Hlavní obsah

Michal Horáček píše o Karlu Gottovi: Bude možná chybět víc, než si připouštíme

Michal Horáček
Textař a spisovatel
Foto: Profimedia, Profimedia.cz

Michal Horáček a Karel Gott.

Reklama

Karel Gott patřil k těm mimořádným postavám, které překonávají lidský rozměr a stávají se institucí. Už v osmdesátých letech se třeba o prezidentu Husákovi říkávalo, že bude-li historií zaznamenán, pak jako „komunistický politik v éře Karla Gotta“. Svým způsobem jsme ovšem v takové éře žili až do dnešního dne všichni.

Článek

Byla to instituce jistoty. Měnily se politické situace a celé režimy, stát střídal jména, Karel Gott ovšem zůstával tím, kým vždycky chtěl být: poslem dobrých zpráv. Mnozí mu to vyčítali a vyčítají – jaképak dobré zprávy za vlády bolševika? – a Milan Kundera ho dokonce označil za „idiota hudby“. Osobně se nedomnívám, že je to úplně fér (ostatně v posledním vydání Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění je ta pasáž vyškrtnuta), vždyť přinejmenším v době svého angažmá v projektech Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra interpretoval písně nepochybně znamenité; připomínám třeba Oči má sněhem zaváté. A ve svých nejlepších letech disponoval hlasem, který byl a v české populární hudbě dosud zůstává doslova jedinečný.

O to mít „Instituci Gott“ na své straně se ucházely i politické síly. Vyznamenávali ho nejen komunističtí potentáti – když revolucionáři roku 1989 chtěli vyhrát revoluci, požádali o zpěv hymny právě jeho. A vystoupení s ním tehdy neodmítl ani urputný a jednoznačný kritik tehdejšího režimu, zpívající básník Karel Kryl.

Z osobní zkušenosti: vím, že Karel Gott své vrozené dispozice vždycky považoval za dar, se kterým je nutné usilovně pracovat. Tu profesionalitu mu myslím, nevyčte ani největší nepřítel, stala se pověstnou. Zahrnovala i jeho respekt k přijatým závazkům. Osobně jsem byl nejednou svědkem jeho zdravotní nebo přímo hlasové indispozice, na kterou se ovšem snažil nehledět, na smluvené místo se ve smluvené době dostavil a zpíval. A jestli nějaká hvězda byla úplně prosta hvězdných manýr, byl to právě Karel. Vzpomínám, že když jsme se poprvé setkali – to už byl dávno víc než slavný –, tak než mi nadiktoval své telefonní číslo, řekl: „Napiš si Gott. Se dvěma t“.

Nikdy jsem ho neslyšel, byť jen zvýšit hlas, a to ani ve chvílích, kdy se třeba nedaří práce v nahrávacím studiu. Zatímco třeba Petr Hapka kopal do židlí, Karel se usmíval. Jestli někdy zvážněl, tak tehdy, když mi vysvětloval, jak svět řídí ilumináti – ale to jsem se zase smál já, takže smíchu s ním nebyl nedostatek vůbec nikdy.

A zmínit chci ještě něco: Karel Gott byl prostě „hodnej“. Lidem, kteří se ocitli v úzkých, pomáhal. Buď jim půjčil peníze navzdory vědomí, že zpátky už je nedostane, anebo se za ně přimlouval u těch momentálně mocných, k nimž měl přístup za každého režimu.

Jestli s Karlovým odchodem ztrácí něco podstatného hudba, to si soudit netroufám. Že ze scény a z našich životů odchází bona fide posel dobrých zpráv, je ovšem zřejmé. V době až příliš plné úsměšků a nikoli úsměvů, v době bezprecedentní prosperity a přesto zatížené malověrností a chmurami, možná bude chybět víc, než jsme si byli ochotni připustit.

Reklama

Související témata:

Doporučované