiní si nárok na to, aby označila ‚nejlepší dílo‘, jak to dělá Nobelova cena.“
Ale nebude nám přece jen pevné kritérium kvality chybět? Máme se snad spokojit s tím, že nejlepším spisovatelem je Dan Brown, který prodává desítky milionů svých konspiračních románů po celém světě?
Tohle smysl dává?
Autorita a svoboda
Protiklad mezi autoritou, případně jejími objektivními soudy, a relativismem je umělý. Společnosti ho jako volbu „buď, anebo“ vnucují diktátoři, konzervativci, nostalgici, nebo jen lidé s malou představivostí či malým sebevědomím:
Na jedné straně pevný úctyhodný dějinami prověřený řád. Na straně druhé neuchopitelný chaos. Nepřehledný a bezvýsledný boj myšlenek, boj všech se všemi. Tak co si vyberete?
Rozpor, kterým má smysl se zabývat, vypadá ale jinak: Autorita založená na tradici, případně na nějaké „vyšší moci“, tu stojí proti svobodě.
Svobodný čtenář se bez autoritativních soudů švédských expertů snadno obejde. Scházet mu nebudou. Nebude se cítit ohrožen nicotou.
Dan Brown mu totiž může být lhostejný.
Ve stejné míře jako švédská akademie.
A to dává smysl.
Alfred Nobel a Nobelova cena
Nobelova cena s tváří Alfreda Nobela.
- Alfred Nobel (1833 – 1896) byl mimořádně talentovaný švédský chemik, vynálezce, podnikatel. Mluvil šesti jazyky, první patent získal ve 24 letech.
- V roce 1867 si patentoval objev dynamitu. Jeho cílem bylo vyvinout výbušninu, při jejíž výrobě bude možno bezpečněji zacházet s nitroglycerinem.
- Za svůj život získal 355 patentů.
- Svůj majetek odkázal nadaci, která se měla postarat o každoroční udělování cen za „největší přínosy lidstvu“ v oblastech fyziky, chemie, fyziologie nebo lékařství, literatury a za mír. V současnosti by Nobelův majetek představoval částku přibližně 150 milionů eur.
- K rozhodnutí sepsat tuto poslední vůli Nobela zřejmě přiměl omyl médií, která napsala jeho nekrolog a nazvala ho „Zemřel obchodník se smrtí“. Ve skutečnosti tehdy zemřel Nobelův bratr.
- Nobelovy ceny jsou předávány každoročně 10. prosince v den výročí Nobelovy smrti.
- Největší spory pravidelně provázejí udělení Nobelovy ceny za literaturu a za mír. Ale například podle akademika Jiřího Drahoše hraje politikaření velkou roli i při udělování cen v exaktních vědeckých oborech.
- Podle Drahoše Jaroslavu Heyrovskému cenu nepřál třeba jeden švédský chemik, jeho přímý konkurent ve výzkumu v oblasti elektrochemie. „Právě on jeho práce kritizoval a způsobil, že nebyl oceněný daleko dřív,“ popisuje Drahoš. „Uvědomil jsem si, že Nobelova cena je sice významná, ale taky je to velké politikum.“
