Místo hrůzy: Majdanek. Vězňové koncentrák zkrášlovali sochami i hradem

Nacistické Německo provozovalo v letech 1933 až 1945 kolem 42 tisíc věznic, ghett a táborových zařízení. Mezi ty nejhorší patřily koncentrační vyhlazovací tábory. Jedním z nich byl i Majdanek v dnešním východním Polsku. Seznam Zprávy navštívily místo loni na podzim a jeho příběh připomínají u příležitosti středečního Mezinárodního dne památky obětí holokaustu.

Celý rozlehlý a zachovalý areál tábora se nachází v otevřené krajině na okraji 300tisícového města Lublin. Paneláky jsou na dohled od ostnatého plotu a zlověstných strážních věží. Starobylé centrum města je vzdálené jen čtyři kilometry. Stavbu koncentračního tábora pro 25-50 tisíc vězňů přikázal v červenci 1941 při své návštěvě Lublinu říšský vůdce SS Heinrich Himmler.

První vězni byli do Majdanku deportováni v říjnu 1941. Jednalo se o sovětské válečné zajatce, ke kterým krátce nato přibyli vězni převezení z táborů Osvětim, Buchenwald, Dachau a Sachsenhausen. Z lublinského ghetta byli na podzim stejného roku do tábora převezeni Židé, kteří museli pomáhat s výstavbou komplexu.

V březnu 1942 začaly do Majdanku přijíždět transporty Židů ze Slovenska, na kterých se dohodl kolaborantský Slovenský stát s třetí říší. Na jaře tak bylo v táboře kolem 8500 Židů ze Slovenska a s nimi také 6000 Židů z protektorátu Čechy a Morava a také Německa a Rakouska.

Celkem se do tábora v letech 1941–1944 dostalo na 150 tisíc lidí z asi 30 států. Nejvíce lidí pocházelo z Polska, Sovětského svazu a právě Československa. Byl mezi nimi i československý montér Osvald Altschul, který se narodil v roce 1920 do židovské rodiny na pražských Vinohradech. Podle archivního záznamu zahynul jako dvaadvacetiletý v Majdanku v srpnu 1942. Jen bezmála o dva měsíce ho ve stejném táboře přežil jeho jednadvacetiletý bratr Petr.

Právě v srpnu 1942 byla do Majdanku z hamburské firmy Tesch & Stabenow doručena první dávka smrtícího plynu cyklon B. Po Osvětimi-Březince byl Majdanek jediným místem, kde se tato látka využívala k masovému vraždění. Nacisté se tu ale dopouštěli i hromadných vražd střelbou nebo otravou oxidem uhelnatým.

Vězni umírali také kvůli hladu, těžké práci, nemocem a bití. Podle polského Státního muzea v Majdanku zemřelo na místě bezmála 80 tisíc lidí. K největší masové popravě došlo 3. listopadu 1943, kdy bylo v jeden den střelou do týla zavražděno 13 000 Židů. K přehlušení výstřelů hrála hned u masových hrobů pochodová a taneční muzika.

Oba čeští sourozenci Altschulovi ještě v Čechách finančně podporovali svou ovdovělou matku Annu Altschulovou, což se opakovaně uvádí v několika dokumentech zveřejněných v internetovém archivu na webu Holocaust.cz. V prosinci 1941 byla ženě udělena vysoká pokuta 1000 protektorátních korun za to, že neměla v dokladech vyznačené písmeno „J“ označující Židy.

„Poněvadž mám jen dva rodiče nearijského původu, byla jsem toho domnění, že jsem árijkou a že se na mne nevztahují ustanovení a zákoníky o neárijcích. Uložená mně pokuta za moji nevědomost jest příliš vysoká a není mně možno pokutu tuto zaplatiti. Jsem nemajetná a odkázána jedině na příspěvky svých dětí,“ napsala 4. prosince 1941 ve svém odvolání proti trestu Altschulová.

O čtyři měsíce později byla i se syny deportována do Terezína a odtud pak po třech dnech, 27. dubna 1941, do tranzitního ghetta Izbica v dnešním východním Polsku. Oba její synové pak do několika měsíců našli smrt v Majdanku. Datum a místo úmrtí Altschulové známo není, holokaust ale nepřežila.

Čeština je vidět i v expozici muzea, ve které se někdejší koncentrační a vyhlazovací tábor proměnil. V pokynech pro české Židy se lze dočíst podrobný manuál, co si vzít s sebou do transportu a jak věci zabalit.

Na doporučeném seznamu věcí, které nakonec lidé v táborech smrti už nikdy neviděli, jsou třeba teplé bačkory, kartáč na šaty, flanelové pyžamo, ale také kamínka, sekery či tesařské pily. „Upozorňujeme znovu důrazně, že celková váha příručního zavazadla mimo deky, jídlo, kamínka a nářadí nesmí převažovati 50 kg, jinak zůstane zpět,“ uvádí se v „připomínkách k sestavení výstroje“.

Vězni přitom v prvních měsících fungování tábora spali na zemi v barácích bez jakéhokoli vybavení. Od jara 1942 se do baráků umístily třípatrové kavalce a v zimě se objekty vytápěly dvěma malými kamny. V době nejintenzivnějších transportů na jaře a v létě 1943 se v barácích určených pro 250 vězňů tísnilo až 500 lidí. V té době bylo v táboře téměř 14 000 mužů a 11 000 žen, počty dětí se neuváděly.

Těla se ze začátku pohřbívala do masových hrobů a později se začala pálit ve dvou krematoriích. V budově „nového krematoria“ z roku 1943 byla kousek od jeho pěti pecí na koks zřízena kancelář a koupelna jeho velitele. V pecích bylo namontované zařízení na ohřev vody, která měla sloužit pro mytí vězňů. Popel z krematoria se míchal s půdou a odpadem a používal se jako hnojivo. Po osvobození tábora v červenci 1944 se na místě našlo na 1300 metrů krychlových „kompostu“ obsahujícího lidský popel.

Nacisté chtěli na jaře 1943 dojmy ze strašné reality tábora vylepšit „okrašlovací akci“ Schmücke dein Heim. Vytvořili kvůli tomu komando, které založilo květinové záhony a tvořilo také umělecká díla. „Cílem bylo vytvořit iluzi pořádku a zdání normálního života v táboře. Pravým cílem těchto akcí však nebylo skutečné zlepšení podmínek, byly totiž provedeny pouze kvůli nadcházející kontrole Mezinárodního červeného kříže,“ uvádí majdanské muzeum.

Součástí byly i sochy vytvořené vězni. Některé z nich se dochovaly až do dnešních dní a staly se i určitým symbolem vzdoru uvnitř tábora. Jednou ze soch je želva vytvořená vězněm, původně varšavským sochařem Albínem Bonieckým. Měla symbolizovat heslo „Spěchej pomalu“, tedy pasivního odporu vězňů.

Boniecki vytvořil i sochu žáby, díky níž vězni měli nakonec lepší přístup k vodě. Sochař totiž navrhl, aby byla žába umístěna u nádrže s vodou, která se musela nově vybudovat. Do té doby měli vězni denně přístup jen k denní dávce čtvrt litru nápoje připomínající čaj, který používali i k mytí.

Na místě tábora dodnes stojí i miniatura středověkého hradu z cihel, kamene a cementu. Za účast na díle dostali vězni porci polévky navíc a je chránila před bitím či transportem do jiného tábora. Dalším dílem je Sloup třech orlů, na jehož stavbu si Boniecki vyžádal vyčerpané či psychicky zničené vězně. Při lehkých pracích jako bylo mytí nástrojů nebo míchání cementu si mohli odpočinout. Dovnitř sloupu sochař Boniecki potají vložil plechovou krabičku od tabáku naplněnou popelem vězňů.

Nacisté opustili Majdanek tak rychle, že nestačili zlikvidovat důkazy svých zločinů. Na místě proto zůstaly stát plynové komory, krematorium i táborové baráky. V těch je v současnosti interaktivní muzejní expozice, která ukazuje historii místa i nesnesitelné podmínky života vězněných lidí.

Součástí památníku utrpení je i obří dílo Brána od polského sochaře a architekta Wiktora Tołkina z konce 60. let. Na přímé lince od Brány, v těsné blízkosti krematoria, stojí mauzoleum. Pod betonovou kopulí o průměru 35 metrů je mohyla ze země obsahující lidský popel.