Hlavní obsah

Ty knihy je potřeba zničit! Tak začal největší cenzorský projekt v dějinách

Foto: Valentie_Tokyo, Shutterstock.com

Snímek je ilustrační.

Reklama

aktualizováno •

Velké slavnosti ohně na náměstích. Davy lidí, které fascinovaně přihlížejí. Knihy lze zničit mnoha způsoby, ale žádný není tak působivý, jako jejich proměna v popel. Totální zničení knihy i autora. Nepřítele. Poučili jsme se?

Článek

„Všude bylo tolik hranic s knihami, že to člověku připomínalo požár Tróje. Žádná veřejná ani soukromá knihovna nebyly ušetřeny, některé zůstaly téměř prázdné. Ve všech italských městech čtenáři tesknili nad ztracenými poklady,“ popisuje zdroj ze 16. století.

Církev nechala pálit knihy v Itálii, ve Francii, v Anglii, v Německu, ve Španělsku… Všude. „Během staletí se magie a moc knih střetávala s magií a mocí ohně. A příliš často oheň vítězil,“ konstatuje historik Haig Bosmanijan v knize Hořící knihy.

V polovině 16. století dospěla katolická církev ke sjednocení pohledu na texty, které je třeba zničit – vytvořila Index zakázaných knih (Index Librorum Prohibitorum). Byl to největší cenzorský projekt v dějinách a v průběhu staletí mu za oběť padly stovky tisíc knih. A mnohdy i jejich autoři.

Vatikán Index zrušil 14. června před pětapadesáti lety. Velký symbol. Ale z nadhledu jen malý bod v dějinách, ostrůvek, který ze všech stran obklopuje nekončící střet mezi kritickým myšlením a cenzurou.

Foto: dpa/A0075 Gerhard Rauchwetter, ČTK

Biskupové vstupují v průvodu do katedrály svatého Petra při zahájení druhého vatikánského koncilu v Římě ve Vatikánu dne 11. října 1962. Koncil byl vyhlášen papežem Janem XXIII., uzavřel jej papež Pavel VI. v roce 1965. Na konci zasedání koncil vyhlásil řadu zásadních dokumentů, v důsledku kterých byl 14. června 1966 zrušen i Index zakázaných knih.

Těžkopádný Index, efektivní fanatici

Po rozšíření knihtisku byla správa globálního cenzorského projektu stále náročnější – tiskovin přibývalo v nebývalém množství. Projevilo se to nutně na objemu Indexu. Ten původní z roku 1559 měl 72 stran. O necelých třicet let později se jeho nové vydání rozrostlo už na 300 stran. A vývoj nešlo zastavit.

Nové vydání Indexu z roku 1632 už dosáhlo jednoho tisíce stran a za několik desítek let to bylo rekordních 1 300 stran.

Je jasné, že místní inkvizitoři neměli šanci seznam podrobně pročítat. Církev se dostala do pasti perfekcionismu – úporná snaha podchytit všechna nepřátelská díla byla předem odsouzena k neúspěchu a vedla jen ke zmatku, nízké efektivnosti, nepružnosti. Ne že by bylo čeho litovat.

Kde začnou pálit knihy, tam budou později upalovat i lidi.
Heinrich Heine, německý básník

Byrokratická zahlcenost centra ale neznamenala, že v terénu nejsou připraveni velmi efektivní a nesmlouvaví „reformátoři“. Někteří z těch nejvýznamnějších působili už před vznikem prvního oficiálního Indexu, inspirovali ho.

Na konci 15. století se dominikánskému mnichovi Girolamu Savonarolovi podařilo téměř nemožné – ovládnul Florencii. A rozmařilé centrum humanismu a renesance, město Donatella, Ghirlandaia, Botticelliho a Michelangela proměnil na přísný asketický, hrozivý a teokratický stát. V ohni se ocitly nejenom knihy, ale i veškerá světská „marnost“.

A tak na obří hranici na náměstí hořely dámské „šminky“ a paruky, karnevalové masky, hudební nástroje, karty, šachové figurky… A s nimi vzplanuly knihy Platóna, Boccaccia, Petrarky nebo Danteho.

Foto: Wikimedia

Index Librorum Prohibitorum, titulní strana vydání z roku 1566 vytištěného v Benátkách.

Nejprve knihy, potom lidé

Nedlouho po tomto triumfu skončil na hranici sám Savonarola. Byl příliš ambiciózní. Papež sice mohl schvalovat jeho nesmlouvavý boj s podvratnými texty, jeho nároky na prorockou moc a přímý vztah k Bohu však strpět nehodlal.

Vpád Savonaroly do renesanční Florencie popsal Karel Schulz v mimořádném románu Kámen a bolest. Kniha vyšla v roce 1942 a řada církevních hodnostářů ji měla za jasného kandidáta na Index. Jenže než církev stihla vše zúřadovat, přišel rok 1948 a Schulzova kniha, jakož i tisíce jiných knih, zamířila na nový typ seznamů.

Tvůrci seznamů popravují své radikální stoupence. A mezitím se už připravují noví tvůrci a nové seznamy. A další popravy. Německý básník Heinrich Heine napsal: „Kde začnou pálit knihy, tam budou později upalovat i lidi.“

Obrazem: Savonarola a ti druzí

+3

Orwell a Ženeva

V roce 1553 byl spolu se svými knihami v Ženevě upálen vědec a teolog Michael Servetus. V rozsudku stálo, že je třeba zbavit se „kacířské infekce“ a „páchnoucího kacířského jedu“. Ženevu tehdy ovládal Jan Kalvín v podobně přísném a nekompromisním duchu jako Savonarola Florencii. Upálení Kalvínovi nestačilo – postaral se o to, aby byly zničeny všechny už vytištěné Servetovy knihy a rozmetána připravená sazba.

Servetus symbolicky propojil „seznamy“ a nenávist různých ideologií, katolíků i protestantů – byl natolik svobodomyslný a nezávislý, že ho ve štěpící se křesťanské obci chtěli upálit snad všichni.

Kalvín ovládal Ženevu už od roku 1541. Chtěl, aby se lidé mohli plně soustředit na Boha, měli zakázáno se bavit, jakkoli si užívat světského života. „Marnosti“ nebyly povoleny – hry, tanec, dokonce příliš rozmařilé a „zbytečné“ jídlo. Na dodržování řádu dohlížely hlídky, které měly kdykoli přístup do měšťanských domů.

Ztráta soukromí byla absolutní, lidi ovládal strach, tresty byly přísné – v roce 1545 bylo upáleno 23 lidí za kacířství – ideologie byla nezpochybnitelná, vládce svatý. George Orwell mohl inspiraci hledat i ve vzdálené minulosti.

Kalvínovu Ženevu, Servetovu popravu i odpor, který vyvolala u zbytku odvážných humanistů, popsal spisovatel Stefan Zweig v románu Svědomí proti násilí. Sám Zweig jako Žid a svobodomyslný autor emigroval z Rakouska v roce 1938 do Anglie. Později ještě odcestoval do Spojených států a Brazílie. Tam se svojí manželkou spáchal sebevraždu.

Mimo jiné proto, jak v nacistickém Německu zacházejí s kulturou, s knihami. I s jeho knihami. V dopise na rozloučenou napsal: „Proto považuji za správné a neodkladné ukončit se vztyčenou hlavou život, v němž mi duševní práce vždy přinášela největší bohatství v čisté radosti a osobní svobodě.“

Duševní práce a osobní svoboda. V očích tvůrců mnoha indexů od středověku po současnost „infekce“ a „páchnoucí jed“.

Obrazem: „Bücherverbrennung“ v Berlíně, 10. května 1933

+8

Cenzura v době internetu

„Mnozí tvrdili, že zrození internetu předznamenalo konec cenzury. Jeden ze zakladatelů internetu John Gilmore řekl v roce 1993 časopisu Time: ,Síť chápe cenzuru jako chybu a najde si cestu kolem ní',“ píšou Philip Bennett a Moises Naim v eseji Cenzura v 21. století.

Podle autorů eseje to ale ani zdaleka není tak jednoduché: „Cenzura v 21. století rozkvétá,“ tvrdí. A uvádějí řadu příkladů. Jeden z nich překvapivě jednoduchý. A zdrcující.

Editorka nejčtenějších venezuelských novin Tamoa Calzadilla rezignovala, když noviny převzali noví anonymní kupci a nový šéfredaktor po ní požadoval, aby provedla změny v článku. „To není tradiční cenzura, kdy ke dveřím redakce nastoupí vojáci a napadnou redaktory,“ říká Calzadilla. „Namísto toho noviny rovnou koupí, redaktory odposlouchávají a jejich hovory zveřejní ve státní televizi, ženou je k soudu. To je cenzura 21. století.“

„V devadesátých letech přešli novináři na internet a cenzura je následovala,“ shrnují autoři eseje. „Hackování, filtrování, blokování nahradily tradiční používání nůžek a inkoustu. Některé vlády blokují přístup na stránky, které se jim nelíbí, přesměrují uživatele na jiné stránky, které vypadají nezávisle, ale jsou pod kontrolou státu, ovlivňují diskuse na internetu prostřednictvím skupin profesionálních vládních ,diskutujících'. Navádějí anonymní hackery, aby napadali stránky a blogy, narušovali webové prezentace kritiků režimu, zmrazovali nebo deformovali jejich profily na sociálních sítích.“

Hranice nehoří. Ale tvůrci seznamů pracují naplno.

5× o zakázaných knihách

Foto: MVolodymyr, Shutterstock.com

Ilustrační snímek.

  • Pálení knih není vynálezem evropských křesťanů. Věrohodná zpráva o velkém ničení knih pochází ze 3. století před naším letopočtem z Číny. Historici vedou spory o to, nakolik lze důvěřovat zdrojům, které uváděly, že při této příležitosti bylo také zaživa pohřbeno 460 učenců.
  • Evropští křesťané nepálili knihy pouze v Evropě – nenahraditelné kulturní škody způsobilo pálení mayských a aztéckých knih španělskými dobyvateli.
  • Historik Philipe Hughes odhaduje, že jen v Anglii bylo v průběhu 16. století spáleno 250 tisíc liturgických knih.
  • Na katolickém Seznamu zakázaných knih se objevila například jména Balzac, Defoe, Descartes, Flaubert, Dumas, Hugo, France, Heine, Rousseau, Stendhal, Voltaire, Zola, Sartre, Kazantzakis…
  • Index zakázaných knih byl zrušen na základě jednání 2. vatikánského koncilu, který zasedal v letech 1962–65. Jednou ze základních myšlenek koncilu byla snaha otevřít církev společnosti, přizpůsobit její fungování moderní době.

Cenzura, kam se podíváš

Střet svobody projevu a státem řízené cenzury prochází už rok a půl novou zatěžkávací zkouškou. Pandemie téma vyostřila nejenom v autoritářských státech. To, že Venezuela, Čína nebo Rusko používají vůči kritikům brutální metody, neznamená, že demokratické země neřeší podobné problémy, byť v „měkčím“ provedení.

„Pandemie posiluje závislost společnosti na digitálních technologiích v době, kdy je internet stále méně a méně svobodný,“ píše prezident neziskové organizace Freedom House Michael Abramowitz. „Bez odpovídající ochrany soukromí a příslušných zákonů mohou být tyto technologie snadno zneužity pro politickou represi.“

Zdravotní krize položila základy pro budoucí ,dohližitelský' stát.
Michael Abramowitz, šéf neziskové organizace Freedom House

Freedom House vydává každoročně Zprávu o svobodě internetu ve světě. Už desátým rokem se podle autorů globální svoboda internetu snižuje.

Ve Zprávě za rok 2020 byl covid logicky hlavním tématem. „Historie ukazuje, že technologií a zákonů přijatých v době krize je velmi obtížné se zbavit,“ píše spoluautor zprávy Adrian Shahbaz. „Podobně jako tomu bylo po 11. září, budeme na covidovou krizi zpětně pohlížet jako na dobu, kdy vlády získaly nové možnosti, jak kontrolovat populaci.“

A Abramowitz shrnuje: „Zdravotní krize položila základy pro budoucí ,dohližitelský' stát.“

Prudký rozvoj umělé inteligence, biometrické sledování lidí, aplikace v mobilních telefonech, které sledují kontakty a dodržování karantény, cenzura kritických příspěvků na internetu a nejasné rozhodování, co je a co není „fake news“… Stát využívající moderní technologie a „big-data“, aby mohl pohodlně manipulovat veřejností.

Pohybuje se Zpráva Freedom House na hraně konspirační teorie, nebo jsou to reálná témata, která vymezují současnou podobu napětí mezi kritickým myšlením a cenzurou? Těžko říci. Je ale třeba počítat s tím, že rychlé, pyšné, jednoznačné a do sebe zahleděné odpovědi bývají na straně cenzorů.

Reklama

Související témata:

Doporučované