Článek
Po celé republice si lidé připomínali 30. výročí sametové revoluce. Na pražské Národní třídě se postupně vystřídali politici napříč spektrem, aby uctili památku listopadových událostí.
Už o půl osmé ráno dorazil k pietnímu místu premiér Andrej Babiš v doprovud několika ministrů. Lidé jej vypískali. Od protestujících však politiky oddělla ochranka a policie. V té chvíli měl na krku kravatu s ruskou trikolorou. Na projev v Národním muzeu o dvě a půl hodiny později již vázanku vyměnil za model v barvách české trikolory.
Galerie statečných, kteří zemřeli. Těmto lidem vděčíme za svobodu
Václav Havel (1936 – 2011). Lídr disentu je symbolem sametové revoluce a byl jasným kandidátem na nového prezidenta. V horkých dnech, kdy se o tom všem jednalo, prokázal nadhled a moudrost. Není tolik známé, že už na 21. listopadu se povedlo domluvit první schůzku mezi komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem a zástupci opozice. Občanské fórum (OF) tam s mandátem vyslalo Václava Havla, ale Adamec se na místě odmítl hned na poprvé setkat s hlavním odpůrcem režimu. Havel na místě se slovy „třeba mě za to vyloučí z OF“ odtušil, oč se hraje, ustoupil a místo sebe tam vyslal Jana Rumla. Sám Havel se pak sešel s Adamcem 26. Iistopadu. Moment, jak si podávají ruce přes stůl, se stal je ikonickým snímkem listopadové revoluce.
Olga Havlová (1933 – 1996). Havlova manželka jako první vtiskla podobu roli, které říkáme první dáma. Tichá, skromná žena po boku prezidenta vrhnula svou energii do charitativních aktivit, v čemž tehdy byla průkopnicí. Aktivní byla už v disentu, kdy například spoluzaložila samizdatový zpravodajský magazín Originální Videojournal. A podílela se na skupině „Hrobka“, což bylo společenství manželek zavřených disidentů organizující různé kulturní a společenské aktivity.
Valtr Komárek (1930 – 2013). Charismatický idol listopadové revoluce, který byl zpočátku hlavním favoritem na nového předsedu vlády. Nakonec se musel spokojit s postem vicepremiéra pro ekonomiku. Prohrál také se svým konceptem třetí cesty, kterou prosazoval se skupinou osmašedesátnických reformátorů. Porazili ho (on by řekl zradili) jeho vlastní „odchovanci“, nad nimiž před rokem 1989 držel coby šéf Prognostického ústavu ochrannou ruku: o generaci mladší dravci Klaus, Dlouhý nebo Dyba, kteří za všeobecného nadšení prosadili rychlé a radikální změny. Když vymýšleli na zámku v Kolodějích kuponovou privatizaci, Komárka k debatě mezi sebe už dokonce ani nepozvali.
Jan Stráský (1940 – 2019). Věcný, střízlivý a obyčejně slušný politik, jehož integritu nemohl nikdo zpochybnit, byl posledním federálním premiérem, jehož úkolem bylo zhasnout za Československem. Stráský byl dávným přítelem Václava Klause, takže s ním měl jiný vztah, než všichni ostatní. Takže ho nemusel adorovat, naopak v klidu s oblíbenou cigaretou Start v ruce se nebál Klausovi oponovat nebo ho veřejně kritizovat.
Václav Benda (1946 – 1999). Jeden z prvních signatářů Charty 77 si za komunistů vytrpěl jako málokdo – komunistická tajná police StB šikanovala celou jeho rodinu. Byl člověkem slušným, velkodušný a loajálním – jak k Havlovi, tak ke Klausovi. Po roce 1989 založil Křesťansko-demokratickou stranu, ale ta se později sloučila s ODS. Pak byl čtyři roky šéfem Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Zemřel brzy, v 53 letech.
Jiří Křižan (1941 – 2010). Scénárista a dobrý Havlův kamarád, jemuž coby prezidentovi dělal na Hradě poradce. Byl to frajer, kovboj, prima chlap, říkali o něm přátelé. V lednu 1989 Křižan založil petiční výbor za propuštění Václava Havla z vězení, byl také spoluautorem petice Několik vět. Tři roky působil jako důležitý náměstek ministra vnitra v době, kdy bylo nutné resort „dekomunizovat“.
Tomáš Ježek (1940 – 2017). Hned po listopadu spoluzakládal politickou stranu ODA. Patřil mezi tahouny ekonomické transformace, celá jeho kariéra souvisí především s privatizací státního majetku – malou, velkou privatizaci a kuponovou privatizací. Navzdory Klausovi prosadil také restituce. Se svým spolužákem Klausem se však dostával čím dál do větších konfliktů, když kritizoval „falešný liberalismus“ a volal po existenci chybějících pravidel.
Dagmar Burešová (1929 – 2018). V komunistické éře jako advokátka zastupovala lidi stíhané totalitním režimem. Nejznámější kauzou je zastupování Libuše Palachové, matky Jana Palacha, o jehož smrti komunisté šířili lživé teorie. Po revoluci byla ministryní spravedlnosti a předsedkyní České národní rady. Usilovala o zveřejnění jmen vedoucích funkcionářů StB a KSČ, kteří řídili tajnou policii. Po revoluci se také zasloužila o obnovu skautingu a navrácení majetku Junákům.
Jiří Dienstbier (1937 – 2011). Osmaašedesátník, který během Pražského jara působil jako rozhlasový zpravodaj v USA. Po vystoupení z KSČ se stal jedním z prvních 250 signatářů Charty 77. Oblíbený a sympatický politik se stal prvním polistopadovým ministrem zahraničí, který nejenže symbolicky přestříhával železnou oponu, ale hlavně nasměroval zemi z Východu na Západ a znovuobnovoval vztahy s tradičními spojenci. Jeho snem bylo, aby se země stala součástí NATO a EU, a nikoliv „nacionální skanzenem“.
Kardinál Tomášek (1899 – 1992). Arcibiskup a kardinál se zasadil se o svatořečení Anežky České ve Vatikánu, což se pět dní před 17. listopadem stalo předzvěstí lepších časů, jak slibovalo proroctví. František Tomášek hlavně v 80. letech čelil ohromné perzekuci církve za strany komunistického režimu. V roce 1990 se splnil jeho sen, když přivítal a doprovázel papeže Jana Pavla II. na jeho první oficiální návštěvě Československa, rovněž i na Velehrad.
Karel Kryl (1944 – 1994). Autor slavného protestsongu z roku 1968 Bratříčku, zavírej vrátka se po návratu z emigrace objevil u jednoho ze symbolických momentů revoluce. 4. prosince 1989 se překvapivě objevil na balkonu Melantrichu s Karlem Gottem, aby společně před zaplněným Václavským náměstím zazpívali státní hymnu. Mnozí lidé to tehdy považovali za potvrzení toho, že se režim opravdu zhroutil. Kryl toho později litoval, že si zadal s Gottem, jenž byl na rozdíl od něj protežovaný režimem.
Vlasta Chramostová (1926 – 2019). Charismatická energická žena byla dlouholetou členkou činohry Národního divadla a také jednou z prvních chartistek. Po roce 1968 jí režim zakázal hrát ve filmu, televizi i rozhlase - proto založila doma tedejší mocí zakázané bytové divadlo. Ještě na jaře 1989 byla odsouzena za opoziční činnost.
Alexander Dubček (1921 – 1992). Ikona Pražského jara - usměvavý a oblíbený politik – se s pompou vrátil po dvaceti letech v ústraní a dozoru StB. V listopadu 1989 mu opět tleskala náměstí, on sám přirozeně počítal s prezidentskou funkcí. Jenže Občanské fórum i Veřejnost proti násilí se rozhodly, že jejich kandidátem bude Václav Havel – a právě on musel zklamanému Dubčekovi oznámit s tím, že ho vždy bude chtít po svém boku. Dubček se nakonec stal předsedou Federálního shromáždění.
Rudolf Battěk (1924 – 2013). Nevypadal na to, ale byl to jeden z nejvtipnějších glosátorů, když po listopadu vedl schůze parlamentu (Federálního shromáždění). Sociolog a také další osmašedesátník, jenž po sametové revoluci obnovoval sociální demokracii, s kterou se však později rozešel ve zlém. Za normalizace strávil skoro 10 let v kriminále. Uznávaný levicový politik se znal například s někdejším německým sociálnědemokratickým kancléřem Willym Brandtem nebo švédským premiérem Olofem Palmem.
Tradičně se konalo také shromáždění na Albertově. A podvečer pak na Václavském náměstí. Od 16:30 zde probíhal Koncert pro budoucnost.
Události z oslav 30 let svobody jsme sledovali online:
