Článek
Taťka Šmoula jako Marx, Koumák jako Trockij. Šmoulí vesnice jako vzor totalitního rasistického sexistického státu… Tak to vidí někteří sociologové a teoretici kultury. Pokleslá zábava akademiků, kteří nemají nic lepšího na práci? Nebo téma, které může být přinejmenším zábavné?
Šmouly zná už několik generací dětí i dospělých téměř po celém světě. Pustili si s nimi domů rafinovanou komunistickou propagandu?
Ať tak či tak, poprvé se obrázek Šmouly na veřejnosti objevil 23. října 1958.
Nevinní Šmoulové?
Šmoulové. Modří skřítci, kteří žijí ve vesnici uprostřed lesů. A svádějí boj se zlým čarodějem Gargamelem a jeho kocourem Azraelem.
Vymyslel je belgický kreslíř Pierre Culliford známý pod pseudonymem Peyo. Představil je v roce 1958. Od 80. let minulého století dobývají svět jako televizní seriál. A přidali i několik celovečerních filmů.
Nevinná podbízivá pohádka, kde se základní střet dobra a zla prolíná s příběhy ze šmoulí vesnice. Šmoulové mají svá jména, charaktery a řeší svoje problémy. Když si nevědí rady, zasáhne moudrý taťka Šmoula. Jediný má vousy, je starší a moudřejší, všichni ho respektují…
Ale pozor. Nemusí to být tak jednoduché. Nemá Gargamel příliš zahnutý nos? Nevypadá jako karikatura Žida? A proč se kocour jmenuje Azrael, tedy jako ztělesnění zla známé z židovské mystiky?
A proč taťka Šmoula jako jediný nosí červené kalhoty? A není ten vousáč tak trochu podobný Karlu Marxovi?
Nezavání to tady na sto honů antisemitismem a komunismem?
Taťka je Marx!
„Šmoulové jsou marxistická bajka,“ napsal v roce 1998 Marc Schmidt a zahájil tak unikátní filosoficko-literární rozpravu o možných skrytých významech v populárním komiksu. Ale Schmidt to nemyslel jako výtku. Podle něj je určitě lepší komiks, který dětem zprostředkuje důležitá společenská témata, než ten, který slouží jenom jako základna pro prodej plastových hraček.
Schmidt vysvětluje, že šmoulí vesnice je ztělesněním komunistické ideje: Všichni Šmoulové jsou si rovni, nejsou tu peníze, všichni pracují a zároveň jsou spoluvlastníky všeho, nefunguje tu žádné náboženství, žádný bůh, jen přírodní síly – Matka Příroda, všichni vypadají více méně stejně, až to připomíná Čínu v době Mao Ce-tunga. A moudrý vůdce taťka Šmoula – Marx dokáže spravedlivě rozsoudit spory a vyřešit náročné situace, protože rozumí chodu dějin a přírodním zákonům.
Gargamel, to je kapitalismus. Chamtivý, bezohledný, sobecký. Co chce udělat se Šmouly? Chce je sníst, což má dva možné výklady: Může to znamenat zničení socialismu, východního bloku během studené války. Nebo na dřeň jdoucí metaforu kapitalismu – vše je třeba proměnit ve zboží, včetně živých bytostí.
Gargamel také doufá, že by Šmouly mohl proměnit ve zlato. Tady je asi výklad zbytečný…
Gargamelův kocour Azrael je proletář vykořisťovaný svým pánem. Nemá šanci prosadit své požadavky, své stížnosti, není to silný odborář. Navíc nemá intelektuální kapacitu na to, aby dokázal posoudit, v jaké situaci se vlastně nachází. To by se musel stát komunistou, aby nahlédl zákonitosti dějin. Musel by vstoupit do strany.
Šmoulové nad kapitalistou vítězí. Gargamel je nesní a nikdy nedokáže zničit jejich vesnici.
Bajka.
Taťka je šovinista
Zatím je to vlastně takový překvapivý, ale téměř bukolický romantický příběh. Izolovaná vesnice neagresivních rovnostářských marxistů sice asi není minimálně od závěru 20. století úplně moderní a atraktivní model, ale budiž. Nikomu neubližují. Jen se brání proti hloupému kapitalistovi.
Podíváme-li se ale na život Šmoulů trochu hlouběji, narazíme na problémy. Co Šmoulinka? Jediná dívka v jinak stoprocentně mužské šmoulí vesnici. (Ano, později přibude ještě Sašetka, ale tím nyní není nezbytné komplikovat čistý teoretický výklad.)
Šmoulinku vyrobil Gargamel, aby se vetřela do vesnice a škodila Šmoulům. Šmoulové ji ale získali na svoji stranu a taťka ji proměnil na hodnou. Jak? Z brunety udělal blondýnu. Ano, nyní už je to hodná hezká blondýna.
Na rozdíl od jiných obyvatel vesnice nemá Šmoulinka jinou charakteristiku, než že je Šmoulinka. Ostatní Šmoulové jsou sice především Šmoulové, ale kromě toho mají ještě alespoň náznak vlastní identity, je tu třeba Malíř, Šprýmař, Farmář, Silák… Šmoulinka je ale prostě Šmoulinka.
Hezká blondýna.
Taťka je rasista
Tak možná by se nad tím ještě daly přivřít oči: Hodní izolovaní marxisti jsou tak trošku mužští šovinisti, ale svoji blondýnu by na rukou nosili. Jenže opatrně: Jak je to s „černými Šmouly“?
V jednom z prvních příběhů trpí Šmoulové nemocí, která se projevuje mimo jiné tak, že zčernají. Na tento problém upozornil francouzský sociolog Antoine Buéno.
Černí Šmoulové jsou nemocní a ztrácejí inteligenci, vydávají jen neartikulované výkřiky. Takže co si o tom myslet?
Možná to, co americký vydavatel Šmoulů, který tento díl odmítl publikovat. Později byli černí Šmoulové přebarveni na fialové.
A Šmoulové se s konečnou platností stali součástí kulturních válek.
Šmoulové v kulturní válce
Střety o přepisování problematických slov v knihách, které vyšly v době, kdy ta slova problematická ještě nebyla. O odstraňování pomníků, o přejmenovávání obrazů… Zastřešující téma – politická korektnost. Pro jedny nová neomarxistická ideologie omezující svobodu slova, pro druhé důležitá bariéra proti šovinismu všeho druhu a útokům na menšiny. Na obou pólech jsou hlasití extremisté, kteří diskusi matou a porozumění ztěžují.
A uprostřed? Šmoulíci!
Zakázat Šmouly? Přepsat Šmouly? Přebarvit Šmouly? Oholit taťku a obléct ho do modrých kalhot? Anebo ještě lépe: Neměl by být taťka žena? A třeba vousatá? To opravdu nemá „pražská kavárna“ (a pařížská…) nic lepšího na práci než dělat ideologii z pohádky pro malé děti?
Tak si lze představit otázky, které smysl jakékoli diskuse předem vylučují. Což jistě neznamená, že smysl mít nemůže. S kritiky Šmoulů polemizuje například Kate Krake, která uvádí, že taťka Šmoula je sice podobný Marxovi, ale také Charlesi Darwinovi nebo Santa Clausovi. A že teoretik kultury, když se snaží, může kdekoli nalézt cokoli.
Ředitel belgického muzea komiksu Willem De Graeve to vidí jednoduše: Jsou to příběhy pro děti, hlavně pro kluky. Vycházejí z představy velké klukovské party. Žádná velká ideologie za tím není.
Problém může být v tom, že za těch více než šedesát let od vzniku Šmoulů se svět přece jen změnil. A Česko rozhodně není na špici peletonu ohledně kultivovaného přijímání těchto změn…
Samozřejmě i tady se občas zajímavá debata objeví. Před několika lety to byla například kritika čítankové básničky Jiřího Žáčka. „K čemu jsou holky na světě?/ Aby z nich byly maminky,“ psal Žáček. Lehce genderově nekorektní, přiznalo i Ministerstvo školství. Zvlášť v porovnání s jinou Žáčkovou básničkou, která vyšla ve stejné sbírce: „Páni kluci jsou tu k tomu, / aby se svět točil vpřed.“
Zpět ke Šmoulům! Přiznejme si, že to je dnes už přece jen zastaralý koncept:
K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly…
Šmoulinky.
