Hlavní obsah

Napřed komunistka, pak disidentka Eva Kantůrková: Nevím, zda se mám stydět

Foto: Krejčí Bedřich, ČTK

„Hrdinou byl pro nás traktorista,“ vzpomíná spisovatelka Eva Kantůrková na 50. léta, kdy psala do Mladé fronty, ideologických novin, které šly na ruku režimu. Na snímku z března 1953 zvláštní vydání Mladé fronty se zprávou o úmrtí Josifa Vissarionoviče Stalina.

Reklama

15. 5. 18:44

Seznam Zprávy přinášejí seriál příběhů z období normalizace. Co skutečně zažívali prominenti režimu i docela obyčejní lidé? Jsme už schopni svou nedávnou historii poznat, aniž bychom zas a znova vytvářeli klamavý obraz?

Článek

„Byla to vzpoura. Vzpoura proti oficiálnímu způsobu života. Já bych nemluvila o levičáctví, byla to snaha obrodit svět, snaha pomáhat na svět sociální spravedlnosti. Bylo to něco jiného, než jak si představujeme komunistickou stranu dnes,“ vysvětluje spisovatelka a disidentka Eva Kantůrková, proč oba její rodiče vstoupili do komunistické strany za první republiky.

Ona sama se členkou strany stala v šestnácti letech – krátce po válce. A rozešla se s ní až na začátku normalizace. „Cokoli popíšete, to odsunete do minulosti… Můžete se z toho vypsat,“ svěřila se v rozhovoru pro archiv Paměti národa.

Proč Kantůrková a další intelektuálové zůstávali ve straně tak dlouho? Jak prožívala jako komunistka 50. léta? A jak hodnotí minulost z pozice spisovatelky, disidentky, mluvčí Charty 77?

I o tom je poslední díl seriálu o období normalizace, jejíž první fáze skončila před 50 lety. Redakce Seznam Zprávy jej připravila ve spolupráci s Pamětí národa. O projektu si můžete přečíst více v přiloženém odkaze.

Nevím, zda se mám stydět

„Dodnes nevím, zda se za to mám stydět. Rozpoznat tu záludnost režimu bylo téměř nemožné. A tak jsme prezentovali oficiální režimní verzi,“ vzpomíná Eva Kantůrková, která jako reportérka Mladé fronty psala o případu Babice.

V roce 1951 byli v Babicích zastřeleni tři funkcionáři komunistické strany. Oficiální verze zněla, že šlo o čin západních agentů a nepřátel socialismu. Režim využil případ k útoku na zemědělce odmítající kolektivizaci a na katolickou církev. V následném procesu padly vysoké tresty, včetně několika trestů smrti. Dodnes není jisté, kdo za vraždami v Babicích skutečně stál. Některé interpretace z období pražského jara a po listopadu 1989 se přiklánějí k tomu, že šlo od počátku o provokaci Státní bezpečnosti. Důkazy pro tuto verzi ale neexistují.

Novináři, kteří tehdy informovali z místa činu, měli pocit, že dělají poctivou novinářskou práci – psali o tom, co viděli, dělali rozhovory s pozůstalými… „Režimu jsme naletěli a později jsem si připustila novinářské selhání,“ doplňuje Kantůrková. „Ale dohlédnout tu manipulaci bylo skoro nemožné. StB si dělala, co chtěla. A možná o tom nevěděl ani ústřední tajemník strany.“

A dodává: „Neuměli jsme si představit, že by mohlo jít o zločin ze strany státu. Na to jsme byli příliš slušní lidé.“

Více o případu Babice v přiložené fotogalerii:

Kantůrková pracovala v Mladé frontě v 50. letech, přesto na ní nevzpomíná ve zlém. „Byly to ideologické noviny, ale šéfové byli svébytné bytosti a třeba šéfredaktor Svoboda nám vtloukal do hlavy zásady, že do textu nesmí vstoupit žádný náš osobní názor, že každý fakt musíme ověřit…“

Takto vybavena, referovala Kantůrková i o probíhající kolektivizaci. „Hrdinou byl pro nás traktorista. Ten, který vyjede na silném stroji do scelených lánů. S kolegyní jsme soutěžily, kdo najde úspěšnějšího a hezčího traktoristu,“ popisuje Kantůrková. „Cítily jsme se jako nositelky pokroku. A ostatně, nebyla to tak úplně nepravda. Ta velká pole a traktory byly opravdu v něčem lepší.“

A uzavírá: „Necítím rozpaky, spíš se tím bavím.“

Eva Kantůrková: „Informovanost byla minimální. Připustit si zločin ze strany státu, to bylo nad naši představu.“ (Video: Paměť národa (se souhlasem))

Trojí život

„Maminka byla krásná, nadaná, okouzlující. Vychovávala mě tím, že mi dávala svobodu, neměla ráda příkazy,“ vzpomíná Kantůrková na svoji matku, úspěšnou spisovatelku, velkou bohémku a zapálenou komunistku.

Matka se rozvedla, když byl dceři rok - a neměla na ni vzhledem ke stylu života mnoho času. V dětství trávila Eva Kantůrková většinu času u babičky, nebo u pěstounů na vesnici.

„Formovala mě tři odlišná prostředí a bylo to velice obohacující. U matky to bohémské. Babička byla kuchařka v Jedličkově ústavu a tam jsem potkávala handicapované děti. A pěstouni byli chudí lidé z malé vesnice, do školy ve Velkých Popovicích jsem chodila hodinu pěšky,“ popisuje Kantůrková.

Velké Popovice byly někde na cestě mezi vesnicí a Prahou – „rozkošatělé maloměsto“ se školou, kostelem a poutěmi. „Chodila jsem tam na náboženství, zpívala na kůru při Mariánských slavnostech a upřímně věřila v Boha,“ dodává Kantůrková. „Víru mi zprostředkoval pan farář, to byl dobrý, úctyhodný člověk.“

V jedenácti letech se vrátila do Prahy. S matkou, která byla tehdy zakázanou autorkou, tu prožily heydrichiádu i Pražské povstání. Po něm viděla na ulici lynč dvou kluků z Hitlerjugend. Uvědomila si, co je válka. A zažila osvobození: „Sovětský svaz jako zachránce a vítěz nad fašismem. To fungovalo jako jasná formulace, co si myslet o světě.“

Už v roce 1946 se stala členkou KSČ: „Maminka mě vzala za ruku a odvedla mě na Ústřední výbor. A řekla: Tady ji máte.“

Eva Kantůrková: „To nebylo levičáctví. Byla to snaha pomáhat na svět sociální spravedlnosti.“ (Video: Paměť národa (se souhlasem))

Nikdo nechtěl odejít

Sebevědomá, nadaná novinářka svazáckých novin a také svazácká funkcionářka pocítila poprvé, že strana není bezrozporná svátost, už na začátku 50. let. „Maminka byla najednou zakázaná autorka. Přestaly jí vycházet knížky, neměly jsme na živobytí. A co hůř – dokonce ji přiměli, aby napsala knihu podle jejich představ. Ta kniha byla špatná, hloupá. A stejně to nepomohlo,“ vzpomíná Kantůrková.

Kdo k tomu maminku přiměl a kdo ji zakázal? „Když začala KSČ vládnout, dostali se nahoru lidé, kteří chtěli mít moc. A moc kazí. I vydávání knih se zmocnili tvrdí ideologové. Maminka zemřela v roce 1958 a myslím, že se trochu i utrápila. Režim se k ní otočil zády.“

Byl to pro Evu Kantůrkovou impuls pro rozchod se stranou? Nebyl. „Ve straně byly různé proudy. Ano, nejsilnější byl ten, který vládl i ve státě, ale byla tam i intelektuální opozice. Kolem umění, literatury, filmu. Byla to silná opozice,“ vysvětluje.

Smrt Stalina a Gottwalda, první vlna rehabilitací, noví kritičtí autoři a jejich knihy, Literární noviny, nová filmová vlna… Sama Kantůrková napsala na konci šedesátých let knihu o kolektivizaci a scénář k filmu, který se podle ní začal natáčet.

„Cítila jsem vnitřní spřízněnost s tou opozicí ve straně. Naše činorodost byla větší než reakce a represe režimu. Měli jsme pocit, že jsme v ofenzivě. Že jsme to my, kdo je na tahu,“ popisuje svoje pocity Kantůrková. „Nikdo z našeho okruhu nechtěl ze strany odejít.“

Možná pomohla i „ztráta paměti“. „Až v době, kdy se začalo o procesu s Miladou Horákovou psát nově a jinak, jsem si uvědomila, že jsem úplně vytěsnila, jak to bylo tehdy. Byla jsem v Mladé frontě, ale vůbec nevím, kdo a jak o tom psal,“ říká Kantůrková. „Sám organismus, sama povaha se vzepřely, vytěsnily to. Jakoby to nebylo. Mozek to nepřijal.“

Ale bez ohledu na „vytěsňování“ intelektuální opozice ve straně skončila po roce 1969. Buď opozičníci sami odešli, nebo byli vyloučeni.

A někteří z nich se bez velkého přechodu stali zakázanými autory, disidenty. I vězni.

Vždy jim to někdo pokazil

„Něco jako intelektuální opozice v komunistické straně opravdu existovala, byť to nebyla organizovaná skupina, spíš jen názorově blízcí lidé. A skutečně něčeho dosáhli – v žurnalistice, literatuře, divadle, filmu, ve společenských vědách,“ vypočítává historik Oldřich Tůma z Ústavu soudobých dějin Akademie věd. „Tehdy, v šedesátých letech mohli mít ještě oprávněný pocit, že mohou režim změnit ,zevnitř‘. V době normalizace to už byla spíš jen iluze nebo racionalizace vlastních selhání.“

Tůmu na téhle „opozici“ ale zajímá ještě jiná podstatná věc. Nelze generalizovat, ale má smysl hledat společné rysy: Zkušenost hospodářské krize z roku 1929, Mnichov, válka, osvobození… Boj za spravedlivou společnost. „Byli to upřímní, nadšení komunisté. Chtěli bojovat za svoje ideály, věřili tomu,“ vysvětluje Tůma. „Ideál pro ně opravdu hrál velkou roli. Ale vždy jim to nakonec někdo pokazil. Někdo jiný.“

A s tím možná souvisí i to, co Tůma opakovaně pozoruje jako „neschopnost sebereflexe“: „Často se setkávám s tím, že lidé, ti o kterých tady mluvíme – komunističtí intelektuálové – nejsou schopni nebo ochotni dobu před rokem 1968 a svoji roli v ní vnímat jako problematickou. Ať z těch či oněch důvodů jim sebereflexe chybí.“

A projevuje se to i v obdivu ke komunistům za první republiky jako k těm intelektuálům, kteří bojovali s establishmentem za spravedlivou společnost. „Je zřejmé, že už v roce 1929 se KSČ stala stranou funkcionářů, kteří poslouchali příkazy Internacionály. Intelektuálové ji neřídili, nerozhodovali,“ popisuje Oldřich Tůma.

Stalin a Gottwald jim to pokazili.

Vypsat se z toho

Eva Kantůrková byla od roku 1967 spisovatelkou „na volné noze“. A nehodlala na tom nic měnit ani v době normalizace. Kniha Smuteční slavnost a film, který byl podle ní natočen na konci šedesátých let, skončily v trezoru a nové knihy jí režim nevydával. Psala dál. A knihy jí začaly vycházet nejenom v domácím samizdatu, ale i v zahraničí.

V mnohém byla stále stejná: Psala, vzdorovala, provokovala, bojovala, nevzdávala se. Jen strany barikády se trochu měnily…

Podepsala Chartu 77 a na konci sedmdesátých let se zapojila do protestů proti procesu s aktivisty Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných. A sama skončila na rok ve vazbě.

„Prostě jsem se musela ozvat. A tak jsem napsala knihu rozhovorů se čtrnácti ženami, které byly buď samy souzené nebo to byly manželky odsouzených mužů,“ připomíná Kantůrková. Kniha se jmenovala Sešly jsme se v této knize a vyšla nejdřív v samizdatu, později i v Mnichově.

Kantůrková dodává: „Věděla jsem, že mě za to mohou stíhat. Ale když člověk chtěl fungovat jako spisovatel, musel s tím počítat.“ A tak prožila roční ponižování, které „člověka srazí na kolena“. A „vypsala“ se z něj v knize Přítelkyně z domu smutku.

„Vypsat se“ z něčeho ale podle Kantůrkové neznamená psát o sobě. „Spisovatel je lovec, lovec témat. Musí pracovat neosobně, citovou vazbu si nemůže dovolit, to je pak s literaturou konec,“ vysvětluje Kantůrková. „Je to svědek.“

A dodává: „Sama sebe cítím jako svědka doby.“

Foto: Krumphanzl Michal, ČTK

30. listopadu 1989 se v pražském Divadle Na zábradlí sešli spisovatelé, které režim zakázal. Na fotografii zachycena stojící Eva Kantůrková během svého proslovu.

Eva Kantůrková

  • Eva Kantůrková se narodila 11. května 1930 v Praze v rodině komunistického novináře a spisovatelky. Po rozvodu rodičů vyrůstala u tety na vsi poblíž Velkých Popovic, od 11 let v Praze s matkou.
  • Po maturitě působila jako redaktorka Mladé fronty a v agitačních skupinách svazu mládeže, na FF UK studovala filozofii a historii. Od 16 let byla členkou KSČ.
  • V 50. letech zastávala funkce ve svazu mládeže, od poloviny 60. let publikuje v časopisech a knižně. Od roku 1967 je spisovatelkou z povolání.
  • Byla signatářkou a mluvčí (1985) Charty 77, v letech 1981-82 byla ve vazbě, v letech 1994-96 předsedkyní Obce spisovatelů, od 1998 ředitelkou odboru literatury a knihoven na Ministerstvu kultury ČR.
  • Autorka próz, esejistka, scenáristka. Z díla: romány Smuteční slavnost (1967), Po potopě (1969), Černá hvězda (1982), Přítelkyně z domu smutku (1984), Jan Hus (1991), Pán věže (1992), povídky Pozůstalost pana Ábela (1971), Člověk v závěsu (1988), vzpomínky Památník (1994), Záznamy paměti (1998), rozhovory s disidentkami Sešly jsme se v této knize (1980), scénáře Smuteční slavnost, Ceremoniář, Přítelkyně z domu smutku aj.

Seriál: 50 let od normalizace

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

Předchozí díly seriálu naleznete v přiložených odkazech:

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované