Článek
V pondělí 27. června zasáhla ruská raketa v ukrajinském Kremenčuku obchodní dům, ve kterém se v tu chvíli nacházelo tisíc lidí. Zničující záběry útoku sledovala u nás i rodina Naděždy, romské Ukrajinky. Od tohoto místa bydlela zhruba deset minut. Dnes bydlí deset minut od jiného nákupního centra, v Ostravě. Právě tady našla dvanáctičlenná skupina ukrajinských Romů svůj druhý domov. Než tady ale zakotvili, zažili, jaké to je, když v cizí zemi nejste příliš vítáni.
Bylo 18. března, kdy dorazila do jihomoravské obce Němčice nad Hanou početná skupina ukrajinských Romů. Část rodiny tvořily čtyři sestry a jejich osm dětí, z toho nejmladšímu byly čtyři měsíce. Tím, kdo celou skupinu držel, byla osmačtyřicetiletá Naděžda, nejstarší ze sester. Všichni muži z rodiny zůstali v Kremenčuku, a tak se Naděžda stala hlavou rodiny.
Pomoc v podobě jídla a oblečení se dostavila okamžitě, problémem se ale ukázalo bydlení. Dočasné útočiště našla tato skupina v objektu bývalé spořitelny, kterou Romům nabídli majitelé budovy – zdejší manželský pár. Bylo ale zřejmé, že dlouhodobě je situace neúnosná, protože na tak početnou skupinu nebyly ubytovací prostory připraveny. Kumar Vishwanathan, který se dlouhodobě zabývá problematikou Romů v Ostravě, právě tady pomáhal s koordinací pomoci.
A byl to právě on, který vysvětloval, proč bude obtížné najít vhodné ubytování pro tuto rodinu, která si přála zůstat pohromadě. „Oni se toho (rozdělení) šíleně bojí. My jsme měli desítky let na to, abychom se naučili rozdělit. Pro ně to bude šok, který nezvládnou. Naopak je to oslabí,“ vysvětloval v březnu Kumar Vishwanathan.
Oni neměli sílu překonat náš maloměstský pohled, rasismus, xenofobii, ten strach z jinakosti. To nás všechny hodně mrzelo.
Sám se majitelům budovy zaručil, že na tomto místě Romové zůstanou dva týdny. Do té doby si, jak dnes sám říká – naivně, myslel, že se ubytování v Olomouckém kraji pro rodinu Naděždy najde. „Já jsem nikdy neměl strach, že si nenajdou práci. Myslel jsem si, že velmi rychle najdeme bydlení. To byl obrovský omyl,“ dodává Vishwanathan.
Tři farnosti se nabídly, že by pomoc ukrajinským Romům poskytly. Tamní farníci ale byli proti. „Ti samotní faráři byli původně vstřícní, ale ti lidé, když viděli, že se jedná o Romy, nechtěli. Pořád říkali důvody, proč ne. Ale oni to pořád měnili, to bylo trošku smutné. Ti lidé jsou obětmi války. A oni neměli tu sílu překonat náš maloměstský pohled, rasismus, xenofobii, ten strach z jinakosti. To nás všechny hodně mrzelo,“ popisuje obtížnost hledání bydlení Kumar Vishwanathan.
Později za pomoci KACPU Olomouc a KACPU Ostrava dojednal převoz ukrajinských Romů do Ostravy, kde se provizorním ubytováním stalo pro tuto rodinu po tři dny zázemí jeho kanceláře.
S Romy problém nemáme
Po třech dnech strávených na karimatkách mezi faxem, stolem s telefonem a horami šanonů se nakonec podařilo ubytování rodině Naděždy přece jen najít. Salesiáni Dona Boska problém s rasismem či xenofobií neměli.
Podle slov Jiřího Cahy, představitele místní komunity salesiánů, je těžištěm jejich náplně právě práce s romskou komunitou. „My jsme neřešili, jestli to jsou Romové, nebo ne. Prostě jsme je vzali. My fungujeme trochu jinak. Jako salesiáni v Ostravě pracujeme s Romy, to je taková naše cílová skupina. My děláme akce, kde jsou naši Romové, ti ukrajinští, pak Ukrajinci a naši farníci. Tak se to podařilo propojit a to taky pomohlo odbourat ty částečné předsudky,“ popisuje Jiří Caha.
Když jsme s Naděždou mluvili na náměstí v Němčicích nad Hanou před třemi měsíci v březnu, mluvila o tom, že sehnat u nás práci je pro ně důležité, protože se chtějí sami o sebe postarat tak, jak byly zvyklé doma v Kremenčuku. Všechny jsou kuchařky, které pracovaly různě po světě.
„Umíme jakoukoliv práci, můžeme vařit, uklízet, pracovat v továrně, můžeme dělat cokoliv. Kamkoliv půjdeme, protože si nemůžeme vybírat. (…) Co se naskytne, to budeme dělat,“ vyprávěla na lavičce pod kostelem tenkrát Naděžda.
Dnes pracuje ona i sestry v jednom z ostravských hotelů. Ze zpráv, kdy v pondělí viděly zkázu obchodního centra v Kremenčuku, jim běhá mráz po zádech a naděje, že se brzy vrátí domů, se pomalu, ale jistě rozplývá.
Dariko, mladá slečna z této rodiny, drží v ruce svůj mobil a vypráví nám o tom, jak moc jí chybí nejen rodina, ale i její přátelé a kamarádi: „Stýská se nám. Čekáme, až nám nebudou chodit zprávy o tom, že zase všichni museli do sklepa, že zní poplach. Chtěli bychom, aby to už skončilo, abychom se mohli vrátit domů k rodině, k našim otcům, dědům, strýcům.“
Rodinný podnik – náš český sen
Dnes už všichni z této rodiny přestali odhadovat dny, kdy válka skončí. Ještě v Němčicích nad Hanou si mysleli, že to nebude tak dlouhé. Snaží se žít, jak říkají, normálně. Dokonce mají jeden společný sen, který by za dobu strávenou u nás romské ženy rády zrealizovaly.
Jasmína, Saša i Žana nám ho s úsměvem, na střeše jednoho z ostravských domů, popisují: „Sníme o otevření našeho bistra, kavárny nebo restaurace ukrajinské kuchyně v Česku. Chtěly bychom, aby si každý člověk v Česku užil naše výborná jídla. Ochutnal náš ukrajinský boršč, pirohy, to je to, na co jsme hrdí. Chceme, aby to všichni zkusili a užili si to. Všechny jsme kuchařky a přály bychom si, aby naše jídla byla známá i v Česku. Byl by to náš rodinný podnik.“
Na celou reportáž se můžete podívat v úvodním videu, které je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy.
