Neuvěřitelná podoba. Tančící dům má dvojníky na třech kontinentech

Sochařsky zprohýbané tvary, dynamicky rozvlněné fasády. A v nich nepravidelně rozmístěná okna, z nichž některá vystupují v náznacích pravoúhlých arkýřů. Tento model si kanadsko-americký architekt Frank Gehry poprvé vyzkoušel, když spolu s Čechem chorvatského původu Vladem Milunićem navrhoval pražský Tančící dům. A zjevně se mu natolik zalíbil, že ho použil ještě nejméně pětkrát. Naposledy na stavbě uměleckého centra ve Francii dokončené letos.

Původní koncept domu na pražském nároží z první poloviny 90. let byl dílem architekta Vlada Miluniće. Budova měla mít kombinaci statické a dynamické části s vystupujícím nárožím, aby vyjádřila rychlý posun společnosti po sametové revoluci.

Nizozemský investor však chtěl, aby na stavbě spolupracoval světoznámý architekt, který by stavbu zpopularizoval. Podařilo se získat Franka Gehryho, kterého nadchl Milunićův model a jenž si s českým architektem hned porozuměl. Připodobnění stavby k americkému tanečnímu páru Ginger a Freda vzniklo náhodou během jejich spolupráce.

Společně původní návrh rozvinuli do konečné podoby. Ta už je z velké části dílem Franka Gehryho a Tančící dům otevřený v roce 1996 byl údajně první dokončenou stavbou, na niž nějaký architekt použil počítačové modelování. Gehry právě tehdy směřoval ke svému osobitému stylu kombinujícímu dekonstruktivismus se sochařstvím a k tomu se mu tato technologie velmi hodila.

Aby hliníková okna rozmístěná v zakřivené betonové fasádě mohla mít zachovanou svislost, je Gehry připevnil na vystupující rámy. Vytvořil tím neotřelý kontrast organických a pravoúhlých tvarů, který postupně rozvíjí na dalších stavbách.

Fasádu Tančícího domu chtěl Frank Gehry údajně původně udělat bílou. Vlado Milunić mu to rozmluvil, protože na tak dopravně vytíženém místě by na zdech byla brzy vidět špína. Jak to mohlo vypadat, si lze dobře představit díky jiné stavbě. Na bílo Gehry nechal natřít fasádu jedné ze tří budov bytového projektu Der Neue Zollhof (Nová celnice) v německém Düsseldorfu.

V přístavu na břehu Rýna se není nutno špíny tolik bát. Prostřední věž, která je zvlněná a lesklá jako hladina vody, má fasádu z Gehryho oblíbeného nerezu. Třetí budova (mimo záběr fotografie) je obarvená cihlově červeně. Ta bílá je nejvyšší, má 14 podlaží a má výšku 50 metrů.

V bloku mezi Braniborskou bránou a Památníkem zavražděných evropských Židů v Berlíně stojí další Gehryho projekt – původně DG Bank, nyní DZ Bank. Není to jen banka, ale víceúčelová stavba s kancelářemi, konferenčními sály a byty. Gehry také oddělil funkce rozdílnými fasádami.

Ta otočená k Braniborské bráně, za níž se skrývá sídlo banky, je pravoúhlá, díky čemuž souzní s ostatními stavbami na tomto místě. Ta opačná s výhledem na památník ukrývá byty a Gehry ji rozvlnil podobně jako Tančící dům. Díky kamennému obkladu má však okrovou barvu. Uprostřed bloku je velké atrium určené pro konference, do jehož centra Gehry umístil velkou plechovou plastiku a které zakryl zaoblenou prosklenou střechou.

V americkém městě Cambridge v metropolitní oblasti Bostonu sídlí nejen Harvardova univerzita, ale také nejlepší technická škola světa – Massachusettský technologický institut (MIT). K jeho budovám patří od roku 2004 i Centrum Raye a Marie Statových v typickém Gehryho rozevlátém designu.

Stavba, v níž jsou třeba i laboratoře pro výzkum umělé inteligence, může připomenout podlahu v dětském pokoji plnou hraček. Střídají se různé tvary, materiály a barvy, stavba je jako fantastické sousoší s odkazy na přírodu i na starověkou architekturu a sochařství. Svým pojetím má odrážet svobodu, odvahu a kreativitu výzkumu, který se odehrává uvnitř.

Části s nerezovými fasádami opět připomenou dům na pražském nábřeží. Při bližším zkoumání lze rozeznat, že má budova jasnou strukturu rozdělenou na dvě věže. Jedna z nich je pojmenovaná po Billu Gatesovi, který na stavbu přispěl.

Obdivovatelé ji označují za nejvýznamnější budovu v Sydney od dokončení Opery, kritici ji připodobňují ke zmuchlanému papírovému sáčku. Další Gehryho budova sloužící technické univerzitě byla otevřená v roce 2015. Architekt se v její koncepci inspiroval strukturou stromu.

Svědčí o tom i fasáda z 320 tisíc na míru vyrobených cihel, která připomíná kůru. Okna mají minimalistické, téměř neviditelné rámy, ale zachovávají si velmi podobný charakter jako ta u ostatních zmiňovaných staveb. Budova získala několik významných cen jako Good Design Award nebo Brick Award.

Umělecké centrum ve francouzském Arles

Poslední Gehryho dokončená stavba je čerstvě „upečená“. Umělecké centrum Luma Arles v provensálském městě Arles Francouzi otevřeli letos na konci června. Přízemní část tvoří nízká a výrazně prosklená rotunda autorem nazývaná Buben. Architekt jí vzdává hold Římanům, po nichž ve městě zůstala aréna – menší dvojče římského Kolosea.

Z jejího středu vyrůstá 52 metrů vysoká věž, která je zase poctou malíři Van Goghovi. Osobitý umělec strávil v Arles konec života a zde či v okolí namaloval většinu svých slavných obrazů. Patří k nim i krajiny se skalním masivem Alpilles.

A právě tyto skály zpodobněné malířovým stylem (stejně jako Van Goghův obraz Hvězdná noc) Gehryho inspirovaly ke ztvárnění věže uměleckého centra. Fasádu sestavil z 11 tisíc nerezových cihel a výsledek vypadá, jako kdybyste zkřížili Tančící dům s pražskou Hlavou France Kafky od Davida Černého.