Hlavní obsah

Pandemie odhalila, co všechno nakupujeme zbytečně

Foto: Nikol Mudrová, Seznam Zprávy

Sociolog Rabušic mluví o fungování české společnosti po pandemii.

Reklama

Pandemie je pro moderní společnost výzvou, s jakou se doposud nesetkala. O tom, jaké bude mít dopady a jak společnost promění, hovoří v rozhovoru pro Seznam Zprávy profesor sociologie z Masarykovy univerzity Ladislav Rabušic.

Článek

Je současná krize srovnatelná s těmi poválečnými, nebo třeba s 11. zářím 2001?

To byla úplně jiná krize, bylo jasné, proti komu se bojovalo. Koronavirus je neviditelný, mikroby jsou neviditelné a ohrožují úplně všechny. Nejsou tu dobří a špatní hoši. Je tu jen neviditelný nepřítel.

A máme jako Češi z toho nepřítele strach?

Určitě máme. Češi jsou známí svým švejkovstvím a z historie víme, že se vždy snažili nařízení spíše obcházet, než je dodržovat, tady se ale zachovali velmi disciplinovaně. Velkou roli hrála obava z toho, abych se sám nenakazil, nebo abych nenakazil své blízké. To se ale nějakým způsobem projevilo ve všech zemích, například Španělé nebo Italové, známí svou bohémskou mentalitou, také poslouchali. Strach je dobrým regulátorem našeho chování.

Česká společnost je známá tím, že není úplně přátelská vůči přistěhovalcům. Může se strach z nákazy promítnout do naší xenofobie?

Informace o nákaze k nám přichází především z evropských zemí. Česká společnost ale není nepřátelsky naladěná vůči lidem z Evropské unie, máme problémy s migranty z Afriky nebo z islámských zemí. V tomto ohledu se xenofobie neprojeví.

Ovlivní strach z nákazy chuť Čechů cestovat do zahraničí?

Češi jsou známí svou dobrodružnou a cestovatelskou povahou. Jezdili se rekreovat, i když v Egyptě nebylo úplně bezpečno, dokonce i za války v bývalé Jugoslávii. Jakmile se hranice otevřou, Češi budou mít tendenci vycestovat. Strach z nemoci už dnes není v české populaci ani zdaleka tak velký, jen promile lidí má bezprostřední zkušenost s tím, že někdo z jejich blízkých onemocněl. Když navíc okolní země budou přijímat lidi z jiných zemí a stejně tak se budou cizinci jezdit rekreovat k nám, klima bude takové, že nebude třeba se obávat.

Koronavirus ale přispěje k tomu, že společnosti zchudnou.

Ano, to je pravděpodobné. A je otázka, jestli pak lidé budou mít chuť cestovat. V národních rozpočtech jsou velké deficity, poklesne životní úroveň, v mnoha zemích se objeví masivní nezaměstnanost. Ta může být mnohem vyšší než ona krizová v třicátých letech minulého století. A toto všechno lze očekávat i u nás.

Povede vyšší nezaměstnanost k prohloubení sociálních nerovností mezi lidmi, jako tomu bylo například při ekonomické krizi v roce 2008?

Teď jsme v situaci, která ohrožuje zaměstnanost v měřítkách, na které jsme nikdy nebyli zvyklí. Obecně ale platí, že nezaměstnaností jsou ohroženi především lidé s nižším vzděláním, nejvíce pak ti se základním vzděláním v manuálních profesích. Vysokoškoláky nezaměstnanost ohrožuje mnohem méně. Pokud bude platit tento vzorec, nezaměstnanost a s tím spojené snížení životní úrovně dopadnou na jednotlivé vrstvy společnosti různým způsobem.

Problémy s výpadkem příjmů kvůli koronaviru má poměrně velké množství lidí, nejen sociálně slabší domácnosti. Co to vypovídá o naší společnosti?

Mnohé domácnosti a podnikatelé měli jen malou finanční rezervu pro případ jakéhokoli krachu. To svědčí o tom, že jsme si byli velmi jistí, že česká společnost je stabilní, relativně bohatá a není potřeba dělat si příliš velké starosti s tím, co se může přihodit za pár měsíců. Myslím, že jednou z lekcí, kterou nám koronavirus uštědří, je to, že tento pocit zmizí. Že si lidé uvědomí, že náhoda je regulérní součást lidského života a že musíme myslet na zadní kolečka, zajišťovat se. Ostatně o budoucnosti se říká, že skrývá mnohá překvapení, z nichž některá mohou být i příjemná.

Lidstvo už má za sebou například španělskou chřipku z doby po první světové válce. Je nějaká zkušenost, kterou si z předchozí pandemie neseme do té současné?

Lidstvo je jen obtížně poučitelné a já osobně nejsem moc velký optimista. V roce 2015 měl Bill Gates přednášku s názvem Next Outbreak: We Are Not Ready Yet neboli Příští nákaza: Ještě na ni nejsme připraveni. Říkal, cituji: „Pokud něco zabije v příštích dekádách více než deset milionů lidí, bude to s největší pravděpodobností ne válka, ale vysoce infekční virus. Ne raketové střely, ale mikroby. Je to proto, že jsme investovali jen velmi málo do systémů, které by dokázaly zastavit epidemii.“ Podstatné je, že Gates už před pěti lety varoval, že se toto může stát, ale nikdo ho nebral vážně. Jak se ukázalo, Evropa svými hygienickými a zdravotnickými opatřeními nebyla na výskyt epidemie připravená.

Na druhou stranu, pandemie s sebou přináší i některé pozitivní aspekty. V poslední době jsme svědky digitalizace českého školství, posouváme se čím dál více k novým technologiím. Co všechno může tímto způsobem pandemie urychlit?

Digitalizace přispěje ke zmodernizování některých pedagogických postupů, ale určitě to neznamená, že zmizí učitel a vše se bude odehrávat z prostředí domova. Rozhodně můžeme očekávat digitalizaci lékařství, už teď začínají některé online postupy, kdy člověk může konzultovat věci se svým lékařem, aniž by šel do ordinace. Samozřejmě také přispěje k možnosti pracovat z domova, i když tady je otázka, jestli to, že se lidé nebudou scházet na pracovištích, je, nebo není přínosné.

Nebude jim při práci z domova chybět sociální kontakt?

Člověk je tvor společenský a do práce chodí také z toho důvodu, že se potkává s lidmi. Vymění si pár přátelských, nebo nepřátelských pohledů, slov. Je tam ten lidský prvek, který online porada nemůže nikdy nahradit. Když se lidé scházejí na pracovišti, mohou také pomlouvat, klevetit a drbat.

Což je podle evolučních psychologů zásadní k vývoji člověka.

Vždycky bylo strašně důležité, aby člověk věděl, kdo, s kým a na koho si dávat pozor. V klanech a tlupách to umožňovalo přežití. Tento aspekt naší existence se nám vtiskl do genetické výbavy, takže to samozřejmě platí i pro dnešní dobu. Lidé se potřebují potkávat tváří v tvář.

V průběhu krize se učíme spoléhat hlavně sami na sebe, poté, co jsme se setkali například s nespolehlivými dodávkami ochranných pomůcek z Číny. Lze v budoucnu očekávat obrat směrem dovnitř státu, jakési posilování národní identity?

Jeden velký vzkaz, který nám tato krize přináší, je, že se musíme zamyslet nad tím, jestli má smysl, abychom nejrůznější segmenty naší ekonomiky přesouvali pouze do oblastí s levnou pracovní silou. Naučíme se udržet určité produkce u nás, i když to může být dražší. Má to strategický význam, tak, abychom nebyli závislí na výrobě v jiných zemích.

Znamená to, že Češi budou upřednostňovat české výrobky před těmi zahraničními?

Před koronavirovou krizí byla česká společnost na základě všech parametrů velmi bohatá. Z hlediska světových parametrů máme vysokou životní úroveň, jsme nesmírně bohatá, bezpečná a podle sociologických průzkumů také šťastná společnost, ačkoli ve srovnání například s Německem to tak úplně nevypadá. Člověk se ve svém chování řídí principem minimalizovat strast a maximalizovat slast. Když půjde životní úroveň dolů a vy při nakupování zjistíte, že český výrobek je dražší než zahraniční, dáte s velkou pravděpodobností přednost tomu, který je pro vás finančně dostupnější. Nehledě na národní hrdost.

Bude tedy záležet na tom, do jaké míry česká společnost zchudne.

A také do jaké míry to lidé budou pociťovat a jak silné budou jejich ekonomické obavy z budoucnosti. Pocity bohatství a chudoby jsou totiž velmi relativní, záleží na prostředí, ve kterém se pohybujete. Když budou tyto pocity silné, lidé se začnou chovat trošku jiným způsobem z hlediska utrácení a spotřeby. Každá ekonomika je výrazně závislá na tom, kolik lidé spotřebovávají. V dobách hojnosti si pak mnohdy vytvářejí pseudopotřeby, které jsou ve skutečnosti velmi zbytné, lidé je k životu nepotřebují.

Povede pandemie k omezení těchto pseudopotřeb?

Jsem trochu skeptický, ale možná lidé prozřou a uvědomí si, jak je spousta těchto věcí zbytečná. Snad si uvědomí, že koronavirus je sice nebezpečí, ale že mnohem větší nebezpečí je stav našeho životního prostředí. Pandemie zakryla tragédii, která nás čeká, a tou je sucho, s nímž se potýkáme. Věřím, že mladá generace si to uvědomí a začne atakovat vlády, aby na smysluplnou ochranu životního prostředí více dbala.

Kvůli koronaviru se zdá, že se svět zastavil. Může pandemie zpomalit stále se zrychlující způsob života?

Bylo krásné, když si teď lidé uvědomili, že se v některých částech měst zlepšilo ovzduší nebo že slyší zpívat ptáky, které dříve neslyšeli. Ale obávám se, že tlak na to, abychom konzumovali, nás povede k tomu, že na to velmi rychle zapomeneme a postupně se vrátíme ke způsobu života, který tady byl předtím. Když totiž nebudeme konzumovat, motor ekonomiky se zastaví.

Po větších krizích, například po druhé světové válce, přichází babyboom. Můžeme jej očekávat i v následujících měsících?

Na jednu stranu jsme byli více doma a více se oddávali radovánkám, mezi které patří také sex. Na druhou stranu ale dnes existují efektivní antikoncepční prostředky, takže to neznamená, že když máte sex, automaticky do devíti měsíců přijde dítě. Psychologové navíc zmiňují, že uzavření vedlo v mnoha rodinách k ponorkové nemoci, a když nemáte pohodu, samozřejmě nemáte chuť na sex. Já si myslím, že drobný nárůst nově narozených dětí by se mohl objevit, ale uvidíme.

Dnešní společnost žije v blahobytu a mnohdy až zapomíná, že jí smrt hrozí v podstatě v každodenním životě. Může koronavirus změnit naše chápání smrti?

Krátkodobě ano. Moderní člověk smrt vytěsnil ze svého vědomí, je to nepříjemná věc a lidé si nechtějí připustit, že v okamžiku zrození mají jen jedinou jistotu – že zemřou. Teď se nám smrt přiblížila, ale je to jen jakýsi záchvěv, krátkodobé připomenutí, že jsme na tomto světě jenom na návštěvě. Lidská psychika má ale tendenci vytěsňovat nepříjemné věci, takže lidé to časem vytěsní a znovu se vrátí k předchozímu způsobu života. S myšlenkou na smrt není pochopitelně možné ve své každodennosti existovat, ale jistá pokora před řádem věcí by nám jistě slušela.

Krize v lidech probudila solidaritu, začali šít roušky, navzájem si pomáhat. Zůstane nám i do budoucna, nebo ji také vytěsníme?

Bylo pro mě velmi příjemným zjištěním, že navzdory tomu, že se o moderní společnosti říká, že je individualistická, se tato vlna solidarity objevila. Solidarita je ale možná jen v prostředí relativně bohaté společnosti. V okamžiku, kdy začnete mít pocit, že jste existenciálně ohrožen, nastoupí dávné atavismy a evoluční mechanismy, které nám velí k tomu, abychom především zachovali svůj vlastní rod a vlastní rodinu. V případě, že nastane výrazné zchudnutí společnosti, se obávám, že bude ohrožena i tato výrazná solidarita.

Reklama

Doporučované