1912–2021. Úžasné stavby, které vznikly kvůli olympiádám

Olympijské hry, to není jen sport. Je to i společenská událost a příležitost pro prezentaci města a státu. Prestiž s tím spojenou se pořadatelé často snaží podtrhnout i nevšedními stavbami. Olympiády sice stále zvyšují finanční nároky, takže se mnohé sportovní stánky budují jako úsporné a dočasné, skoro vždy se však najde nějaká architektonická perla, která se může stát i trvalým symbolem pořadatelského města. Seznam Zprávy se za nimi vydaly cestou časem zpět o více než století.

Olympijské hnutí klade důraz na ekologii a udržitelnost. Těchto principů se drží nejen nový tokijský olympijský stadion s velkým podílem dřeva, ale také hala Ariake Gymnastics Centre. Architekti z kanceláře Nikken Sekkei ji nazývají „Dřevěnou lodí v zátoce“ nebo „Dřevěnou mísou vznášející se nad zálivem“. Inspirovali se také engawou, tradiční japonskou verandou, aby stěny nepůsobily monoliticky.

Na tuto ladnou dřevostavbu Japonci použili materiál z různých koutů země. Odkázali tím i na historii místa, které dříve sloužilo jako sklad dřeva. Stavba pro gymnastiku a bocciu s jednou z největších dřevěných střech na světě je dočasná, po hrách ji zřejmě nahradí jiná budova.

Na plaveckou halu v Londýně zvolila britská architektka Zaha Hadid hutnější materiál – surový beton. V odkazu na vnitřní náplň se inspirovala geometrií vodní vlny, střecha se prohýbá ve tvaru parabol. Při olympijských a paralympijských hrách stály po bocích ještě dvě dočasná křídla s tribunami. Po jejich rozebrání prostor po nich vyplnily skleněné fasády.

Architektonický koncept jedné z nejikoničtějších světových staveb počátku 21. století nemá nic společného s ptáky. Architekti ze švýcarského ateliéru Herzog & de Meuron vyšli ze starého čínského umění – z kruhových nádob zdobených linkami. Pro svůj vzhled si však stadion vysloužil přezdívku Ptačí hnízdo.

Vnější ocelová nosná konstrukce je zároveň nezaměnitelnou dekorací, otevřená fasáda umožňuje i přirozené větrání. Architekti stadion pojali jako stavbu, která má přesáhnout olympiádu – vytvořit nové centrum s živým veřejným životem.

Španělský architekt, inženýr a sochař Santiago Calatrava má jasně rozeznatelný styl, který dokonale souzní s olympijským duchem. Rád používá předpjaté oblouky známé z konstrukcí mostů a lehké ocelové žebroví inspirované živočichy a rostlinami. Na olympiádě se předvedl už v roce 1992 stavbou komunikační věže v Barceloně a jeho služby využili i při hrách v Riu 2016 na stavbu Muzea zítřka.

Na aténský stadion z 80. let Calatrava přidal novou střechu navrženou tak, aby skla odrážela 90 procent slunečního světla. V podobném tvarosloví navrhl i velodrom připomínající brouka a upravil i celý 100hektarový olympijský areál včetně obloukové promenády.

Chybělo málo a olympiáda v Montrealu nemusela včas začít. Stavbu hlavního stadionu od francouzského architekta Rogera Tailliberta totiž postihla stávka dělníků. Nakonec se hry stihly, ale stadionu, který si pro svůj tvar vysloužil přezdívku „Velké O“ nebo „donut“, chyběla věž a střecha. Kvůli finančním komplikacím se jich stavba dočkala až v roce 1987.

Celkem 175 metrů vysoká věž s observatoří na vrcholku svírá se zemí úhel 45 stupňů a platí za nejvyšší nakloněnou konstrukci na světě. Na lanech pod ní je zavěšená kevlarová střecha stadionu. Pata věže ukrývá plavecký bazén, v sousedství stojí ještě původní velodrom, dnes muzeum přírody ve stejném organickém stylu. Celek působí jako skupina mořských živočichů.

Když se měla konat olympiáda v Mnichově, pro tehdejší západní Německo to byla příležitost změnit jeho vnímání jako bývalého nacistického arcilotra. Snahou architektů tedy bylo navrhnout stavby, které nebudou mít nic společného s nacistickým monumentalismem spjatým s olympiádou v Berlíně v roce 1936.

Hry organizátoři pojali jako „veselé“, olympijský areál získal vzhled parku. Pro zastřešení hlavního stadionu s přilehlými stavbami zvítězila tehdy nová technologie tažených stanových konstrukcí. Architekt Frei Otto s ní měl zkušenosti už z německého pavilonu na Expo 67. Vybraná kancelář architekta Günthera Behnische si ho proto přibrala ke spolupráci.

Konstrukce z průsvitných baldachýnů připomínající vrcholky Alp výrazně ovlivnila světovou architekturu a stala se symbolem nového, demokratického a optimistického Německa.

Olympiáda se vrací do Tokia po 57 letech a také letos při ní bude sloužit Národní sportovní hala v Jojogi navržená architektem Kenzem Tangem, stejně jako sousední menší pavilon. Původně byla určená vodním sportům, letos se zde bude soutěžit v házené, paralympijském padmintonu a rugby vozíčkářů.

Hala s dramaticky zakřivenou ocelovou střechou zavěšenou na dvou stožárech míchá západní modernismus s tradiční japonskou architekturou. Stala se vyhledávanou architektonickou ikonou a ovlivnila i návrhy dalších olympijských staveb v Mnichově, Montrealu či Aténách.

Jedním z prvních stadionů pro novodobé olympijské hry byl ten ve Stockholmu od architekta Torbena Gruta. Dnešní fanoušci atletiky ho dobře znají, protože hostí mítinky Diamantové ligy. Představuje ještě tradicionalistické pojetí stadionu s inspirací v římském Koloseu. Zároveň se v něm odráží švédská materiálová tradice. Autor na něj použil 400 tisíc cihel.

Původně chtěli Švédové stavět dočasný stadion ze dřeva, ale nakonec vybrali pevnou stavbu se dvěma věžemi, která už slouží více než 100 let.