Hlavní obsah

Příběh nejslavnějšího českého „hraničáře“. Jak jsme na tom s úctou k dějinám

Foto: Mikoláš Aleš

Ilustrace Mikoláše Alše k románu Psohlavci z roku 1899.

Reklama

Jan Sladký Kozina. Zná ho dnes ještě někdo? Zajímá někoho? Ještě nedávno národní hrdina a akční hvězda románů i filmů. A je důležité, abychom o něm něco věděli? A o chodském psovi?

Článek

Je to samozřejmě provokace, někomu může připadat urážlivá. Nejde ale o srovnávání Koziny, Chodů a chodských psů. Jde o úvahu o úctě k dějinám.

Proto začínáme chodským psem. Je to totiž razantní vstup, který snad neodradí ani ty, které standardní dějepis nudí. Je to velmi bizarní příběh. A není snadné posoudit, nakolik je nesený obrozeneckým nadšením a nakolik něčím jako touhou vyhrát výstavu psů.

Pojďme na to. (A pozor není to citace z Járy Cimrmana). V roce 1984 uveřejnil Ing. Jan Findejs na popud kynologického znalce doc. Ing. dr. Viléma Kurze v kynologickém časopise obrázky chodského psa. A vyzval případné majitele toho psa, aby se přihlásili. Cíl: obnova tradičního českého plemene.

Z čeho odborníci vycházeli? Měli k dispozici opravdu průkazný historický materiál: ilustrace Mikoláše Alše k románu Psohlavci Aloise Jiráska. Máte to před očima? Hrdý chodský hraničář se širokým kloboukem pozorně hledí do krajiny a v ruce drží čakan. U nohou mu sedí pes. Chodský pes.

V roce 1984 se skutečně panu inženýrovi dva lidé přihlásili. Na svém dvorku našli chodského psa. Byli bohužel z Prostějovska, nikoli z Domažlicka, kde Chodové od středověku strážili hranice, ale co nadělat. Po tolika letech. Či spíše stovkách let.

Chápete? Někdo na Prostějovsku zahlédl ve svém klasickém venkovském kříženci německého ovčáka, kokršpaněla, jezevčíka a čert ví čeho ještě, „chodského psa“. Který jako by vypadl z kresby Mikoláše Alše.

A pan Ing. Findejs a pan doc. Ing. dr. Vilém Kurz obnovili plemeno. Máme ho. Je už mezinárodně uznané. A je to ostatně skvělý pes. Temperamentní, sympatický i rodinný. Typický kříženec.

A takhle se často chováme i k těm „velkým“ dějinám.

Chodové

Byli to takoví hrdí „seveřané“ v české kotlině. Tedy ne že by přišli ze severu. Jejich původ není jasný. Ale byli to relativně svobodní sedláci mezi robotujícími nevolníky. Jejich privilegia pramenila z toho, že jim panovník svěřil důležitý úkol: hlídali hranice s Bavorskem.

Les už přestával být neprostupným horizontem, pevnou hranicí středověkého světa. Lidé z obou stran hranice ho káceli, blížili se k sobě – a byli ostražití. Na české straně hlídali Chodové. Možná přišli ze Slovenska, z Polska, nebo to byli původní obyvatelé, historici se neshodnou. Ale každopádně tu byli. Žili v 11 vesnicích kolem Domažlic a hlídali. S čakany a se psy.

A odměna za jejich služby byla na svou dobu vysoká. „Povinností Chodů bylo strážit západní hranici Čech před nájezdy vojsk, bránit zabírání královských lesů, ale také doprovázet obchodníky až do trhového města Domažlice. Za tuto službu dostali jako strážci hranic od svých panovníků v průběhu let 1325–1612 celkem 24 privilegií, která jim zaručovala určitá práva a svobody, jimiž se lišili od ostatních poddaných (jednalo se například o zákaz usazování šlechty na chodských gruntech, osvobození od placení mýt a cel, platba roční královské berně jen ve výši 24 hřiven stříbra a byli zbaveni povinnosti roboty).“

Od 16. století se ale postavení Chodů stávalo čím dál více nepředvídatelným a křehkým. Ze dvou základních důvodů. Zaprvé: na panovníky a mocné ochránce není spolehnutí. To je ostatně dlouhodobá historická zkušenost. A zadruhé: hranice začínaly být jasněji vymezeny, vztahy mezi zeměmi jasněji regulovány. Stráž v podobě odvážných mužů s čakany a se psy se stávala spíš ozdobou.

Panovníci už Chody nepotřebovali. A tak jejich vesnice a jejich tradice věnovali šlechtickým rodům, o jejichž podporu stáli.

Privilegia? Jen kus papíru.

Foto: Jan Kozina na obraze Jana Vilímka

Jan Kozina, obraz Jana Vilímka

Kozina a rebelie

Nebyla to žádná typická „poddanská“ nebo selská rebelie. Nic, co by připomínalo husity nebo povstání z roku 1775 neboli „sedláky u Chlumce“. Moderním pohledem šlo spíš o vzpouru „bubliny“ lidskoprávních aktivistů ze střední vrstvy. Chodové volili především právní postup a osud běžných poddaných je příliš nezajímal. Nebo spíš v jejich při nehrál zásadní roli. Kvůli nim to nedělali.

Je to mimořádně zajímavá epizoda v českých dějinách. Zkreslená. A zapomenutá.

Mocní postupně Chody zanořili do „věčného mlčení“. Panovníci byli už unaveni věčnými protesty Chodů proti povinnostem, které jim ukládal ten který nový správce. Vyhlásili, že Chodové žádná privilegia nemají a nezbývá jim už než mlčet. Taková „chodská normalizace“ z roku 1668.

Spory vrcholily v době, kdy správu nad chodskými vesnicemi získal rod Lamingenů (Lomikarů). Rod, který si vysloužil ostruhy podporou Habsburků v době stavovského povstání v roce 1620.

Lamingenové uvažovali logicky v kontextu doby: potřebujeme pracovní sílu, poddaní robotují, není žádný důvod, proč by neměli na robotu – nucenou práci pro vrchnost – chodit Chodové.

Jenže Chodové to odmítají. Ze zvyku. Z hrdosti. Z romantické víry v privilegia a právo. Píšou císaři. Vysílají delegace do Vídně. Najímají si právníka. Chtějí svá práva hájit legální cestou. Žádné povstání. Žádné vypalování statků nebo kostelů. Právník.

Negramotný sedlák Jan Sladký Kozina a několik jeho kolegů opakovaně jedou za císařem. Jak to mohlo dopadnout? Ano, právě takto: listiny s privilegii byly zničeny, vůdci „právní rebelie“ byli zatčeni a ostatní Chodové se po krátké a nevýrazné snaze o opravdové povstání rychle smířili s tím, že nemají šanci, a slíbili věrnost novým pánům.

Jan Sladký Kozina jako hlava rebelie dostal exemplární trest. 28. listopadu 1695 byl oběšen. Možná měl šanci získat milost. Ale jakýkoli ústupek považoval za zradu.

„A kdybych měl být i oběšen, přece zemřu jako poctivý člověk,“ řekl Kozina.

Byl oběšen.

Foto: Wikimedia Commons

Chodský pes

Kozina. A jeho obraz. A chodský pes

Jan Sladký Kozina byl hrdý frajer, který věřil v literu zákona. Byl sice negramotný, ale měl za to, že právo není totéž co zvůle mocných. Nemohl si přečíst privilegia, která byla základem pro jeho hrdost a nezávislost, ale rozhodně nehodlal slevit.

Hrdina typu frajer Luke. Měl snad šanci na úspěch při vyjednávání s císařem Leopoldem ve Vídni? Neměl. Ale nehodlal si to připustit. Právo bylo na jeho straně. A také pýcha a hrdost. Frajer Luke kombinovaný s Václavem Havlem, který komunistům otlouká o hlavu závěry Helsinské konference o lidských právech. Podepsali jste to? Tak se toho držte!

Jenže jako bychom takové hrdiny nechtěli a nepotřebovali. Vyráběli jsme si během národního obrození a komunismu hrdiny jiného typu: lidové a bojující proti Němcům (imperialistům).

Tak dopadl i Kozina. V podání Aloise Jiráska – román Psohlavci – a mnoha dalších vůdce lidového povstání proti vrchnosti a cizákům.

Drobný příklad toho, jak moc to u Jiráska nesedí. Psohlavci? Měli opravdu Chodové na zástavě obraz psa? Ale vůbec ne! Jirásek si to vymyslel a dnes už těžko přijdeme na to proč. „Psohlavec“ byla spíš urážka, v němčině „hundenkopf“ – tvrdohlavý a možná i natvrdlý člověk.

A řekl snad Kozina pod šibenicí tu památnou větu? „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne…“ Jestli vůbec něco, tak právě toto si lidé s Kozinou spojují. Samozřejmě že neřekl. Je to legenda, pohádka.

Kozina byl hrdý, pyšný frajer. A takové jako bychom nechtěli.

Nevadí. Máme chodského psa.

Reklama

Související témata:

Doporučované