Hlavní obsah

Novodobí veteráni chtějí jen trochu úcty. „Nejsme žádní žoldáci,“ říkají

9. 11. 2018

Veteránům pomáhá v návratu do civilního života i brněnské komunitní centrum. (Video: Josef Mačí, Seznam.cz)

Za Českou republiku nasazovali životy. Bojovali v bývalé Jugoslávii, Iráku nebo Afghánistánu. Novodobí váleční veteráni obětovali armádě nejlepší roky a po odchodu ze služby hledají místo ve společnosti. V Česku jich aktuálně žije 14 387 a jejich počet stále roste.

Článek

„Každý návrat do civilu zvládá jinak. Já jsem měl výhodu, že jsem dělal řemeslo, takže po pracovní stránce to nebylo špatné,“ vzpomíná na odchod ze služby veterán z Jugoslávie David Hušek. „Samozřejmě, že jsem si nějakými psychickými problémy prošel, ale to řeší každý a kdo říká že ne, tak nemluví pravdu.“

David Hušek patří k první generaci českých válečných veteránů, kteří se účastnili po roce 1989 zahraničních misí. Vláda tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky rozhodla o vyslání mírových jednotek do bývalé Jugoslávie na začátku roku 1992. V Českém Krumlově proto začal urychleně vznikat československý prapor o síle 500 mužů. Hušek byl do Jugoslávie vyslán o tři roky později.

Do té doby, tedy do roku 1995, padl v boji z několika stovek nasazených Čechů jen jediný – podporučík Petr Šimonka v Saúdské Arábii. Byl to proto obrovský šok, když minometný granát v srpnu 1995 zasáhl mírovou pozorovatelnu Tango 23 a zabil četaře Petra Valeše a rotného Luďka Zemana. Ve stejné jednotce sloužil tehdy i Hušek.

„Nás jako jediné v srpnu nestáhli ze stanovišť. Ostatní země své vojáky povolaly zpět, Češi ale zůstali. Od té doby má naše armáda obrovský kredit, protože český voják do poslední chvíle plní, co má, aspoň tak jsem to zažil,“ dodává Hušek.

„Před dvaceti lety se lidé zajímali hlavně o to, kolik si v zahraniční misi vyděláte,“ vzpomíná další veterán misí v bývalé Jugoslávii Josef Slavík, „teď už konečně začínají chápat, že voják zkrátka dělá svoji práci a ty peníze nejsou to hlavní.“

Dnes si vojáci za šestiměsíční misi v Afghánistánu přijdou minimálně na 650 tisíc korun ke svému stálému platu. V devadesátých letech byly ale poměry daleko skromnější a řada vojáků si v civilu dokázala vydělat více peněz, než dostala za účast na zahraniční misi. Veterán mise UNPROFOR a IFOR Hušek, stejně jako spousta jeho kolegů, neodsloužil v armádě potřebných 15 let, a tak navzdory účastem v zahraniční misi neměl nárok na výsluhy.

„Plukovníci a generálové existenční problémy mít nebudou. Týká se to ale třeba bývalých četařů, desátníků a rotných, kteří odsloužili pět, osm, deset let, na žádnou výsluhu si nesáhli a nemají ani vzdělání, aby se chytili v civilu. Řada z nich spadla na dno a bylo třeba jim pomoct se odrazit,“ přibližuje situaci některých bývalých vojáků Slavík.

Veteránům, a zvlášť těm, kteří nedosáhnou na výsluhy, se návrat do civilního života snaží ministerstvo obrany co nejvíce usnadnit. Pomáhá jim při hledání práce, pořádá pro ně rekvalifikační kurzy, nabízí jim zdravotní, sociální i psychologickou podporu. Jedním z pilotních projektů je i provoz Komunitního centra pro válečné veterány, které vzniklo v roce 2016 v Brně.

„Jenom když to tak porovnám, tak v roce 2017 jsme dělali zhruba tři sta akcí nejen v komunitním centru, ale po celé republice a v roce 2018 jsme ten počet zdvojnásobili,“ vypočítává ředitel střediska Karel Černoch. Centrum pro válečné veterány mimo přednášek a pořádání akcí pomáhá bývalým vojákům při hledání práce, nabízí jim psychologickou pomoc, ale slouží i jako místo, kam mohou veteráni kdykoliv zajít a setkat se s bývalými kolegy.

V letošním roce už česká armáda v Afghánistánu ztratila čtyři vojáky. (Video: Nikola Zwrtková, Seznam.cz)

„Komunitní centrum v Brně je taková první vlaštovka. Ale měla by fungovat v každém větším městě, protože veteránů je po celé republice hodně. Jen ve vesnici, odkud pocházím, žije pět veteránů zahraničních misí,“ říká Hušek.

Ministerstvo obrany plánuje, že podobná centra by mohla vzniknout prozatím v Praze, Olomouci a Táboře. Právě v jižních Čechách totiž žije početná komunita novodobých válečných veteránů. Zásadní ale je, aby vojáci po odchodu ze služby měli sami motivaci co nejlépe zapadnout do civilního života.

„Vždycky je to o tom, jestli ten bývalý voják nebo veterán má sílu a drajv postarat se sám o sebe,“ dodává bývalý velitel speciálních sil v Afghánistánu Roman Kopřiva.

Veteráni nežádají od politiků nebo společnosti žádné zvláštní zacházení. Přejí si jen, aby se na ně Češi nedívali jako na žoldáky, ale na lidi, kterých si mohou vážit.

„Vojáci jedou na plech, jestli víte, co tím myslím. Za službu dostanou plechové medaile. A kdyby se na ně lidé prostě během toho svátku veteránů jen usmáli a řekli: ‚Super borci, máme vás rádi‘, tak by to byla paráda,“ přeje si Slavík.

Další zprávy