Hlavní obsah

„Medvídek“ sametové revoluce. V jedenácti letech řečnila během demonstrací

Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam Zprávy

Jako jedenáctiletá dívka v roce 1989 demonstrovala na Václavském náměstí. „Chceme se učit pravdu,“ požadovala z pódia.

Reklama

Seznam objevil jednu ze zapomenutých postav revolučního prosince 1989. Malou dívku, která demonstranty z improvizované tribuny bavila příběhy o stávkách dětí ve škole.

Článek

Na Václavském náměstí se demonstrovalo před třiceti lety ještě několik týdnů po událostech ze 17. listopadu. O program se starali členové takzvaného „stávkového výboru svatého Václava“. A jednou z hvězd, která opakovaně chodila vyprávět své postřehy den co den scházejícím se lidem, byla i tehdy 11letá Marie. Školačka, jež svými projevy zastínila i Tomáše Baťu mladšího, dědice impéria, který se do země vrátil po 50 letech.

Marie Vitujová exkluzivně pro Seznam po 30 letech popsala, jak se stala podle jejích slov takovým „plyšovým medvídkem“ sametové revoluce.

Dopředu jste mi říkala, že moc vzpomínek nemáte. Jak si ty události tedy vybavujete?

Mám problém si vybavit vzpomínky. Ale pamatuji si emoce.

A jaké jsou ty emoce?

Takové nadšení. A davy lidí. Když jsem tam šla poněkolikáté, tak se davy rozestoupily a nechaly mě projít ke koni, protože jsem byla malinká. Hýčkaly si mě. Byla jsem takový plyšový medvídek. To bylo úžasné. A pak si dokonale pamatuji, že byla strašná zima.

Podívejte se na vystoupení Marie Vitujové z demonstrace 14. 12. 1989.

Dochované vystoupení Marie Vitujové z demonstrace 14. 12. 1989.Video: Archiv Jiřího Kuny, Seznam Zprávy

Jak se seběhlo, že jste řečnila v jedenácti letech během revoluce na Václavském náměstí?

Moje máma je chartistka (Eva Joachimová, pozn. red.). Po revoluci byla mluvčí Charty 77 a angažovala se. Bydleli jsme na Jungmannově náměstí, takže jsme to měli jako na dlani a viděli jsme spoustu demonstrací. Stalo se to tak, že máma někde byla, nevím jestli už v Občanském fóru nebo v něčem takovém. A já jsem šla s kamarádkou na Václavák a přišlo mi, že tam pořád někdo mluví a přitom žádné děti. Protože jsem byla taková akční, tak jsem jim to šla říct, že by měly mluvit i nějaké děti. A oni se mě zeptali, jestli bych něco řekla já. Reagovala jsem, že klidně.

Takže ten impulz přišel od vás, nikdo vás tam nedovedl?

Oni tam dokonce zmínili, že chtějí svobodu pro svoje děti. Tehdy jsem se vystoupit nebála. Dnes bych tam šla, doufám, znovu, ale už bych se bála.

Rozuměla jste tomu, co se na Václavském náměstí dělo?

Moje babička byla přesvědčená komunistka a moje maminka chartistka, takže jsme politické povědomí měli a trošku i vnitřní boje.

Jaké vnitřní boje na vás tehdy dopadaly?

Třeba jsem babičce v dobré víře řekla vtip, měla jsem ji moc ráda, vodila mě na všechny tréninky. Takový ten typický, jako že letí Gorbačov, Husák a Reagan nebo něco takového a ona měla málem infarkt a pak se mnou dva měsíce nemluvila. A kolem těch jedenácti už jsem to chápala.

Učitelka se mě na chodbě ptala, jaké to tam je

Kolikrát jste vystupovala?

Netuším. Nejméně třikrát. Vím, že jsem dokonce složila nějakou básničku, která se mi ztratila se vším ostatním. Často jsem tam chodila a část lidí jsem odtáhla k nám domů, aby u nás přespali, protože tam byla hrozná zima. A k mému naprostému šoku, zvlášť teď, když jsem dospělá, tak oba rodiče souhlasili a nechali úplně cizí lidi u nás přespat. A protože jsem nenáviděla kouření, tak jsem těm lidem brala cigarety a dávala je na příděl. Přes tohle všechno u nás ti lidé spali.

Když jste šla demonstrovat, věděli o tom rodiče?

To si nepamatuji, ale neuškrtili mě. Šla jsem tam s kamarádkou. Máma na mě potom byla určitě hrdá a je jeden z důvodů, proč jsem tady. Protože hrozně chtěla získat moji nahrávku. I když já jsem tehdy ani teď příliš nestála o to, aby o tom lidé věděli. Protože to byl impulz, neberu to jako něco výjimečného. Zvlášť můj otec, ačkoliv byl proti komunistům, tak byl hodně opatrný, nechtěl, aby děti chodily demonstrovat, ale asi mi to nezakázali, když jsem tam chodila.

Říkáte, že jste tam šla s kamarádkou. Chodili s vámi i rodiče?

Myslím, že jsem tam s rodiči nikdy nebyla, máma se angažovala sama. Poprvé jsem tam byla s kamarádkou a pak už jsem měla pocit, že ty lidi znám, tak jsem tam chodila sama.

A věděli o tom ve škole?

Děti to nevěděly, kromě mé nejlepší kamarádky. Protože se nevědělo jméno. Jenom se vědělo, že tam někdo mluví z naší školy. Kupodivu jsem to neřekla, což nechápu, protože jsem byla strašně ukecaná. Ale učitelé to věděli, protože jedna část mi navrhla dvojku z chování a naopak některé učitelky po mně nechtěly vůbec nic. Chápaly, že neplním domácí úkoly. Jedna učitelka za mnou dokonce přišla, že tam nemůže, protože jí řekli, že by přišla o práci, a jestli bych jí popsala, jaké to tam je. To si doteď pamatuji, jak mě na chodbě zastavila a ptala se, jaké to tam je.

Zmiňovala jste tehdy na tribuně, že se nechcete učit jen o Gottwaldovi. Jak vzpomínáte na to období ve škole?

Vím, že jsem znala Masaryka. Ale v památníku jsem ho psala s měkkým „i“. Přemýšlela jsem proč a pak mě napadlo, že já jsem to slovo možná nikdy neviděla napsané. Znala jsem ho, dokonce babička ho uznávala, ale nikde jsem neviděla, jak se to jméno píše a s jakým „i“.

Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam Zprávy

Dnes pracuje Marie Vitujová jako fyzioterapeutka.

To jste byla v páté nebo v šesté třídě?

V páté. Zrovna jsem nastoupila na druhý stupeň. Od září jsme měli ruštinu a všechny ty velké předměty jako dějepis nebo zeměpis a v lednu nám vzali učebnice. Vlastně my jsme byli chvíli téměř bez učebnic, pak se rozhodli, že nám část vrátí, než budou nové. Spíš je to vzpomínka na to, co všechno nás museli učit, když nám vzali ty učebnice. Evidentně to bylo všechno ovlivněné marxismem-leninismem. A bohužel nám vzali i ruštinu, proti čemuž se část rodičů postavila. A i já si myslím, že to byla chyba. Takže částečně některé ruštinářky začaly učit angličtinu.

Vzpomínka na demonstrace

„Když jsem tam šla poněkolikáté, tak se davy rozestoupily a nechaly mě projít ke koni, protože jsem byla malinká. Hýčkaly si mě. Byla jsem takový plyšový medvídek. To bylo úžasné. A pak si dokonale pamatuji, že byla strašná zima.“

Skoro jsem nebyla schopná emocí

A po revoluci, v lednu roku 1990, bylo to ve škole zajímavější?

Pro mě ne. Měla jsem měsíc a půl, kdy jsem chodila na demonstrace, a všichni byli nadšení a objímali se. Najednou to na mě dopadlo tak, že vlastně nevím. Pamatuji si ty učebnice a pak to, že jsem spadla skoro do deprese. Všechno bylo takové strašně obyčejné a nic se nedělo.

Takže po tom nadšení začal být svět pro vás šedivý?

A i když se něco stalo a všichni byli nadšení, tak mně to nepřišlo. Skoro jsem nebyla schopná emocí. Jako když teď někteří pacienti mají problémy, že nechápou emoce, tak já jsem byla bez emocí.

Jak dlouho to trvalo?

Několik měsíců, myslím, hodně silně a několik let jsem měla snížený práh. Nic mi nepřišlo úžasné a skvělé.

Pracoval v tomto ohledu někdo s vámi, třeba rodiče?

Ne.

Takže vás revoluce poznamenala?

Teď na ni vzpomínám v dobrém a asi bych do toho šla znovu. Ale v téhle době už je spousta psychoterapeutů a tak. Asi by bylo fajn, kdyby mi tehdy pomohli se přes to přenést. Teď mám trochu problémy mluvit na konferencích, tak si říkám, jak to, že jsem to v jedenácti zvládala a teď s tím mám problémy.

Zpětně vzato, vy byste svého syna pustila demonstrovat?

Ideálně, kdybych šla s ním. Ale byl asi na dvou demonstracích. Hodně to ovlivňuje moji výchovu, když chce jít někam s kamarády a já si pomyslím, že je na to ještě moc malý, tak si vzpomenu, co jsem dělala já v jedenácti.

Jak se dnes díváte na porevoluční vývoj?

Je mi hrozně líto, že to lidé nevidí. Úplně to nechápu. Je to nejspíš tím, že je tolik informací, že to lidé nestíhají sledovat.

Reklama

Doporučované