Hlavní obsah

Prchají před tikající bombou: jedovatými plyny a lávou rychlejší než auto

Foto: Profimedia.cz

Pohled dovnitř kráteru sopky Nyiragongo.

Reklama

Konžané utíkají před dvojitým nebezpečím. Kromě rychle tekoucí lávy představují hrozbu i jedovaté plyny pod nedalekým jezerem. Jejich vyvalení na povrch by znamenalo udušení celého okolí, říká v rozhovoru vědec.

Článek

Tisíce lidí z konžského města Goma musely opustit své domovy. Pod lávou nenávratně zmizelo několik vesnic i lidí. Úřady znovu vydaly příkaz k evakuaci z oprávněných obav, že by sopka Nyiragongo mohla vybuchnout znovu. Někteří s pár zavazadly a svými dětmi na zádech bezcílně míří na východ směrem k Sake, jiní překročili hranici do Rwandy. Neví, jak dlouho budou pryč, jak budou následující dny žít a z čeho nakrmí své děti, popisují místní.

Při první erupci o víkendu zemřelo nejméně 31 lidí a dalších 30 tisíc muselo utéct ze svých domovů. Chování sopky Nyiragongo budí pozornost i mezi vulkanology. „Láva na svahu této sopky je schopná rozjet se na rychlost něco mezi 60 až 100 kilometry v hodině. Před tím neujedete ani autem. Další průšvih je jezero Kivu – když se vyvalí nahromaděný metan a oxid uhličitý, poteče krajinou stejně jako teče voda, rozlije se do okolí a může způsobit otravu oxidem uhličitým na obrovské ploše, dokud ho vítr nerozfouká,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy úskalí života pod konžskou sopkou Petr Brož z Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR.

Foto: Profimedia.cz

Obyvatelé Gomy, kteří uprchli do 25 kilometrů vzdáleného města Sake, čekají na příděl potravin.

Čím se sopka Nyiragongo vyznačuje?

Tato sopka je strašně zvláštní, postaru se jí říká stratovulkán, správně je to kompozitní sopka. To jsou sopky, které jsou poměrně strmé, sklon jejich svahu může být třeba až 15 stupňů. Tyto sopky většinou dělají to, že vychrlí trochu lávy, která ne úplně dobře teče. Když mají jinou náladu, vyvrhnou do atmosféru trochu sopečného prachu a popela. A takhle se to střídá. Vznikají tak vrstvy, díky kterým sopka roste a díky kterým je nestabilní.

K čemu tedy došlo přes víkend?

Na svahu té sopky se otevřela trhlina, ze které se začalo valit velké množství lávy. Většinou láva, která se dostává na povrch na svazích těchto kompozitních sopek, neteče moc dobře, takže před lávou bez problémů odejdete. U téhle sopky se však dlouhodobě na povrch dostává láva, která má v sobě strašně málo křemíku, který tvoří takové malinké částice, které se v lávě spojují do řetízků a tím způsobují, že láva neteče. Tady je ale křemíku málo – láva na svahu této sopky je proto schopná rozjet se na rychlost něco mezi 60 až 100 kilometry v hodině. Před tím neujedete ani autem.

A přesně toto se stalo o víkendu, kdy se vylila velice dobře pohyblivá láva a během krátké chvíle dotekla na hranice dvoumilionového města, které leží na úbočí svahu sopky. Samozřejmě, když se takový lávový proud rozjede, bere všechno s sebou, vše, co láva překryje, spálí. To se stalo osudným několika vesnicím, které té lávě stály v cestě, ale i několika lidem.

Na vrcholu té sopky je dlouhodobě lávové jezero. Tentokrát ale došlo k tomu, že když se láva vyvalila, hladina poklesla a jezero dočasně zmizelo, takže se ukazuje, že se na povrch dostalo opravdu spoustu lávy.

Petr Brož

Mgr. Petr Brož, Ph.D. působí od roku 2010 jako vědecký pracovník na Oddělení geodynamiky, kde se věnuje výzkumu sopečné činnosti napříč sluneční soustavou. Specializuje se na projevy sopečné činnosti na povrchu Marsu; převážně na malá sopečná tělesa vznikající při krátkodobé sopečné aktivitě vlivem odplyňování magmatu; na základně morfologické a morfometrické analýzy satelitních fotografií a topografických dat.

Je laureátem Prémie Otto Wichterleho udělované mimořádně kvalitním a perspektivním vědeckým pracovníkům Akademie věd do 35 let jejich věku a Ceny Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových pro talentované studenty a mladé talentované vědecké pracovníky do 33 let svého věku, kteří prokázali výjimečné schopnosti a tvůrčí myšlení ve svém oboru.

Foto: Petr Brož

Petr Brož.

Jakou roli hraje fakt, že poblíž sopky a města leží navíc jezero Kivu?

Abychom si to představili, máme sopku, na jejímž úpatí leží město a ještě dál jezero. Kivu je jedno z 20 nejhlubších jezer na planetě, dlouhé přibližně 90 kilometrů a široké 50 kilometrů. Co je průšvih, tak že jsou pod tímto obrovským jezerem pravděpodobně trhlinky vedoucí do hlubin země. Jelikož víme, že ani ne 20 kilometrů od jezera leží aktivní sopka, bude tam i magma.

Magma si všichni představují jako kapalinu, ale to je jen tehdy, když je pod povrchem vystaveno velkému tlaku. Je to podobné, jako když vytahujete z ledničky flašku šampaňského – dokud ji neotevřete, je to jen kapalina, po otevření vidíte i ten plyn. Magma má v sobě spoustu plynu a když vystupuje blíž k povrchu, mohou se sopečné plyny začít uvolňovat a utíkat pryč. V tomhle případě utíká oxid uhličitý z magmatu skrze trhlinky a vybublává na dně jezera. Jelikož je to jezero opravdu hluboké, voda v něm připomíná trochu sendvič. Máte vrstvu studené vody, nad ní je vrstva teplé vody. Ta vrstva teplé vody, funguje jako taková zátka, skrze kterou plyn, který na dně uniká a který se rozpouští v té studené vodě, nemůže utéct do atmosféry a hromadí se tam.

Jenomže tuhle zátku příroda umí odstranit. Spekuluje se, že kdyby začala sopečná činnost více řádit, nemusí se odehrát jen čistě na vrcholu sopky – jsou tam ty praskliny táhnoucí se pod městem až k jezeru a sopečná činnost by se mohla začít odehrávat na dně jezera. V ten moment by se vrstvy různě teplé vody mohly promíchat a plyn začít masově unikat. Ať už se promíchá kvůli zemětřesení nebo sopečné činnosti, plyn vystoupá na vodní hladinu. Když k tomu dojde, vyvalí se obrovské množství jedovatých plynů – oxid uhličitý a metan. Oxid uhličitý je těžší než okolní vzduch, takže poteče krajinou, stejně jako teče voda, rozlije se do okolí a může způsobit udušení na obrovské ploše, dokud ho vítr nerozfouká.

Jak často se toto v přírodě děje?

Historicky víme, že se tohle děje opakovaně. Jedna z takto velkých katastrof se odehrála na jezeře Nyos. V roce 1986 po sesuvech půdy a břehu došlo k vyvalení plynu a zemřelo přes 1700 lidí. Víme tedy, že se ty katastrofy dějí, že k nim může dojít nečekaně a přesně tento nebezpečný mix vytváří i jezero a sopka v Kongu. Historicky jsme schopni doložit, že jednou za přibližně tisíc let v okolí jezera dochází k masovému vymírání, když se plyn dostane na povrch. Neříkám, že se to stane zítra, ale stát se to může, pod zem nevidíme. To je ale to, čeho se místní komunita bojí a proč se o této sopce začíná mluvit – riziko představují jak rychlé lávy, které mohou zaplavit určitou část města, tak tyto jedovaté plyny.

Dá se říct, že je tato sopka nebezpečnější než jiné, které v posledních měsících dělaly starosti v jiných částech světa?

Ne každá sopka je takto nebezpečná. Na Islandu si lidé k zrovna soptící sopce chodí opékat párky, protože se na povrch dostává láva, která neteče příliš rychle a extra nebezpečí zatím nehrozí. Nebezpečné sopky jsou v podstatě ale ve všech místech, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou. Tedy sopky spjaté se subdukcí. V případě Afriky ale nejde o sopku spojenou se subdukcí, ale naopak je spjatá s jevem, kdy se desky od sebe odtahují. Kdybychom měli stroj času a poposkočili o pár milionů let dopředu, tak Somálsko a kus Afriky odjede pryč a Afrika se rozštěpí. Částí tohoto kontinentu totiž prochází Východoafrický rift, kde se Afrika láme. Vzniká tam tak rozestupováním desek propadlina, která je vyplněna jezery a sopkami.

Ve vulkanologické komunitě se ještě debatuje o jedné zvláštnosti. U tohoto riftu se desky nejenom oddalují, objevuje se i další jev.

Země jako taková se chladí dvěma způsoby. Máte kůru, která se na některých místech pohybuje od sebe, tam vzniká nová oceánská kůra nebo v případě Afriky rift. A tudy může teplo z nitra Země unikat. Ale existuje jiná možnost. Na rozhraní jádra a pláště, nevíme pořádně proč, občas vyroste obrovská „hlava“ tepla, která se dostává přes plášť. Říkáme jí odborně plášťová pluma. Ta, když se dostane do blízkosti kůry, začne způsobovat obrovské tavení hornin a vznik sopečné činnosti. Je to důvod, proč existuje Island, ten se nachází na jedné obrovské tepelné skvrně, kde vzniká spousta magmatu. Nebo třeba Havaj uprostřed Pacifiku. A jedna z nich je možná pod touto sopkou v Kongu. Jelikož se dostává na povrch obrovské množství tepla, může to způsobovat vznik velice zvláštních láv, které mohou velice dobře téct. Tím by se vysvětlovalo, proč je zrovna tady láva tekoucí jako nikde jinde na světě.

Dá se na něco takového připravit?

Lze sledovat neobvyklou aktivitu u sopky například za pomoci seismologie nebo GPS stanic a dát pokyn k evakuaci. Samozřejmě zastavit magma nedokážete. Historicky, co se dělalo na Islandu nebo na italské Etně, mohou posloužit hráze, které zabrání tomu, aby láva tekla určitým směrem. Toto jde ale dělat v malém měřítku, ne v případě dvoumilionového města ležícího na svahu sopky a v případě lávy, která při stékání po svahu nabírá obrovskou rychlost a kvůli tomu řadu překážek dokáže překonat.

U plynu na dně jezer reálně existuje opatření zamezující jejich hromadění – do hlubin jezera se zavedou trubky, které postupně odvádí v malých objemech plyn pryč. Voda se tak neustále v malém množství mixuje. Problém je, že v případě Konga máme jezero o rozměrech 90 na 50 kilometrů. Takže technologické řešení by čistě teoreticky šlo, ale asi jen ve velice bohaté části světa. Byl by to technologicky neuvěřitelně náročný projekt. Druhou otázkou by pak bylo, co by se dělo z pohledu ochrany klimatu v případě, že by se takové množství plynu vysílalo do atmosféry.

Reklama

Související témata:

Doporučované