Přednostní roušky pro Hrad? Právo na ně máme i my. Lidé řeší, jak žalovat stát

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Už se na vás obrátil někdo s tím, že by chtěl stát žalovat, protože mu nezajistil roušky?

Zatím ne. Je to nová záležitost, ale obrací se na mě poměrně dost lidí, kteří se ptají, co mají dělat, jestli jako zdravotníci musí nastoupit do práce, jestli budou moci žalovat stát, pokud se nakazí. Dál se pak ptají lidé, jak je to s laboratorními vyšetřeními, kam si můžou stěžovat, pokud se ani za vlastní peníze nemohou nechat testovat.

Vezměme to popořadě, můžou tedy lidé a zdravotníci žalovat stát, pokud se nakazí?

Já se domnívám, že tady platí jednak obecná pravidla pracovního práva. Ta jsou v podstatě stejná, jako když se zdravotník nakazí třeba žloutenkou nebo hasič utrpí úraz při hašení požáru. Dále pak samozřejmě ty náhrady škod a újem vyplývají i z krizové legislativy.

Pokud by chtěl někdo zažalovat stát, protože mu nezajistil respirátor nebo roušku, tak by měla taková žaloba šanci na úspěch?

Já se tady dívám na některé precedenty, například když kraje nesplnily povinnost zajistit dostupnost sociálních služeb, na to je dokonce rozhodnutí Ústavního soudu. A podle něj tady tato povinnost je. Stejně tak vím ve zdravotnictví o případech, kdy se žaluje náhrada škody za to, že zdravotní pojišťovna nezajistila časovou a místní dostupnost péče. A dokonce i vláda v jednom podání k Ústavnímu soudu říká, že tato možnost žalovat o náhradu škody zdravotní pojišťovnu tady je. Z toho dovozuji, že i tam, kde má stát ústavní povinnost zajistit ochranu zdraví a kde došlo při zajišťování ochranných pomůcek jako respirátorů nebo laboratorních testů k selhání, tak tam ta odpovědnost může být také.

Takže právě dramatický nedostatek ochranných pomůcek a slabou ochranu zdraví vnímáte jako právník jako ten největší problém?

Já se domnívám, že to největší problém není. Spíš bych se podíval komplexněji kriticky na to, že se reagovalo pozdě. A ta opatření jdou takříkajíc od zdi ke zdi. To znamená, že v některých případech je omezení svobody a práva na podnikání enormní, v druhých se naopak umožňuje v podstatě dělat cokoliv.

Vy říkáte „pozdě“. Proč? Vždyť například pan premiér Andrej Babiš tvrdí, že jsme jako Česko ve všem první, že máme opatření nejtvrdší a ostatní nás kopírují.

To se úplně nedomnívám. Protože informace o tom, že se něco děje, byla dostupná už v druhé půli ledna, když Čína zavřela kvůli koronaviru celá ta velká mnohamilionová města. Tam měl ten, kdo řídí, zbystřit a začít opatřovat ochranné pomůcky, začít zajišťovat testování, zkrátka se připravit, což se nestalo. V podstatě ještě v druhé půli února bylo přirovnáváno to onemocnění ke chřipce a nedošlo k žádným potřebným zákrokům.

Podle vás je nedostupnost testování také velký problémem? Ve srovnání se zahraničím je protestovanost obyvatelstva poměrně nízká. V půlce března máme otestovaných zhruba 6000 osob. Půl promile populace.

Ano, to se obávám, že je problém. Když reakci srovnáme třeba s některými jihoasijskými státy, kde bylo testování masivní, třeba pěkná reakce byla z Jižní Koreje, tak jsme pomalí. A stát to podle mého názoru ještě přiživil v tom špatném slova smyslu tím, že neumožnil testovat všem laboratořím, které k tomu byly ochotné.

Na druhou stranu ale infektolog Milan Trojánek Seznam Zprávám řekl, že je-li člověk mladý, zdravý a koronavirus už má, tak nikomu ten potvrzený test vlastně nepomůže, má tedy podle pana Trojánka spíš zůstat doma a s nemocí se vypořádat sám. Na test na koronavirus přece neexistuje žádné právo, ne?

Já se domnívám, že tomu tak není. Zaprvé můžu chtít skutečnost, zda jsem nemocný, vědět. Protože ten průběh může u některých pacientů být kritický a určitě je dobré vědět, jestli to, co se mi děje, souvisí s novým koronavirem, anebo je to běžná chřipka. Abych věděl, jakou péči mám vyhledat. Co je ale mnohem podstatnější, pokud jako mladý člověk žiji s rodiči a s prarodiči, kteří jsou rizikovou skupinou, tak moje chování výrazně ovlivní, když budu vědět, že tuto nákazu mám a že nemám pouhý kašel anebo chřipku.

Takže byste řekl, že člověk má na test na koronavirus právo?

Domnívám se, že ano. Když porovnám to testování se zákonnými definicemi, vejde se do všech definic potřebné, dokonce i hrazené péče ze zdravotního pojištění.

Vy jste mluvil o soukromém testování. Tam je už známým jménem vedoucí laboratoře Tilia Soňa Peková, která vyvinula jednodušší test na odhalení koronaviru. Ještě předtím bylo jejímu pracovišti znemožněno kvůli chybějící certifikaci testovat. Povolení pro testování nakonec ve středu večer laboratoři udělil Státní zdravotní ústav kvůli stavu nouze. U soukromého testování stát podle vás zaspal?

Tady se domnívám, že stát určitě zaspal. Když se bráníte epidemii, tak nejlepší je vůbec ji nepustit do země. A jak jsme si řekli, ta reakce, to zavření hranic přišlo pozdě, když už tady dle mého názoru dávno případy byly. Akorát tím, že netestujeme, tak jsme o nich nevěděli. Druhá fáze je, když už se epidemie do země dostala, tak co možná nejrychleji podchytit všechny nemocné a jejich kontakty. A k tomu potřebujete bezešvou, bezproblematickou dostupnost testování, kterou nabídne každý, kdo má ruce a nohy. A už tady mělo být povoleno laboratořím, jako je třeba Tilia nebo další, aby testovaly. Zejména, pokud si to lidé byli ochotni sami objednávat a platit.

Stát to vysvětloval opatrností. Nemůže zrychlené povolení testování soukromým laboratořím způsobit nějaké problémy?

Já se domnívám, že tady opatrnost jako argument vůbec není namístě. Samozřejmě, když budou testovat všechny laboratoře, i ty, které na to nejsou připraveny, a to Tilia dle mého názoru je, tak tam může dojít k určitým tzv. falešným pozitivům. Někdo bude označen jako pozitivní na koronavirus, ačkoliv ho nemá. Ale to riziko je mnohem menší než riziko, že se vám hrozně moc lidí vůbec nedostane k testování a budou nemocní pobíhat a šířit nemoc po svém okolí.

Paní Pekovou mimo jiné dřív ministr zdravotnictví Adam Vojtěch obvinil, že chybně manipulovala s odebranými vzorky, což se později ukázalo jako nepravdivé. Kritizovalo se i to, že se testovaní dozvídali výsledky testů z televize. Kolik těch právních pochybení jste zaznamenal v samotné „koronavirové“ komunikaci vládních příslušníků?

Začněme od nerespektování práva na soukromí. Samozřejmě krizové orgány by měly informovat veřejnost o všem, nikoli ale o tom, s čím stůně ten či onen konkrétní člověk, to má být kryto lékařskou mlčenlivostí. Mým spoluobčanům není nic po tom, jestli jsem zdravý, nebo kriticky nemocný. A bohužel bylo referováno o těch případech tak, že i když tam nebyla zmiňována konkrétní jména, tak se v tom ti lidé poznali, poznali je v tom jejich sousedé a blízcí. Takže toto považuji za zcela chybné.

Pokud se vrátíme k tomu testování a ke sporu s laboratoří, já k tomu můžu říct jenom tolik, že jsem poslal žádost na Ministerstvo zdravotnictví, aby mi sdělili kritéria, podle kterých se testuje. Ta žádost dosud nebyla vyřízena, ta kritéria, si myslím, ještě budou předmětem právního přezkumu, jestli jsou důvodná, anebo jestli důvodná nejsou, čehož se obávám. Ta kritéria pouze jaksi bránila nejenom právu se testovat, ale mimochodem i právu na podnikání. Ty laboratoře jsou docela byznys.

Je v zákoně dané, jak má být český stát připraven na krizové situace? Protože od politiků často zní: To jsme nemohli čekat, to nikdo nemohl čekat…

Zákon je samozřejmě vždy obecný, dává určité krizové pravomoci vládě, což je v pořádku. Tady ta legislativa nemá nedostatky. Druhá věc je konkrétní plánování na různé možné scénáře. A tady stát nemůže říkat, že se na epidemii nešlo připravit. Naopak epidemie SARS, což je mimochodem podobný virus jako ten, co máme teď, proběhla v roce 2003 a existuje nepřeberně poznatků, jak správně na tuto věc reagovat, jak připravit zdravotníky, testování, jaká opatření při testování zavádět. A toto měl mít stát hotové.

Třeba ale k rouškám nám ministr vnitra Jan Hamáček řekl, že takové zásoby nemá žádný stát. Tady má pravdu?

Samozřejmě nemůžeme se připravovat na všechno a v plném rozsahu. Ale jak říkám, o tom, že se něco děje, informovaní byli a mohli to vědět už v polovině ledna. A tam bylo namístě začít opatřovat ochranné pomůcky, roušky, možná i plicní ventilace, kterých je v Itálii nedostatek. Připravovat oddělení intenzivní péče na to, kdyby se něco stalo. A tady jsme zaspali.

Vláda začala kvůli koronaviru přistupovat k řadě omezení postupně. Omezila lety ze zahraničí, zavřela školy, většinu obchodů, omezila shromažďování, potom vyhlásila celorepublikovou karanténu, nařídila povinně nosit roušky. Ta omezení musí být podle zákona úměrná situaci. Jsou ta česká podle vás úměrná?

Podívejte se vždycky na časový aspekt. Zavřít republiku před turisty mělo nepochybně smysl v ten moment, kdy se začalo informovat o tom, že se v Číně něco děje. To znamená už třeba na přelomu ledna, února. Zavírat hranice ve chvíli, kdy si tady polovina Číny oslavila lunární nový rok, už bylo méně efektivní. Takže tam už to tolik nepomohlo. Stejně tak, pokud jde o karantény, tak považuji za svým způsobem absurdní, že některé činnosti jsou povoleny, můžu do MHD, musím do práce, na druhou stranu nemůžu ani na venkovní sportoviště, kde je to riziko přenosu minimální.

A neomezila vláda těmi nejrůznějšími zákazy a příkazy lidská práva příliš?

To, co mně nejvíc vadí, je určitá nekonzistentnost těch opatření. Já bych dokázal pochopit, že se zavře úplně všechno, znemožní se jakékoliv kontakty. Bylo by to tvrdé, ale možné. Stejně tak bych chápal přístup, který je třeba v Německu nebo byl v Británii, že se naopak všechno povolí a prostě to zariskujeme a zase si nepoškodíme ekonomiku. Ale česká vláda k tomu bohužel přistoupila tak, že nezabránila šíření viru, ta opatření jsou nedostatečná a přitom ekonomiku poškodila víc než dost.

Ještě mě zaujal výrok, který zazněl třeba od pana premiéra Andreje Babiše, použil ho i například francouzský prezident Emmanuel Macron, a to, že jsme ve válce. Je pandemie z hlediska zákona nějak blízká válečnému stavu?

Vážná pandemie může mít na běh státu stejné efekty jako válka.

A to není tento případ?

Je potřeba pečlivě analyzovat informace, které víme o počtu nakažených, počtu zemřelých a celkových rizicích, kde to sama vláda přirovnávala ke chřipce. A skutečně na celém světě umřelo 8000 lidí, což je nesrovnatelné s tím, kolik dětí třeba na světě umře hladem. Nebo kolik lidí umře na sebevraždy. Čili tady zatím ten „válečný efekt“ naštěstí nemáme.

Je ale vůbec namístě v takovéhle krizové situaci „lynčovat“ vládu za to, kde šlápla vedle? Nestojí za to nad tím teď mávnout rukou a podívat se spíš po možných řešeních, a ne po chybách?

Určitě má smysl být konstruktivní. Na druhou stranu to je především úkolem vlády, aby vytvořila jasná pravidla, která budou dávat smysl. A nebude to tak, že jedny obchody jsou otevřené a druhé jsou zavřené, aniž by bylo jasně vysvětleno proč. Stejně tak už dávno měla být na stole jednoznačná opatření. A to například, když by těch nemocných bylo výrazně více, tak jaké budou priority, kdo bude léčen první, kdo bude mít smůlu. To teď nemáme. Nemáme dokonce ani jasná pravidla proto, kdo dostane přednostně roušky. Víme, že třeba úředníci Hradu dostali respirátory hodně brzy, ovšem dosud jsou regiony, kde ani pro zdravotníky v první linii toho materiálu dost není.

A to je vysloveně na vládě určit, kdo roušky dostane jako první a kdo si musí naopak počkat?

Na toto musí existovat plán, jasná pravidla, podle kterých se postupuje jak při přidělování těch roušek, tak léčiv. Jestli se teď přijde na to, že na to zabírá některý z těch velmi drahých léků, tak kdo ho dostane první, komu ho zaplatíme, kdo si ho bude muset hradit ze svého. Na tohle je potřeba se připravovat, aby nevznikal chaos, když k situaci dojde.

Obdobně tedy vláda bude muset rozhodnout, kdo bude přednostně léčen v nemocnici a kdo bude muset počkat?

Tato pravidla by měla být dána, aby pak nezáleželo na sympatiích nebo antipatiích konkrétního manažera nemocnice nebo oddělení.

A jak by ta pravidla modelově měla vypadat? Kdo tu přednost - například ze zkušenosti z Itálie nebo dalších zemí - dostane?

Zatím máme pouze ten scénář italský. Tomuhle se věnuje celá kapitola lékařské etiky, jak se postupuje v triážních stavech, ve válečných, kdy je potřeba vybrat ty, kteří jsou zdraví, a ty necháme být, a pak ty, kteří jsou beznadějní, i když jim poskytneme nejlepší pomoc, ty také necháme být. My pak léčíme jenom ty uprostřed. Teď jsem to extrémně zjednodušil. Ale pravidla aplikovaná pro tuhle konkrétní nemoc už dávno mělo vyrobit Ministerstvo zdravotnictví a připravit na ně infekční oddělení.