Článek
Mnoho nemocnic v Česku muselo kvůli pandemii koronaviru předělat svá oddělení na místa, kde se léčí pacienti s covidem. Je to případ i Thomayerovy nemocnice v Praze. Z Kliniky revmatologie a rehabilitace se před půlrokem stalo covid oddělení.
Přednosta kliniky Tom Philipp v rozhovoru pro Seznam Zprávy řekl, že pacientů mají stále hodně. Na rozdíl od minulého roku se ale podle lékaře změnilo věkové spektrum pacientů. Dříve 80leté pacienty nahradili lidé, kterým je 40 nebo 50 let. Popsal také, jaké má zkušenosti s použitím léku bamlanivimab.
Jste stále velmi vytíženi? Jaké případy řešíte, jak pomáháte?
Naše klinika, která je Klinika revmatologie a rehabilitace Thomayerovy nemocnice, se před půlrokem, někdy v půli října, změnila na covid oddělení. Máme tady dvacet lůžek, kde můžeme podávat kyslík, a máme tady dvacet lůžek, kde máme pacienty, kteří už ten kyslík nepotřebují. V podstatě od půlky října jsme měli pacienty hlavně ve vyšších věkových kategoriích, kteří potřebovali oxygenoterapii, dostávali léky na ředění krve, to je základ léčby covidu, dostávali antivirotika, kortikoidy. Samozřejmě, protože jsme revmatologové, tak je vše pod kontrolou plicních lékařů, infektologů a internistů. Rozhodnutí je vždy na plicním lékaři, jaký druh terapie se má vykonat. My jsme ty ručičky a děláme to, že potom ty pacienty hlídáme, a když se zdravotní stav mění, opět konzultujeme s plicními lékaři.
Jak vypadá léčba oxygenoterapií?
Pacienti, kteří leží tady u nás, jsou samozřejmě napájeni z centrálního rozvodu. To nemůžeme půjčit domů, protože to je ve zdi. Ale ti pacienti, kteří chtějí domů a jejich stav to dovoluje a ještě potřebují ještě třeba dva litry kyslíku na vylepšení, tak ti si mohou půjčit přístroj, koncentrátor kyslíku.
Oxygenoterapie
K léčbě pacientů s těžkým průběhem nemoci covid-19 se využívá především oxygenoterapie (kyslíková léčebná kúra), díky níž se výrazně zlepšuje stav pacientů a nemocné tělo se rychleji regeneruje.
V čem nejčastěji pomáháte pacientům?
Onemocnění covidem má takový chřipkový průběh. Bolesti svalů, celková malátnost, únava, bolesti hlavy, ztráta chuti a čichu. Velmi často jsou pacienti senioři, kteří jsou odkázáni na pomoc druhé osoby, protože při bolesti svalů nebo celkové únavě sem mnohdy přicházejí třeba dehydratovaní, měli teploty, neměli chuť k jídlu a pití. My je musíme rehydratovat, musíme jim pomoci s běžnou denní obsluhou, mnohdy i krmením. To pro ně sestřičky a další personál zajišťují.
Jak vám práci komplikuje obezita? Profesorka Vašáková uvedla, že obézní lidé jsou rizikoví.
Samozřejmě onemocnění covid má několik chorob, které predisponují pacienta k těžšímu průběhu. První a nejdůležitější je právě obezita, ale je to i cukrovka, hypertenze. Také pokud pacienti dostávají nějakou imunosupresi nebo nějakou onkologickou léčbu, to jsou zase lékařsky navozené stavy, které mohou zhoršovat průběh toho onemocnění. S tím se tedy setkáváme dnes a denně, že tito pacienti mají průběh těžší.
Zaznamenáváte pokles počtu hospitalizovaných pacientů?
Nevidíme zásadní zlepšení. Ale to je samozřejmě subjektivní názor. Nicméně dostávám každý den statistiky o tom, jak probíhá onemocnění, zatím pacientů příliš neubývá. Mění se ale spektrum. V říjnu, listopadu a prosinci to byli pacienti v osmé dekádě života, dneska tady mámě běžně 40, 50leté pacienty s těžkým průběhem covidu. A bohužel velmi často se nám stává, že k nám přijdou, jeden dva dny jsou u nás, dostávají oxygenoterapii plus všechny léky, přesto se jejich stav zhoršuje. My tu můžeme podat do 15 litrů kyslíku za minutu, a když je toto překročeno a potřebují víc, musíme je dávat na vysokoprůtokový kyslík, nebo potom na plicní ventilaci. To se ale nedělá u nás na oddělení. Takže se nám stává, že pacienty za jeden dva dny překládáme k vyššímu typu péče, bohužel.
Jaké máte zkušenosti s pacienty, kterým byl podán lék bamlanivimab, v čem pacientům hlavně pomáhá?
Ten vzorek bohužel zatím není velký, takže z medicínského hlediska to není úplně něco, co by se dalo prezentovat. Moje osobní zkušenosti jsou skvělé, ten preparát jsme podali několika pacientům a všichni z něj velmi dobře profitovali.
Jaké jsou konkrétní příklady toho, v čem je ten lék dobrý?
Ministerstvo zdravotnictví vydalo doporučení, pro které pacienty je tento preparát vhodný. Nemůžeme ho dát úplně každému. U toho vzorku pacientů, kteří jsou definovaní ministerským příkazem, se může zabránit tomu, aby došlo k hospitalizaci, aby došlo k rozvoji těžkého průběhu onemocnění.
Jak se vy jako zdravotní personál vypořádáváte s pandemií? Je to náročná práce po fyzické i psychické stránce.
Určitě ta práce je velmi těžká, všichni zaměstnanci, kteří pracují ve zdravotnictví, tu práci dělají proto, že prostě rádi pracují v pomáhající profesi. Takže to si myslím, že je to hlavní, co nám pomáhá překonat stres a dlouhou dobu trvání covidu. Další věcí je, že se navzájem podporujeme. V Thomayerově nemocnici jsme objednali psychologa, který bude pomáhat týmu vyrovnat se s častými úmrtími.
Fotoreportáž Davida Neffa z Nemocnice Na Bulovce: Boj mezi životem a smrtí na snímcích, které vzdávají hold zdravotníkům
Bulovka už rok bojuje o životy pacientů s vážnými následky onemocnění covidem. Je to rok lidskosti, obětavosti, laskavosti a každodenní péče.
Ve Fakultní nemocnici Bulovka v Praze jsou nyní tři velká oddělení, která se zabývají covidovými pacienty ve vážném stavu.
Vedle anesteziologicko-resuscitačního oddělení primáře MUDr. Jakuba Baly jsou nemocní na přístrojích připojeni také na urgentním příjmu a na JIPkách infekční a ortopedické kliniky.
V dalších patrech leží pacienti s mírnějšími průběhy, někteří se ale časem dostanou na intenzivnější péči. Pacienti s covidem leží také na plicním, na infekčním i dalších odděleních v areálu nemocnice.
Tíha umírání leží na všech. Zatímco zdravotníci z ARO jsou na smrt zvyklí, na jiných odděleních jde o novou realitu.
„Za mých dvanáct let tady neumřelo tolik pacientů jako během posledních dvanácti měsíců,” říká jedna ze sester.
Někteří pacienti zkraje komunikují, ale to se často razantně zhorší. Když se v první jarní vlně pandemie někdo dostal na ARO, byl již většinou v těžkém stavu a pečovalo se o něj jako o nehybné tělo na přístrojích. V současnosti se na Bulovku dostává mnoho pacientů, kteří jsou při vědomí, ale mají špatný obraz plic a během pár dní musejí být připojeni na přístroje.
Také skladba pacientů se změnila. Zatímco na jaře tvořili 80 % nemocných senioři nad sedmdesát let, nyní jich je většina ve věku 35 až 55 let.
Mezi těžkými případy už nejsou jen lidé s jinými nemocemi. Jestliže v první vlně byli mezi těžkými pacienty především lidé s dalšími zdravotními problémy jako s cukrovkou nebo obezitou, nyní jsou mezi pacienty sportovci nebo lidé těsně nad čtyřicet let v dobrém zdravotním stavu, jimž covid během týdne sežere plíce.
Nepředstavitelná dřina. Jen málokdo si uvědomuje, co všechno musí zdravotníci během jedné směny udělat, stihnout a zažít.
Ošetřovatelé se nesčetněkrát denně starají o hygienu pacientů. Služba je nepřetržitá. Přístroje stále vyzvánějí a volají o pomoc.
Laskavost je všudypřítomná. Kdykoli ošetřovatelé míjejí lůžko s pacienty, většina z nich se jich vědomě či podvědomě dotkne nebo je alespoň pohladí. Všichni ošetřovatelé na své pacienty mluví, bez ohledu na to, že je mnozí neslyší nebo nevnímají.
Alarmy pořád něco hlásí. Plicní ventilátory jsou výkonné počítače, které citlivě dávkují kyslík tak, aby se pacientům neroztrhly plíce.
Součástí práce personálu je i předávání pozůstalosti. Na oddělení denně někdo oplakává své blízké a přebírá osobní věci.
„Na Bulovce jsem strávil dvanáct hodin, během té doby přímo přede mnou dva pacienti zemřeli,” popisuje fotograf David Neff.
Členové personálu nakládají zesnulého na vozík, na němž jej převezou do márnice. Téměř na dosah leží jiný pacient. Nikdo nepanikaří, všichni pacienti jsou pod anestetiky, takže si plně neuvědomují naléhavost okolností.
Když se blíží smrt, sestry to poznají podle údajů na přístrojích. Zatímco jindy je na oddělení ruch, v kritický okamžik všechno ztichne. „Už je tady, cítím, že mám husinu,” říká jedna ze sester ve chvíli, kdy duše zemřelého pomyslně opouští tento svět.
Po smrti je tělo pacienta zbaveno všech hadic, hadiček a kanyl. Jakmile lékař konstatuje smrt a tělo zesnulého se přesune do černého pytle, na oddělení se zas vrátí běžný ruch.
Sestry se loučí se zemřelým, jehož tělo odváží zřízenec do márnice. Některé sestry mají lehčí ochranu, kdežto jiné jsou navlečené do neprodyšných obleků.
Na očkování záleží, protože očkované sestry jsou zbavené úzkosti z nákazy. Svazující gumové overaly nosí nadále jen v případě přímého kontaktu s pacienty.
Pozice na břiše prospívá plicím pacientů s umělou plicní ventilací. Aby se předešlo proleženinám na obličeji, ošetřovatelé pacienty průběžně otáčejí.
Vedoucí urgentního oddělení Svatopluk Žáček pečuje o pacientky do té míry, že jim češe vlasy.
Šéf urgentního příjmu Svatopluk Žáček váže pacientce vlasy do copu.
Okysličování krve v mimotělním oběhu udržuje při životě pacienty, kterým již selhaly plíce. Manipulace s těmito pacienty je obtížná, protože zdravotníci musejí dbát na to, aby z jejich těla nevytáhli hadici přivádějící nebo odvádějící krev.
S pacienty se musí pracovat. Zdravotníci zde podkládají nohy polštářem. Při dlouhodobém pobytu na lůžku je každý pohyb prospěšný stejně jako změny polohy.
Někteří pacienti mají štěstí, že si vystačí jen s podporou dýchání z kyslíkové masky.
Příprava pacientky před přetočením na břicho. Náplasti slouží jako ochrana očních víček před proleženinami.
Neživá technika, která drží pacienta při životě. V patrech nad sebou je rozmístěno pět dávkovačů různých léků, které se pomalu stlačují a uvolňují do oběhu. Vpravo jsou kapačky a věšák na výživu. Když se množství léku v dávkovači blíží ke konci, přístroj začne houkat. Sestry musí umět všechny složité přístroje obsluhovat.
Teprve tady člověk vidí, jak kvalifikovaný musí být personál intenzivní péče bojující o životy těžce nemocných. „Nejde o to postavit polní nemocnici v Letňanech, problém je v nedostatku kvalifikovaných zdravotníků,” říká jedna z ošetřujících sester.
Malé gesto životního významu. Když někdo odpoví stisknutím ruky, může to znamenat naději, že se stav zlepšuje.
Komunikace je klíč. Někteří pacienti mají potřebu zdravotníkům něco sdělit, ale protože mají v krku hadici, nemůžou mluvit. V takovou chvíli personál přinese tabulku, na které pacienti mohou ukázat písmena a vyjádřit své myšlenky. Většinou ale záhy usnou. I to, že jsou schopní najít písmeno, je známkou možného zlepšení stavu.
Zdravotníci neustále kontrolují funkci přístrojů. Kdyby cokoli selhalo, mohlo by to mít pro pacienta fatální následky.
Ruku na ruku. Na všech odděleních jsou vidět osobní kontakty, vlídnost, lidskost a osobní přístup.
Pohyb pomáhá. I když mnozí pacienti jen odevzdaně leží, rehabilitační sestry s nimi cvičí, aby udržely hybnost kloubů a končetin.
Přestože jsou svědky utrpení a denně vidí smrt, pořád jsou to lidé, kteří zítra přijdou zase do práce a řeknou si, že zachráněné životy za tu dřinu pořád ještě stojí. Chce to nejen silnou vůli, ale také velký kus člověka.
