Vytisková: Být česká Lady Gaga je škatulka, cizí písničky nezpívám ani u táboráku

K čemu vás se sestrou vedli rodiče? Na co dbali?

Hlavně k tomu, že jsme uměli říkat dobrý den a na shledanou. Dalo by se říct k úctě k druhému. A hodně jsme si doma povídali. To si myslím, že jsem si hodně převedla do své domácnosti. Je potřeba sdílet společné chvíle dohromady a aspoň jednou denně se sejít u o stolu a fakt si povídat o tom, co se dělo nebo co se bude dít. Všeobecně jsem si uvědomila, že diskuze ať už mezi rodiči, nebo mezi rodičem a dítětem, je strašně důležitá. Dialog je fakt zásadní pro fungující vztah.

Nebyl s tím potom problém třeba ve škole? Děti, které jsou zvyklé hodně diskutovat, tam najedou na nějaký skoro až autoritativní režim?

Já jsem měla velkou pokoru vůči autoritám, to už mě vycepovali ve školce. Už ve školce jsem se cítila hodně nekomfortně, protože jsem měla pocit, že mi nemá kdo co nařizovat kromě mých rodičů. Přišlo mi to jako úplně bizarní a přišlo mi, že ty paní po mně chtějí věci, které mi nedávaly jako dítěti smysl. A to jsem si táhla až na gympl. I když na gymplu už ten přístup byl jiný, tam už se k vám chovají jako k dospělému, že to je jako jiný model než třeba na základce, ve školce. A na gymplu jsem si právě udělala školní kapelu a díky tomu, že mě moc nebavily skoro všechny předměty, tak jsem zjistila, že mě baví to zpívání. A tam to začalo.

Proč jsi vůbec šla na gympl? Co jsi plánovala, že pak půjdeš studovat?

Já jsem právě nikdy vůbec nic neplánovala. Myslím si, že jestli mi dali rodiče nějakou informaci, tak to bylo to, že chci v životě dělat něco, co mě bude bavit. A nikdy jsem neměla takové to, že chci být astronaut nebo chci být krasobruslařka. Nikdy jsem nic moc být nechtěla. Ani když jsem šla na gympl, tak jsem moc nevěděla. Ale věděla jsem, že miluju Sestru v akci a že mě hrozně baví West Side Story. Milovala jsem černošskou hudbu, Stevieho Wondera a tanec, takže tam už něco asi bylo. Ale gympl mi dal ten čas na to, abych si to potvrdila, že fakt chci psát písničky.

Ale že z tebe teď není muzikálová zpěvačka?

Tak to ne. Já české muzikály beru hodně s rezervou. Nechci házet všechny do jednoho pytle, protože tady bylo pár fakt dobrých, ale u dost z nich mám pocit, že se šijí horkou jehlou. Ale když jsem byla pár měsíců v New Yorku, tak jsem byla i na Broadwayi a musím říct, že to byl zážitek. Potřebuju zpívat ty svoje písničky. Ne žádné převzaté, já jsem xkrát odmítla pozvání do soutěže Tvoje tvář má známý hlas. Protože nejsem herečka. Všichni si mysleli, že ano, protože kostýmy, Toxique, ale já jsem v podstatě písničkář.

Ale potom sis šla vyzkoušet alespoň porotkyni.

Ano, do SuperStar. To je zase jiný model, protože mě docela baví hledat ve zpěvácích tu jedinečnost a snažit se tam prokouknout někoho, kdo má charisma a to mě jako bavilo.

Sama bys do talentové soutěže nešla?

Já na to nejsem typ. Nejsem na zpívání převzatých písniček. Ani u táboráku nezpívám, je to zvláštní. Ráda zpívám ty svoje a tak jsem na tom zaseklá.

Takže žádná Bedna od whisky? Nic?

Vůbec. Já ani neznám ty texty. Vždycky, když jsme jezdili na takové ty cyklotábory s rodiči, tak všichni říkali: Hej, vždyť zpíváš, máš kapelu, tak dělej, pojď, dej nám to tady, Slavíci a to. A já: Hej, já to neumím, já vůbec. Umím tři slova a pak konec. Takže leda tak Já písnička a jedeme.

Uměla jsi písničky od Nerezu, když táta s nimi tak dlouho hrál?

Tak to samozřejmě, ty kazety jsem jela pořád dokola. Vidím, že teď Emilka také tančí na moje písničky a pamatuje si i ty demáče, které natáčím na novou desku, jež vyjde. Ona už si zpívá melodie, žije v tom. Já jsem žila v Nerezu, protože táta mě bral i na různá natáčení a na koncerty a Zuzanu Navarovou jsem samozřejmě znala. To ve mně zanechalo velkou stopu. Vždycky když se mě někdo ptá na vliv z dětství, tak říkám: Stevie Wonder, Spice Girls a Zuzana Navarová. Miluju kontrasty a tohle podle mě to přesně splňuje.

Co ti ta Zuzana dala, když jsi ji viděla zblízka?

Byla to vřelá holka. Já jsem byla malá, ale vždycky jsem z ní měla dobrý pocit, což je u dětí to zásadní. Hlavně jsem milovala tu její melodičnost, jakým způsobem stavěla melodické linky a jak to fungovalo s textem. Byla to taková hezká harmonie celé dohromady.

Když potom Nerez udělal akci k Zuzaniným nedožitým kulatým narozeninám, tak ty jsi tam zpívala její party. Jaké to bylo?

To se musím přiznat, že to bylo docela náročné. Jednak ti lidé tam jdou s takovým tím očekáváním, jestli to bude jako Zuzana. Rozhodla jsem se to pojmout po svém, protože jsem si říkala, že nechci kopírovat nikoho. Jsem to já a vyrůstala jsem na tom, mám k tomu velký vztah, ale zároveň do toho dám kus sebe, protože Zuzana je nenahraditelná. Nebrala jsem to jako nějaké napodobování, já jsem to chtěla pojmout po svém. Užívala jsem si to, ale zároveň to byla velká zodpovědnost. A bylo poměrně náročné to uchopit.

Takže tatínek byl muzikant. A maminka?

Moje maminka studovala fakultu tělovýchovy a sportu a měla pedagogiku, že by měla být učitelka tělocviku, biologie. Také tady v Úněticích hraje ochotnické divadlo s tátou a hraje na piano, takže k hudbě má rovněž blízko. Pamatuju si, že dokonce byla na titulce Vlasty, jako cvičenka na spartakiádě a byla taková krásná v tom dresu. Tenkrát jí chtěli do nějakého kulturistického kroužku na Slovensko kvůli tomu, že má dobré břišní svaly. Máma byla vždycky taková hodně silná žena. Hubená jako lunt, ale vypracovaná.

Tebe přirovnávali k Amy Winehouse, k Lady Gaga a k dalším. Lichotilo ti to, nebo tě to štvalo?

Samozřejmě je to dvousečné. Lichotilo mi to, ale zároveň tě to škatulkuje. Všeobecně nemám ráda škatulky. Když se mě někdo zeptá, co hraju za styl, tak to nerada definuju, protože mi přijde, že se to zase hází do nějakého pytlíku. Takže to mi na tom přišlo takové zavádějící, že tě to hodí tím směrem. Jinak je to samozřejmě potěšující.

No a ten svůj styl bys teda nazvala jak?

No právě, to po mně nechtěj. Nevím.

A to, že jsi byla zpěvačka kapely Toxique, tak to ti lichotilo, nebo to ti vadilo?

Já jsem s tím absolutně v pohodě. Jsem šťastná, že jsem tu kapelu měla. My jsme zažili fakt hodně věcí, jezdili jsme všude, hráli jsme, byli jsme xkrát v Belgii, jezdili jsme turné po Anglii, byli jsme ve Francii, v Číně. Fakt jsme jezdili strašně moc a byl to velký zážitek. Do dneška jsme kamarádi. Třeba s Vildou, s klávesákem z Toxique, dělám teď hodně na nové desce.

A bubeníka sis vzala.

A bubeníka jsem si vzala, takže jsem s tou kapelou zkrátka docela dost svázaná. Vzpomínám na to hrozně ráda. Říkám si, jestli třeba někdy ještě něco uděláme. Akorát já jsem měla pocit, že bych si chtěla zkusit, jaké to je pracovat třeba s jinými lidmi. To je jako když máte pocit, že sedíte dlouho v jedné kanceláři a potřebujete ji změnit. Kapele jsem dala pauzu a chtěla jsem si udělat tu svoji desku.

Ale ta pauza už trvá dlouho.

Trvá, ale tak všichni jsou v pohodě. Všichni mají strašně různého hraní, takže si říkám, že až nastane ten čas, že bychom něco v budoucnu udělali, tak to si řekne samo.

Ke konci trvání té kapely se ti nedařilo psát.

No vůbec. Já jsem na poslední dvě desky Toxique napsala na každou jenom jednu písničku.

Čím to bylo?

Přitom ta první deska byla skoro celá moje autorská. A bylo to, jak říkal Roman Holý: To je proto, že máš toho svého bubeníka a nemáš žádné jako depky, žádné vzrůšo, nebalíš kluky, to je nuda. Buďto se rozejdi, jestli chceš začít psát, anebo si pořiďte děti. A měl pravdu, protože jsem zvolila variantu B, pořídili jsme si děti a přišla najednou velká vlna inspirace. Protože já píšu na základě emocí. A s dětmi jsou emoce obrovské.

Takže nemusíš být rozervaná, nemusíš balit chlapy, nemusíš dostávat kopačky, stačí mít děti.

Přesně tak. I s dětmi občas trpíš extrémní únavou, což je také emoce, na základě které se dá napsat písnička. Jednu tam mám, jmenuje se Happy and tired, šťastná a unavená.

Tím, že jsi začala být sama za sebe, tak neuvažovala jsi o tom, že změníš i jazyk? Že budeš zpívat česky?

Myslím si, že se k tomu třeba dopracuju. Zároveň jde třeba o první věc na desku, když jsem držela svoji Emilku jako miminko v náručí. Napadl mě takový popěvek, I will love until I die, tak jsem si říkala, to je motto té písničky, já tě budu milovat, dokud nezemřu. Najednou si nedokážu představit, že bych tohle překládala do češtiny v tu chvíli, najednou mi to s melodií sedělo. Nikdy jsem nechtěla dělat česky jenom kvůli tomu, že by mi někdo řekl: Hele, dělej to česky, budou ti to víc hrát rádia. V tomhle směru já potřebuju, aby to přišlo přirozeně.

Nikdy ti do ničeho nikdo nekecal?

Všichni pořád do něčeho kecají, ale záleží na tom, jak moc jsi nohama na zemi, jak moc máš svůj názor. To třeba jsem viděla i v SuperStar. Tam byly děti, které sice zpívaly jako bůh, ale zároveň neměly ten základ. Přesně jsem věděla, že vylezou ze soutěže, chytne si je někdo, kdo jim něco nabulíkuje a ony začnou dělat strašně špatné věci. Já si pamatuju, když mi bylo dvacet, že tenkrát také holka říkala: Hele, začneš dělat tu kapelu, ale bylo by dobré, kdybys začala se mnou chodit do posilovny, možná by sis i měla vytrhat chlupy na rukách a kdybys měla vlasy tak o čtyři odstíny světlejší, tak by to bylo bezvadné. Říkám: No tak sorry, to nepůjde.

Tak vlasy, barvu - tu jsi celkem střídala.

To jo, ale to bylo moje vlastní rozhodnutí.

A muzikantsky? Na koho dáš?

Na Romana. S ním konzultuju hodně demáče. A stárnutí mi dává strašný bonus v tom, že mám kolem sebe lidi, kterým můžu věřit a už je znám léta. A vím, že s nimi můžu cokoli konzultovat a už to je fakt velká důvěra. Mám několik fakt skvělých vztahů s muzikanty. Tak těm věřím, no.

Naletěla jsi někdy někomu?

Naletěla. To bylo takové docela intenzivní, byl to fakt blízký člověk, kterému jsem i půjčila nějaké peníze a najednou úplně zmizel. A to musím říct, že moje důvěra dostala hodně na frak a že jsem se z toho dlouho vzpamatovávala. Ale myslím si, že jsem si poměrně rychle uvědomila, že to pro mě byla dost velká škola.