Zemřel vědec Ivan Havel, bratr bývalého prezidenta

Společně patřili během revolučních dnů 1989 k zakladatelům Občanského fóra. O jeho smrti informoval na sociálních sítích ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský.

„Umřel Ivan Havel, člověk bytostně nezlý, vždy svůj a nápomocný druhým. Díky žes byl, Ivane,“ uvedl na Facebooku Žantovský, který po revoluci působil jako mluvčí prezidenta Václava Havla.

Podle informací na webu Knihovny Václava Havla zemřel Ivan Havel na rodinné farmě Košík.

Ivan Havel byl organizátor bytových seminářů, spoluzakladatel Občanského fóra, oporou svému bratru trestanci Václavovi a byl mu nablízku i v době prezidentství, uvedl na Twitteru senátor Pavel Fischer, další spolupracovník prezidenta Havla. „Ve Výboru dobré vůle i v Libri prohibiti nebo při akcích Forum 2000 byl stálicí,“ dodal.

„My se s panem Ivanem Havlem znali velmi dlouho. Ještě z dob předrevolučních, kdy pořádal bytové semináře na různá témata, včetně témat astronomických. Takže já jsem měl možnost tam několikrát vystupovat. A také jsem díky Ivanovi dostával zprostředkované dotazy od jeho bratra Václava, když byl ve vězení. Zajímal se o různé otázky z astronomie, z astrofyziky. Takže já jsem tam mohl vzkazovat, co je nového ve vesmíru,“ vzpomínal na Ivana, ale i na Václava Havla astronom a astrofyzik Jan Palouš.

Palouš se podílel i na založení Centra pro teoretická studia, jehož byl Ivan Havel prvním ředitelem. Myšlenka na centrum začala podle něj vznikat během cesty do Spojených států v roce 1990. Centrum mělo být pokračováním multidisciplinárních setkávání u Ivana Havla. A později se stalo společným pracovištěm Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. Jeho cílem je provozovat špičkový teoretický výzkum v různých disciplínách exaktních, přírodních i humanitních věd a hledat nové formy interakce mezi zavedenými disciplínami. Palouš podotkl, že poté, co Ivan Havel přestal být ředitelem centra, ho titulovali jako „náčelníka“.

„Jistě se zasloužil o časopis Vesmír, který vyniká svou interdisciplinaritou,“ připomněl Palouš také působení Ivana Havla jako dlouholetého šéfredaktora časopisu Vesmír, řídil ho mezi lety 1990 až 2019. „Ivan Havel také maloval. Maloval pérovky - takové obrázky s vtipem. Myslím, že vycházejí v každém čísle Vesmíru. A měl i výstavu těch pérovek. Myslím, že je to jeden z těch aspektů, který ukazuje do nitra Ivana Havla, kde bylo daleko víc, než co bylo známo navenek,“ uzavřel vzpomínku Palouš.

„Do role šéfredaktora Vesmíru predisponovala Havla šíře jeho přírodovědeckých zájmů, které nekončily u vědy samotné, ale směřovaly k jejím důsledkům. Velice miloval diskuzi, v níž projevoval schopnost naslouchat oponentům a soustředit se na podstatu problému. Díky němu Vesmír přestál devadesátá léta. Jeho četné kontakty ve vědeckém světě pomohly Vesmíru udržet vysoké renomé, " řekl člen redakční rady časopisu Vesmír Ivan Boháček.

Ivan Havel se desítky let zabýval informatikou, umělou inteligencí, kognitivními vědami a s nimi spojenými filozofickými otázkami. Působil v akademické sféře, publikoval, byl šéfredaktorem přírodovědeckého časopisu Vesmír, působil ve vědecké radě Centra pro teoretická studia, které v roce 1990 spoluzaložil. Byl čestným členem správní rady Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové či členem správní rady Nadace Občanského fóra.

Postrádal nicméně 40 let svobody, o které ho komunistický režim připravil. „Já jsem nemohl studovat, studoval jsem náhradně a většina věcí z toho, co jsem odborně dělal, byla náhražka za něco, co bych chtěl. Proto bych si zasloužil žít ještě dalších 40 let, abych to mohl všechno dohonit,“ řekl v říjnu 2018.

Kvůli jeho rodinnému zázemí mu po roce 1948 komunistický režim zakázal studovat, později zase byl perzekvován kvůli společenskému angažmá svého bratra Václava.

„Zásadně se vyhýbám konfliktům, a navenek to tedy vypadá, že jsem smířen. Vlastně jsem smířen, s nikým se nehádám a řada věcí, které by sahaly do vzdálené budoucnosti, mě netrápí, protože vím, že se toho nedočkám,“ uvedl v rozhovoru u příležitosti svých 80. narozenin.

„Zejména ta hrozná politika, co tady běží, mě osobně tolik nerozčiluje, protože se utěšuji, že to buď dopadne dobře, anebo se toho nedožiju,“ řekl. Radost či spíše příjemný pocit má podle svých slov z toho, když se mu podaří napsat pěkně článek. „A samozřejmá radost byl listopad 1989, to byla kolektivní euforie, ve které člověk plaval stejně jako všichni ostatní,“ konstatoval.