Hlavní obsah

Pod čarou: Za přesycení zprávami mohou média i čtenáři. V čem děláme chybu?

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Zahlcení zprávami a informacemi je bohužel už běžnou součástí našich životů. Jak zůstat v obraze a nezbláznit se z toho?

Reklama

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Přečtěte si ukázku.

Článek

Zahlcení zprávami a informacemi je bohužel běžnou součástí našich životů a v poslední době ho některé události ještě umocnily. Pandemie, postupující klimatický kolaps a teď i situace v Afghánistánu plní média a mnoho z nás má nutkání konzumovat stále více informací i na úkor duševní pohody. Dnešní Pod čarou je proto hlavně o tom, jak zůstat v obraze a nezbláznit se z toho.

Už při nástupu CNN v 80. letech se říkalo, jak divácká zkušenost války v přímém přenosu změní vnímání reality. Ve srovnání se současností ale vypadají tehdejší obavy dost úsměvně. Když se totiž do twitterové timeline začnou sypat videa z kábulského letiště prostřídaná narychlo sepsanými komentáři, panickými výkřiky, memy a stanovisky politiků, realita příslušné události je najednou tak blízká a hmatatelná, že paradoxně přestává být reálnou.

Pokud za hlavní příčinu přesycení informacemi označíme sociální sítě, určitě nebudeme daleko od pravdy. O dopadech nových digitálních platforem na mediální provoz už se toho v poslední dekádě napsalo opravdu hodně. Trochu v pozadí ale zůstává otázka, jestli se zpravodajské smršti nevystavujeme i z vnitřních osobních pohnutek a také jestli se média umí a chtějí přizpůsobit nové dynamice společenské komunikace.

Obsah za každou cenu

Nejprve je potřeba trochu střelby do vlastních řad. „Afghánistán padl do rukou Tálibánu, na kábulském letišti dochází k chaotické evakuaci, desetitisíce lidí jsou v ohrožení, světoví politici krčí rameny.“ To podstatné z dění posledních dnů by se s trochou nadsázky dalo shrnout do této jednoduché věty, jenže kdybyste na titulních stránkách zpravodajských webů našli jen ji, asi bychom všichni v redakcích brzy přišli o práci. Logika sociálních sítí a neúprosná konkurence mediálního trhu nutí novináře ke stále rychlejší produkci stále většího množství obsahu, a protože samotných zpráv z logiky věci nepřibývá, vede to mnohdy k produkci balastu bez větší informační hodnoty. Bobtnající svět zpráv tak stále méně připomíná ten skutečný, který by měl teoreticky věrně odrážet.

Dalo by se namítnout, že to tak bylo odjakživa, jenže před rozmachem online médií a smartphonů se mediální konzumace většiny lidí omezovala na přečtení ranních novin a později na hodinovou večerní zpravodajskou televizní relaci, kdežto dnes je normou přísun a konzumace zpráv 24 hodin denně a tlak na jejich produkci je tak ještě silnější. Pro novináře je to přitom předem prohraný závod. Když se o aktuálním dění na kábulském letišti můžu snadno dozvědět takřka v přímém přenosu od lidí přímo na místě prostřednictvím sociálních sítí, nemusím čekat, až jejich tweety za pár desítek minut zpracují online média, pak je ještě se zpožděním potvrdí tiskové agentury a večer už dobře známé záběry uvidím ještě jednou v TV. Relativní důležitost čistě informativního denního zpravodajství tak klesá, zatímco roste potřeba kvalitních analýz a publicistiky, která by umožnila orientaci v sílícím zpravodajském šumu a pochopení kontextu. Taková se ovšem nedá napsat za odpoledne, a tak se zas vracíme na začátek závodu o co nejrychlejší produkci obsahu.

Reportéři z gauče

Vina ovšem zdaleka není jen na straně novinářů usilujících o kliky a pozornost. Průvodním projevem nadprodukce informací je i změna společenských očekávání. Představa zodpovědného a informovaného občana není žádnou novinkou, ale dříve stačila k jejímu naplnění ona výše popsaná hodinka u televize. Relativní nedostatek informací se teď proměnil v jejich přebytek, ale pořád v nás hlodá morální tlak na to, abychom stále všechno četli a byli v obraze. Erik Hagerman, který se před pár lety v USA dobrovolně odstřihl od jakéhokoliv zpravodajství, tehdy sklidil posměch coby nezodpovědný ignorant ohrožující demokracii, ale jeho čin s odstupem začíná dávat větší smysl.

Informovanost je do jisté míry přínosná a žádoucí – pokud vím, co se teď děje v Kábulu, můžu třeba vyvíjet tlak na politiky nebo podpořit neziskovky, které pomáhají tamním uprchlíkům. S rostoucím počtem přečtených zpráv ovšem tahle užitečnost klesá a začínají převládat negativní efekty – deprese, hněv a pocit bezmoci, které pak léčíme další konzumací zpráv jako kocovinu ranním pivem. Jakkoliv toho totiž na dané krizi moc nezměníme, sledování zpráv nám dodává pocit důležitosti a agendu, která zakrývá bezmoc pasivně přihlížejících. Pokud bych teď dění v Afghánistánu na den přestal sledovat, nejspíš mi nic podstatného neuteče a ničemu neuškodím, ale pocit povinnosti a potřeba „něco“ dělat mě drží přilepeného na displeji. Jenže tzv. doomscrolling katastrofu stejně neodvrátí a kontrolování zpráv každou hodinu ve vašich očích ze světa udělá ještě mnohem horší místo, než jakým reálně je.

Tenhle sloupek sice píšu z pozice novináře, který má konstantní sledování zpráv v popisu práce, ale moje situace se moc neliší od běžného mediálního konzumenta – ti se teď totiž chovají stále více jako novináři a v důsledku vnějšího tlaku i vnitřní potřeby zprávy sami šíří, produkují a hlavně komentují. Eva Soukeníková sice v naší komentářové rubrice nedávno správně podotýkala, že se opravdu nemusíme vyjadřovat ke všemu, co jsme zrovna přečetli, ale vzhledem k nesnesitelné lehkosti tweetování je to bohužel spíš jen zbožné přání. Přidal se k tomu navíc konec lockdownu, po kterém se chce většina z nás víc vrhnout do života, po pasivní panice v domácí izolaci toužíme aktivně měnit své okolí, a místo covidu jsme tak chytli syndrom hlavního protagonisty.

Velké věci v pozadí

Bylo by snadné skončit blahosklonným doporučením, ať si ze zpráv neděláte tak těžkou hlavu, odpojíte se od sítí a vyrazíte na koupaliště. Posedlost zprávami ale má i své přednosti a jsou tu jevy a události, které nové komunikační zvyklosti mohou zaslouženě vytáhnout na světlo. Odvěkým problémem zpravodajské žurnalistiky je její slepota k dlouhodobým jevům a fenoménům a záliba v pokrývání náhlých a jasně vymezených událostí. Mimo jiné z toho pramení i časté stížnosti čtenářů na to, že média buď o něčem nepíší, nebo o tom naopak píší moc. Stoupající koncentrace CO2 v atmosféře nebo Tálibán obsazující vesnici za vesnicí jsou zpravodajsky hůře uchopitelné a čtenářsky méně atraktivní věci, kdežto pád Kábulu nebo tornádo na Moravě dokáží plnit sítě celé týdny. Co na tom, že jde o projevy úplně stejných věcí.

Právě klimatická změna a do jisté míry i covidová pandemie jsou typické příklady oněch jevů, které dokáže aktivita publika udržet v centru pozornosti. Extrémní projevy počasí nebo kolísající počty nakažených by samy o sobě časem klesly na dno zpravodajských rubrik, ale v prostředí sociálních sítí více vyvstává jejich důležitost, mnozí čtenáři si dokáží dovodit spojitosti mezi zdánlivě nesouvisejícími zprávami a z obav o planetu či vlastní zdraví vyžadují více mediálního pokrytí. Novinářům často stačí jen věci lépe zarámovat (zprávy o požáru a povodni mají zcela jiný význam o samotě a nebo ve speciální klimatické rubrice, která se naštěstí ve stále více médiích stává normou) a z nenápadného jevu v pozadí je najednou hmatatelná věc vyžadující pozornost.

V lepším případě tato změna nastane díky prozíravosti editorů, v tom horším nakonec v důsledku některé z bezprecedentních přírodních katastrof, které konečně dodají onu požadovanou událost. Tam ovšem role novináře končí, protože o jistých věcech už prostě bylo řečeno vše podstatné a místo informování a vysvětlování je čas na akci, která ovšem není a nemá být jeho prací – od toho je tu občanská společnost. Americká novinářka Sarah Muller v této souvislosti dobře podotýká, že z psaní varovných komentářů o klimatickém kolapsu se dříve či později stane deprimující a repetitivní házení hrachu na stěnu. Pocit hluboké deprese vyvolaný stavem životního prostředí, kterému se stále častěji říká environmentální žal, mimo jiné posiluje i rezignované sledování špatných zpráv, a coby terapie při něm funguje právě zapojení do nejrůznějších forem aktivismu.

To doporučení na závěr tedy zkusím trochu upravit. Pokud se cítíte zavalení zprávami, nemusíte si vyčítat, když se na chvíli odpojíte a nebude se snažit vstřebat každou minutu vývoje často tragických a stresujících událostí. Místo toho spíš vzácný čas věnujte s odstupem napsaným komentářům a analýzám, které věci často ukazují v jiném světle a které bychom měli my novináři vzhledem k fungování digitálních platforem produkovat více na úkor zpravodajské kanonády. A pokud se nad nimi budete rozčilovat, zkuste hněv místo další obsesivní konzumace a komentování zpráv utišit spíš snahou o pozitivní změnu v oblastech, kde jí můžete dosáhnout.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na autory a editory Seznam Zpráv a tipů na další čtení u nás i jinde.

Reklama

Související témata:

Doporučované