Hlavní obsah

Platit daně je normální, zvykněte si, vzkazuje Čechům miliardář

Martin Vohánka, zakladatel a šéf firmy Eurowag a 31. nejbohatší Čech.Video: Jaroslav Mašek, Seznam Zprávy

 

Reklama

Češi by měli pochopit, že daně jsou normální, říká miliardář Martin Vohánka, šéf firmy Eurowag, která poskytuje platební systémy kamionové dopravě. Souhlasí i s daněmi na majetek a kapitálové výnosy. Sám ročně rozdá 25 milionů.

Článek

Martin Vohánka patří ke generaci mladých byznysmenů, kteří vybudovali své podnikání z nuly a snaží se svůj úspěch vracet okolí. Je jedním z největších individuálních dárců v Česku, ročně věnuje na filantropii kolem 25 milionů korun. Jeho tématy jsou hlavně občanská společnost a vzdělávání.

„Byznysmeni inspirují a ovlivňují celé okolí – spolupracovníky, dodavatele, konkurenci. Vytvářejí klima ve firmě. Buď je přátelské a fajn, nebo špatné a nepřátelské. Když mám tisíc pracovníků, tak mohu ovlivnit takto jednoduše tisíc životů. Plus další na ně navázané. Když přijdete domů naštvaný z práce, rodina to přece pozná. A naopak,“ vysvětluje své vidění světa Martin Vohánka.

Jaký máte rok vzhledem ke covidu, a tudíž menší intenzitě dopravy?

Na začátku roku to vypadalo divoce, ale ukázalo se, že kamiony nemůžete vypnout. Na rozdíl třeba od letadel. Dostat chleba do supermarketu nebo materiál do fabriky není možné jiným způsobem. Kamionová doprava je páteřní komponentou ekonomiky a nejhorší doba byla v prvním lockdownu. Evropa se tehdy rozdělila na dva pelotony, střední včetně Německa poklesla zhruba o třetinu, ale na jihu byl pokles pohybu kamionů až o sedmdesát procent.

Martin Vohánka

Zakladatel a majoritní vlastník firmy W.A.G. payment solution.

Ta podniká pod značkou Eurowag, poskytuje platební systémy nákladní dopravě po celé Evropě.

Začínal z nuly v rodném Mostě, když na střední škole prodával pojištění.

Má nadaci Blíž k sobě, ročně dává asi 25 milionů na filantropii.

Forbes odhaduje jeho jmění na 7,5 miliardy korun.

Jak to vypadá teď?

Politici i šéfové firem zjistili, že musíme dělat vše nejen pro ochranu zdraví, ale také pro zachování chodu ekonomik. Škody jsou a budou nedozírné a ještě je myslím celé nedokážeme ani nahlédnout. Takže ve druhém lockdownu už to okamžité zpomalení nepřišlo. Navíc je hlavní sezóna, zaváží se obchody před Vánoci i továrny a každý týden se jezdí víc. Přes koronavirus naše firma poroste i letos. Loni jsme dosáhli zisk EBITDA 46 milionů eur, letos by měl být o necelých dvacet procent vyšší.

Počítám, že celkově ale nákladní doprava letos v Evropě klesne…

Ano, co do počtu najetých kilometrů přibližně o desetinu.

Jak jste Eurowag letos změnil a co na tom bylo nejtěžší?

Co nejdříve jsme se podívali na situaci přes ten nejhorší možný scénář. To nám hodně pomohlo. Řekli jsme si, že se ekonomika možná totálně zavře a pokles HDP bude třeba o polovinu. To byl náš základní scénář a na něm jsme testovali naše cash flow, přístup k bankám a nové strategie vůči zákazníkům i partnerům. To, že nakonec situace nebyla tak špatná, nám jen pomohlo.

Zrychlilo to procesy ve firmě?

Ano, jako každá krize. V Eurowagu pracuje tisíc lidí a bylo potřeba je přesvědčovat, že musíme ještě rychleji digitalizovat. Krize pomohla tomu, aby si uvědomili, že svět se skutečně mění. A my se musíme změnit s ním. Home office byly v minulosti v takovém rozsahu nepředstavitelné. To neznamená, že bychom vypnuli fyzické meetingy, že bychom nepěstovali sociální kapitál. Bez něj nebudou lidé efektivně spolupracovat a je to nebezpečné pro firmu.

Jak se dají motivovat lidé na dálku? Na jaře jste každý týden natáčel zaměstnancům krátké video, v němž jste jim vysvětloval, co se ve firmě děje a kam směřujete.

Děláme to stále. Nejen já, ale celý širší management. Motivovat lidi na dálku je těžké a hlavně se to musí řešit s předstihem. Základ je kultura firmy. To je něco, do čeho se investuje a co se rozvíjí léta. A v době home office pak buď pomáhá, nebo ne. Nám pomáhala, nezaznamenali jsme nějaký výkyv produktivity. Ale samozřejmě jsme zkoušeli všechno možné, třeba party po videu, nebo jsme lidem domů posílali různé věci. Je potřeba jim stále říkat, že nám na nich záleží, že jsme pořád spolu.

Vy máte velký přesah i mimo byznys. Máte vlastní Nadaci Blíž k sobě, podporujete média, například Deník N. Jaké teď vidíte největší výzvy pro českou společnost?

Pokud pominu mimořádnou situaci kolem covidu, která snad s vakcínou zmizí, jsou pro společnost zásadní pořád demokracie, svoboda a otevřenost. To je první veliké téma, které je nutné stále rozvíjet, aby z něj mělo užitek co nejvíce lidí. Druhým tématem je udržitelnost. Ve smyslu zlepšování ekonomiky, jejím návratu na světovou špičku a současně zlepšování životního prostředí. Dál už takto ničit planetu nemůžeme, musíme přístup změnit.

Jak může česká ekonomika nějak profitovat z programu Green deal, tedy investicí do udržitelnosti, které loni vyhlásila EU?

Diskuse kolem Green dealu se chybně zredukovala na elektromobilitu a autoprůmysl. Ten u nás tvoří asi deset procent HDP, což není málo, ale nelze to vidět jen přes něj. Green deal je fantastická příležitost a neměli bychom mu dávat jen nálepku zelené iniciativy. Podle mě je příležitost pro inovace a pro urychlení změn. Neznám člověka, který by s chutí ničil planetu. Když uvidíte dva stejné a stejně drahé výrobky, přičemž jeden bude šetrný, určitě sáhnete po něm. Je to směr, který vytyčili politici, což je jejich úloha, a přichystané peníze a legislativa jsou příležitostí, jež napomůže firmám vydat se lepší cestou.

Platí to i pro český byznys?

Speciálně pro české firmy je to velká příležitost. Zaostali jsme za socialismu a posledních třicet let se učíme. V mnohém jsme se Západu přiblížili, ale pořád jsme více montovnou, než že bychom prodávali pod vlastními značkami, a tudíž s vyšší přidanou hodnotou. To je i důvod, proč pracujeme více než Němci, a přitom dostáváme třetinové platy. Teď bychom měli po Green dealu skočit, protože nám může pomoci nastartovat druhou transformaci ekonomiky a firmám pomoci, aby se vymanily z dodavatelského řetězce pro cizí společnosti. Aby začaly dělat výrobky od A do Z a vydělávaly na tom. To pak ve finále pomůže lidem ke smysluplnější a lépe placené práci.

Když vás někdo poslouchá, tak si může říci: on nám tady káže o Green dealu, a přitom jeho firma pohání 350 tisíc kamionů po Evropě. Na naftu. Jak se toho chcete zúčastnit vy?

Máte pravdu v tom, že kamiony dnes jezdí na naftu, byť se objevují alternativy v LNG a budoucnost může být vodík. My před tím nezavíráme oči, máme proaktivní přístup a zavedli jsme LNG stanice. A ukazujeme spotřebitelům, tedy majitelům kamionů, co je čeká při přechodu na alternativní paliva. Téma je také telematika. Máme černou skříňku v každém kamionu, která komunikuje s řidičem a centrálou a mimo jiné motivuje řidiče k úspornější jízdě. Takzvanou gamifikací, tedy hravým způsobem. Jde o pět až sedm procent ušetřeného paliva a to není málo.

Řidič pak dostane nějakou odměnu?

Nemusí jít jen o finance. Někdy třeba stačí, že soutěží mezi sebou. Být nejlepším je také dobré.

Vaším tématem je také vzdělávání. Co tomu českému chybí?

Nemám rád, když se část lidí z byznysu zaklíná, že potřebujeme hlavně učňovské školství. Kdybychom měli jen generace z učilišť, byli bychom montovnou navždy. Takže potřebujeme i kvalitní humanitní obory. A další věcí je hodnotová výchova. Z českého školství se úplně vytratila. Komunisti ji měli, tlačili tu svoji perverzní a my potom na ni raději zcela rezignovali. S mladými lidmi se málo diskutuje o tom, co je dobře a co je špatně.

Co bychom tedy měli děti podle vás učit?

Výchově k demokracii. K aktivnímu občanství, kritickému myšlení a k filantropii. Učit lidi, že je normální a správné pomáhat druhým. A nechat je zažít ten pocit. Pak jsou elementární otázky: existuje Bůh, nebo neexistuje? Co je smyslem života? Nejde o to, něco jim tlačit, ale předkládat možnosti a diskutovat o nich. My učíme lidi počítat, ale základní otázky života míjíme. To je pro společnost nebezpečné.

Kolik ročně dáváte na filantropii?

Asi 25 milionů.

Budete sumu snižovat kvůli krizi?

Ne, to by ode mě nebylo fér. Eurowagu se daří, jsme na šťastnější straně ekonomiky a naopak vnímáme naši roli jako stabilizační. Firmy, kterým se daří i přes krizi, by se měly snažit podpořit zaměstnanost a ostatní byznysy, pokud to jen trochu jde. Ve filantropii to platí dvojnásobek, peněz do neziskového sektoru půjde méně, je to logické, ale právě proto v ní naplno setrváme. Případně chceme mít rezervy pomáhat ještě vybraným projektům, které třeba přijdou o financování. Aby nezmizely ze světa.

Martin Hausenblas udělal malý „giving pledge“ po česku a rozhodl se věnovat část svého jmění na filantropii. Co vy na to?

Je to samozřejmě skvělé. V USA, kde hnutí vzniklo, je role dárců ještě podstatně větší, ale mají zase menší roli státu. V Česku jsou zatím lidé za exoty, pokud chtějí dávat. Často se zkoumá, jestli za tím nejsou nějaké postranní úmysly. Od Martina je to samozřejmě fantastické a doufám, že jeho krok poslouží dalším jako příklad.

Vy o tom uvažujete?

Je to možné, že to jednou udělám.

Měli by jít byznysmeni příkladem pro společnost?

Nepochybně. Jako je normální dosahovat zisk, tak je třeba normální platit daně. V tom v Česku není moc jasno. Všichni chtějí mít nejlepší servis ve zdravotnictví, dálnice jako německé autobahn, rychlovlaky a skvělé školství. Ale když přijde na daně, tak se najednou začnou všichni tvářit, že se jich netýkají. To je zvláštní asymetrie. Plus byznysmeni inspirují a ovlivňují celé okolí – spolupracovníky, dodavatele, konkurenci. Vytvářejí klima ve firmě. Buď je přátelské a fajn, nebo špatné a nepřátelské. Když mám tisíc pracovníků, tak mohu ovlivnit takto jednoduše tisíc životů. Plus další na ně navázané. Když přijdete domů naštvaný z práce, rodina to přece pozná. A naopak. Jakmile si všechny tyto souvislosti uvědomíte, začnete o podnikání přemýšlet jinak.

Když hovoříme o daních, jak se díváte na návrh Pirátů více zdanit kapitálové výnosy?

V budoucnu se naše daňová soustava musí změnit. Máme vysoké zdanění práce, což způsobuje celou řadu potíží jako například švarcsystém. V budoucnu by se zdanění mělo posunout směrem ke spotřebním daním, které vycházejí ze zatěžování životního prostředí. Dokážu si představit uhlíkovou daň či jiné emisní povolenky. A pak majetkové daně. Je ale pravda, že v transformaci ekonomiky po roce 1990 jsme potřebovali jiný mix daní. Potřebovali jsme, aby společnost nabrala kapitál. A podnikatelé u nás ho obvykle pořád nemají úplně dost. Určitě ne ve srovnání se západními protějšky, kde se majetek buduje po generace, a přesto jim musejí konkurovat. Takže přechod k majetkovým daním bude nutný, ale měl by být pozvolný.

To říkáte při vědomí toho, že patříte mezi nejbohatší?

Ano. Je fakt, že rentiérský kapitalismus vydělává víc než vydělávání přes vlastní práci. Velmi malá část společnosti bohatne opravdu rychleji než zbytek světa. A to je něco, co je dlouhodobě neudržitelné. Vracíme se tím trochu do feudalismu. Je to nebezpečné, vyvolává to otázky o sociální férovosti a nese to problém koncentrace moci. Malá skupina lidí dokáže se svými prostředky změnit cokoli: zákony, regulaci, okolí. Dříve bohužel korekce probíhaly jen přes revoluce či války, což nikdo nechce. Samozřejmě ani ti bohatí. Systém je proto třeba kalibrovat průběžně včetně majetkových daní, abychom udrželi sociální smír a určitou minimální kvalitu veřejných služeb.

Kam firmu chcete směřovat v příštím roce a v delším horizontu?

K čisté mobilitě a digitalizaci. Logistika a především transportní firmy digitalizací moc neprošly. Takže je dnes v evropské dopravě běžná až čtyřicetiprocentní neefektivnost. Když zaplatíte jedno euro za kilometr, je 40 centů pryč. Protože kamiony jezdí prázdné či poloprázdné, protože centrály dopravců jsou neefektivní. Často jde o rodinné byznysy, které nemají integrovaná data a firmu řídí pomocí Excelu. My pracujeme na tom, abychom všechny systémy spojili a tím zjednodušili život dopravcům a byli na konci efektivnější.

To znamená, že s nimi jednou chcete být od nákupu kamionu, jeho profinancování až po natankování a pojištění?

Ano, jdeme tím směrem. Říkáme tomu one stop shop, místo, kde získají všechny služby a budou mezi sebou digitálně komunikovat.

Loni jste koupili rodinnou dopravní firmu ADS ve Španělsku. Proč zrovna tam?

Mezinárodní dopravní firmy mají dnes dvě hlavní centra. Východní Evropu a Pyrenejský poloostrov. Postupně vytlačily západoevropské firmy díky nižším nákladům a obsluhují z těchto dvou regionů celou Evropu. Takže pro nás bylo logické jít do druhého centra a nakupovat ve Španělsku.

Budete příští rok zase nakupovat. Zlevnily firmy?

Naše odvětví se ukázalo jako poměrně odolné vůči krizi, takže ceny firem neklesly. Ale to, že rosteme nejen vlastní expanzí, ale také akvizicemi, se měnit nebude.

Loni vaše firma vyplácela asi pět milionů eur dividendu. Část z toho šla na vás. Udělal jste nějakou osobní investici?

Ne, já jsem zcela pohlcený vlastní firmou, takže neinvestuji jinam. Nemám čas. Musel bych svou pozornost odebrat Eurowagu, mé filantropické činnosti anebo rodině. Ani jedno se mi nechce. Možná se to v budoucnu změní, ale zatím to není na pořadu dne.

Když si trochu zavěštíte, jaký bude příští rok z hlediska ekonomiky a byznysu?

Záleží hrozně moc na vakcíně. Má smysl jak z hlediska zdraví, tak z hlediska uklidnění společnosti. A myslím, že některé věci už zůstanou – například více online nakupování a méně cestování. Nemusí to přitom souviset s covidem, ale s technologiemi. Hlavně aby se ekonomika už co nejdříve znovu v plné šíři nastartovala. Služby, jako jsou restaurace, kina či divadla, jsou taková šlehačka civilizace. A lidé, kteří je poskytují, obvykle nemají velké rezervy, aby mohli dlouho přežít bez jejich provozu.

Reklama

Související témata:

Doporučované