Hlavní obsah

Pavel Nový po zkušenosti s kómatem: Mluvte na nás, všechno si pamatujeme

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Hostem Blanky Kubíkové byl herec Pavel Nový.

Reklama

23. 5. 16:29

O chvílích, kdy mohl hýbat jen očima, ale i o tom, proč se živil jako traťový dělník a jak „zkazil“ film S tebou mě baví svět, hovořil herec Pavel Nový pro Televizi Seznam.

Článek

Recitoval jste mi Shakespeara o dějstvích života. Vy jste si ta svoje dějství trošičku zpřeházel…

Ano, jednou už jsem měl tu smrt takříkajíc na jazyku. To se mnou fláklo v roce 2007. Vím, že to bylo 15. září a to už jsem byl naštěstí ve špitále. Půl druhého dne před tím jsem měl halucinace a přišel za mnou psychiatr pan doktor Šedivý a ptal se mě, co vidím. Tak jsem mu říkal: „Čoveče, lezou na mě takový hnusný zelený veliký červi ze zdi.“ On se ptal: „Prosím tě, jak vypadají?“ Já jsem se na něj tak koukl a říkám: „A víš, že jsou ti hodně podobný?“ A to je poslední, co si z „minulýho“ života pamatuju.

Byla to západonilská horečka… Jak dlouho trvalo doktorům, než to zjistili?

Dlouho. Ale nevím úplně přesně, jak dlouho. Nějakou chvíli jsem byl v komatu, nějakou chvíli jsem byl v umělém spánku, ale všem bych chtěl říct: Přátelé, bude-li někdo u vás v rodině anebo z vašich přátel v komatu nebo v umělým spánku, choďte za ním, mluvte na něj. Všechno si pamatujeme.

Když vás potom probrali, začal jste být vzteklý. Proč?

Já jsem se probudil, na stropě byly zářivky a říkal jsem si: Ty vole, co to je za film, v čem to hraju? A jak se rozšiřoval ten pohled, kolem byly ty hlavy, který měly roušky a měly na sobě ty zelené hávy, ve kterých se chodí na operační sál, a to už mi bylo divný. Tak jsem si říkal, jestli mě operují. Jenže jediný, co vidíte, jsou ty oči. A jediný oči, který jsem poznal, byly mojí ženy.

Pan doktor Bilina, primář ARO v Příbrami, se mě na něco ptal, já mu chtěl odpovědět a nevyšlo ze mě nic, jenom takový skřek. Mluvit mi nešlo, mohl jsem hýbat očima, ale jinak jsem nic necítil, byl jsem ochrnutý. To bylo docela hustý a dostal jsem takový vztek, jaký jsem v životě neměl.

Pak jste byl na vozíku, pak jste měl berle, pak jednu hůl a teď už skoro běháte…

To tak úplně nevypadá. Občas řeknu: Už běžím. A pak si uvědomím, že to je volovina.

Když jsme spolu dělali rozhovor před sedmi lety, říkal jste, že na nejvyšší horu světa je osm výškových táborů a vy že si připadáte jak ve třetím. V jakém jste dneska?

To nevím. Od začátku, co jsem stál v křeči v takovém tom chodítku a udělal jsem první krok, několik centimetrů - chtěl jsem dopředu, ale povedlo se to zpátky (od té doby vím, že jsem zpátečník), tak jsem si počítal všechny centimetry, který jsem ušel. Ten den, kdy jsem ušel první kilometr za poslední měsíce a sám jsem se obsloužil na záchodě, to byl velký úspěch. A tak jsem rozeslal pyšnou esemesku: „Dneska jsem ušel první kilometr a sám sem si utřel p*del.“ Což normálnímu člověku nepřijde, ale z jižních Čech od mých přátel přišla esemeska: „Gratulujeme k dobytí prvního výškového tábora. Nezapomeň, že na Mt. Everest jich je osm.“

Tak z toho to vzniklo…

Z toho to vzniklo. A Dejdar mi odepsal: A koho to zajímá?

Vy jste prý vždycky chtěl být herec. Ale nevzali vás několikrát na DAMU.

Třikrát mě nevzali na DAMU a já bych tam chtěl učit. I když vím, že nemůžu, protože nemám vysokou školu, ale můžu mít seminář pod záštitou některého z řádných profesorů. A já bych o to moc prosil, abych si to mohl dát doma do zlatého rámečku a vnoučatům ukazovat - nevzali mě tam, ale učil jsem tam.

Kdy vás zaujalo herectví?

Už jako dítě. Od dětství jsem věděl, že budu herec. A nikdy jsem o tom nepochyboval. Jedině ve chvíli, kdy jsem chtěl být mašinfíra. To je jsme kdysi jeli z poutě, z Klatov, kde jsem zřejmě ztláskal páté přes deváté. A jak jsme jeli motoráčkem domů na Železnou Rudu, několikrát jsem blinkal. Naštěstí ten motoráček řídil strejda Kropenáč, tak se mu říkalo. A ten mě vzal dopředu a najednou mi přestalo být špatně. Tak to jsem chtěl být chvíli mašinfíra.

Dřevorubec, kuchař i dělník

Čím vším jste vlastně byl?

Jsem herec. A kromě toho, že jsem měl několik filmových rolí, tak jsem se živil jako šofér, traťový dělník, dřevorubec, kuchař, číšník - dokonce v Puppu. A to je snad všechno.

Tím traťovým traťovým dělníkem jste byl ještě v roce 1989, když jste nastupoval do Ypsilonky. A přitom předtím už jste hrál v divadlech a ve filmech …a najednou jste byl traťový dělník. Jak to?

To jsem měl průšvih v příbramským divadle, kde byli takzvaní Trapl boys a Vojtěch Trapl, to byl takový Michelangelo socialistické kultury a velmi blízký kamarád soudruha Jakeše.

Co jste mu provedl?

Já tenkrát nevěděl, že ti takzvaní Trapl boys měli základní úkol udávat. A Trapl tehdy režíroval svoji hru o tom, že v jednasedmdesátým byla prověrka, z divadla vyhodili herce, ten šel dělat do cihelny a dělnickou profesí se propracoval zpátky do divadla. A já jsem si vzpomněl na ty historky, kdy podle Stanislavského herci povinně chodili sfárat do šachty, když měli hráli horníka… A tak jsem si z toho udělal srandu a řekl jsem: Soudruhu Traple, já mám kamaráda, ten pracuje v cihelně. Nemohli bychom si tam dělat exkurzi, abychom si to prostředí ohmatali? Abychom si to zažili? On na to: To je výborný, soudruhu Nový. A tak jsme místo zkoušky jeli divadelním autobusem do Sedlčan do cihelny. Měli jsme exkurzi, jak se to vyrábí, a já jsem to dohnal ad absurdum a řekl jsem: A co kdybychom řekli tady soudruhům cihlářům, jestli by nebyli tak laskaví a dali nám jednu tu cihlu, abychom jim měli atribut té dělnické profese na tom jevišti? Trapl opět řekl: To je výborný nápad, soudruhu Nový.

On nepoznal, že si z něj děláte legraci?

On to bral vážně. A musím říct, že kolegové mě neshodili. Soudruh Trapl mi pak ještě napsal o prázdninách dopis, kde se mnou velmi souznil po té soudružské stránce, což mě moc pobavilo. A pak se to provalilo, shodil mě jeden z těhle Trapl boys, tak Trapl rozhodl, že mě nevyznamená tím, že bych hrál tak důležitou roli v jeho hře, okresního tajemníka strany.

Kvůli tomu jste musel z divadla musel odejít?

Ještě ne. Když jsem se dozvěděl, jak to bylo a kdo mě prásknul, tak jsem ho chytnul v luftě, protože byl malej, a já byl v tý době ještě v kondici. Řekl jsem mu, že ho možná zabiju. Ale pak jsem si uvědomil, že by mě zavřeli, tak jsem ho pustil a on to na mě práskl.

V té době jste už měli natočenou komedii s Tebou mě baví svět, ze které se potom stala hlasováním diváků komedie století. Čekali jste to?

Tam byla tak skvělá sestava! A byla to zásluha Marie Poledňákové, která tu báječnou sestavu dala dohromady, i ten štáb byl úžasný. My jsme se tím filmem hodně bavili. A nakonec to byl dokonce světový biják, protože se ten film promítal leckde po světě.

Prý jste ale s Juliem Satinským a Václavem Postráneckým přivedli paní režisérku k slzám. Vyčetla vám, že jste jí film zkazili. Proč?

Měla málo filmového materiálu, muselo se jím šetřit. A když se první večer vrátila z Vrchlabí, kam se jela podívat na vyvolané denní práce, shodou okolností jsme Vašek, Julek a já seděli u jednoho stolu, ona přišla a plakala. „Zkazili jste mi film!“ A šla spát. My jsme měli fakt mindrák z toho, že jsme zkazili film. No a pak se ukázalo, že jsme ho zkazili asi dobrým směrem

Když vám bylo čtyřicet, tak jste si prý uvědomil, že jste v poločase. Jak to vidíte teď?

Já jsem si naplánoval osmdesát let. A vidím to s odřenýma ušima, protože my jsme jako mladí žili strašně rychle. Za rok jsme urazili klidně i tři roky, takže jsem se hodně opotřebovali. Žili jsme fest rychle, hodně hulili, hodně kalili. Takže když to bude nakonec pětasedmdesát, tak budu šťastný.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované