Hlavní obsah

Přemysl Sobotka: Taky mi vytýkali Tchaj-wan. Ale proč poslouchat soudruhy?

Foto: Iveta Lhotská / MAFRA / Profimedia, Profimedia.cz

Přemysl Sobotka: V cestě na Tchaj-wan bych postupoval stejně jako Kubera a Vystrčil.

Reklama

Přemyslu Sobotkovi je 76 let, na prahu politického důchodu a jako někdejší předseda Senátu u příležitosti voleb vysvětluje, proč je důležité horní komoru mít.

Článek

V roce 1996 byl mezi první skupinou zvolených senátorů, která se stěhovala do pražského Valdštejnského paláce, sídla horní komory parlamentu. Nakonec tam Přemysl Sobotka (ODS), původní profesí lékař, pobýval celých 20 let, z toho šest v roli předsedy (2004 až 2010).

V 76 letech je na prahu politického důchodu - právě teď končí i ve funkci náměstka hejtmana pro zdravotnictví v Libereckém kraji. Ani s odstupem několika let ale nepochybuje, že Česká republika druhou parlamentní komoru potřebuje. A to prý i na obranu demokracie, která je podle něj dnes mnohde nahlodávána i na regionální a místní úrovni.

Jaké to bylo, když jste v Senátu před 24 lety jako úplní nováčkové začínali?

Až na pár zkušenějších politických matadorů jsme byli trochu vykulení a malinko naivní. Ale musím říct, že když jsme se objevili ve Valdštejnském paláci, dostali jsme perfektní servis od tehdejšího kancléře Jana Kněžínka. A to nám hodně pomohlo. Moc rád na tu dobu vzpomínám, protože jsme tehdy byli bez rozdílu politických stran spolu schopni komunikovat. Sice se hádat na mikrofon, ale potom si třeba sednout, dát si pivo, skleničku nebo cigaretu.

Zabydleli jsme se nakonec velmi rychle a i ty zkušenosti mimo běžnou práci v Senátu jsou veskrze pozitivní. Tehdy nás valná část - těch mimopražských - bydlela v Jinonicích. Buď jsme tam měli svůj malý byteček, nebo bydleli po dvou. Vytvořili jsme si tam velmi dobrou partu, scházeli se, hrálo se na kytaru, zpívalo a bylo jedno, zda je někdo socan nebo ódéesák.

Od jisté doby se stalo nepsanou tradicí, že Senát ovládají opoziční síly. Po těch prvních volbách to bylo ale úplně jinak. Tehdy výraznou většinu, 52 mandátů z 81, získaly vládní strany: ODS, KDU-ČSL a ODA.

Vždy rozhodují voliči a v té době rozhodli takto. Je pravdou, že pro vládu to bylo v té době snazší, pro navrhované zákony měla zajištěn snazší průchod parlamentem.

A je to tak správně, když je to dnes komplikovanější?

Určitě. Já jsem velmi rád, že Senát je dnes s převahou složen z opozičních stran a senátoři jsou opravdu korektorem vládních návrhů zákonů.

V Senátu dnes prakticky nevidíme zástupce krajních částí politického spektra. Je to přirozený důsledek většinového systému?

Abyste v tom většinovém systému mohl uspět, musíte být ve svém regionu hlavně nějak etablovaný, musí se o vás vědět, musí být vidět nějaká vaše práce. Ať už v komunální politice nebo ve vaší profesi. To je klíčové. A zároveň platí, že pro lidi z té extrémní politiky je situace vždycky komplikovanější.

A dnes je v těch volbách samozřejmě ještě možná více než dříve vidět i jistý protest proti vládní garnituře. Ale stále platí, že úspěch je odvislý od konkrétní osobnosti. U většinových voleb vám nikdo nepomůže, máte sice kolem sebe tým lidí, je tam nějaká politická značka, pod níž se o hlasy ucházíte, ale ten chodník si musíte vždycky „odšlapat“ sám.

Zdá se ale, že ta konkurence postupem času ještě roste, o post senátora se uchází kdekdo, spousta lidí z různých sfér. Vidíte tedy ještě větší hlad po osobnostech, než byl v té „vaší éře“?

Jak říkám, každý kandidát do Senátu musí mít za sebou nějakou nezpochybnitelnou historii, která není „špinavá“. Jinak neuspěje. Jste v tom úplně sám a „nesvezete“ se s někým jako při volbách do sněmovny.

Vy jste skončil v roce 2016. V čem byl Senát jiný než v těch 90. letech?

Jiné to bylo v tom, že se tam posléze objevila i řada bývalých poslanců a ti přinesli některé manýry z Poslanecké sněmovny, které jsme předtím neznali. Trochu to prostředí zhrublo. A to byl i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl už nepokračovat. Neshody v politických názorech se totiž začaly přenášet i do soukromí. To, co bylo na začátku vynikající, se začalo vytrácet. Najednou se přestaly i dodržovat dohody, byť politika je na dohodách postavena.

A můžete uvést, kdo tam tyto manýry, jak je popisujete, vnesl?

Nebudu jmenovat konkrétně, protože ti dotyční by mě mohli zažalovat za nactiutrhání. Ale nastoupil tam po vítězných volbách třeba senátor, kterému bylo něco přes 40 let, přičemž věkový průměr ostatních byl vyšší. A já měl vždy ve zvyku zdravit každého, včetně uklízečky, a toho dotyčného jsem pozdravil jednou, otočil hlavu, pozdravil podruhé, on zase nic. A potom jsem si řekl, no, že bych se na tebe nevybodl. To je možná okrajová věc, ale tito lidé začali politické spory přenášet i do osobní roviny, mimo mikrofony.

Nesmysl všech nesmyslů

I po 24 let je význam Senátu mnohými politiky zpochybňován. Slyšíme argumenty, že celá řada zemí má jen jednu komoru. Třeba Slovensko. Vy jste skutečně nikdy nezapochyboval o jeho smysluplnosti?

Ty začátky byly pro nás krušné. Protože třeba i Václav Klaus, tehdejší šéf naší ODS, nebo Miloš Zeman, předseda ČSSD, mluvili ve stylu, je tu parlament a Senát. Jakoby Senát do parlamentu ani nepatřil. I já jsem od Václava Klause slyšel, co furt máte s tím Senátem? A já mu říkám, máte to v ústavě, tak si to přečtěte.

Ano, když je jedna komora, procházejí vládní návrhy opravdu daleko snáze. Když jsou komory dvě, musí se to i v té druhé vysvětlovat. A vláda to má složitější, když je tam převaha opozičních politiků, jako je dnes. Senát tu vládu jakoby zdržuje. Ale zaplaťpánbůh, že to tak je.

Demokracie přece ze své podstaty musí zdržovat, protože je o diskusi, o argumentaci a hledání kompromisů. Ale dnes je to tak, že je tu snaha toto všechno upozadit. Aby to bylo tak, jak to řekne jeden člověk. A to už pro mě není úplná demokracie.

Má dnes tedy Senát ještě větší smysl?

Pořád stejný, dnes je to možná jen markantnější. Pro většinu senátorů, jak já je poznal, je svoboda a demokracie nedotknutelná. A jsem rád, že i současný Senát se snaží zamezit všem pokusům, aby se z toho našeho systému stala méněcenná demokracie. Navzdory tomu, že je tu snaha některých politiků mít vše jednoznačně nalajnováno a řídit stát direktivně.

Máme tu druhé kolo senátních voleb. Jak se díváte na sliby některých kandidátů, když hovoří o tom, co všechno udělají pro svůj region?

Jsou to naprosto falešné sliby. Funkce senátora je celostátní. Samozřejmě, že každý z nás odněkud pochází, každý se snaží v rámci svých možností někde pomoci, ale možnosti senátorů spočívají maximálně v tom, že pomohou otevřít dveře někam na ministerstvo. Tak to vidím já a divím se, když někdo slibuje, jak třeba zajistí ve svém městě obchvat a já nevím co. Nesmysl všech nesmyslů.

Neukázat slabost

O Senátu se v posledních měsících mluvilo hlavně v souvislosti s cestou na Tchaj-wan. Nejdříve jen plánovanou už zemřelým předsedou Jaroslavem Kuberou, posléze uskutečněnou jeho nástupcem Milošem Vystrčilem. Co si o jejich cestě myslíte?

Odpovím jinak. Já jsem někdy kolem roku 2015 - v době, kdy jsem byl místopředsedou Senátu - byl se senátním výborem také na Tchaj-wanu. A po návratu za mnou přišla jedna nejmenovaná čínská velvyslankyně a začala mi vytýkat, co si to dovoluji tam jezdit. A já říkám, že vůbec nezpochybňuji politiku jedné Číny, ale my jsme samostatný stát a jako ústavní činitel se chovám podle naší ústavy a ne podle jejich. Sklapla desky a odešla. Ona měla představu, že my budeme poslouchat nějakého soudruha.

Měl jste ještě nějakou podobnou zkušenost?

Když jsem byl předsedou Senátu, měli jsme asi dvakrát do roka takové sezení všech evropských horních komor. Jezdil tam i předseda horní komory ruského parlamentu, který mě přehlížel jak vrata. Ale tehdy - byl to myslím rok 2009 - se řešilo, že tu budeme mít americký radar. A na jednom takovém setkání si ten ruský zástupce se mnou vyžádal bilaterální jednání. Tak jsme se sešli, téma jsem dopředu neznal. Posadili jsme se a on řekl, co si to prý dovolujeme uvažovat o radaru. Tak to jsem zvýšil hlas a sdělil jsem mu, že jsme svobodná a demokratická země, člen EU a NATO, a že my si budeme dělat, co uznáme za vhodné. On se zvedl a odešel.

Ale zajímavé bylo, že od té doby se ke mně choval nesmírně přátelsky. A já to říkám hlavně proto, že to je podle mě přesně ten způsob, jak se má jednat s těmito velkými hráči. Že jim neukážeme žádnou slabost. Kdybych si tenkrát klekl na zem a začal jej odprošovat, tak mě zašlapal do hlíny. A to se vracím obloukem zpět i k cestě Vystrčila a předtím Kubery. Jasně, že je to dobře.

Nepostupoval byste jinak?

Určitě ne. Moje zkušenost z té cesty na Tchaj-wan byla veskrze pozitivní. To je obrovsky demokratická země až evropského charakteru, i s mentalitou těch lidí. A bylo to nesmírně zajímavé. I z hlediska byznysu. Je známo, že Tchaj-wan se u nás v byznysu etabluje daleko více než velká pevninská Čína.

Co říkáte na to, že prezident Miloš Zeman, kterému se cesta na Tchaj-wan vůbec nelíbila, teď Miloše Vystrčila nezve na jednání o zahraniční politice?

Já myslím, že je to obrovská chyba. Nemusím přece s někým souhlasit, ale pokud tady máme neformálně dělat jednotnou zahraniční politiku, měl by pan prezident to své nepozvání napravit. Ona ta diplomacie má vždy dvě vrstvy. Jednou vrstvou je ministr zahraničí, premiér a prezident, ale potom je parlamentní vrstva, která je v mnohém specifická. A může být i velmi užitečná, protože je daleko otevřenější. Já mám takovou zkušenost. My jsme se často dostávali do daleko otevřenějších debat, než když se na Ministerstvu zahraničí cizeluje jedna věta za druhou.

Anketa

Opojeni mocí

Teď jste po konci v Senátu čtyři roky strávil v regionální exekutivě, jako náměstek hejtmana pro zdravotnictví v Libereckém kraji. Jak tuto zkušenost na samém sklonku mandátu hodnotíte?

Každá zkušenost, kterou v politice získáte, je velmi užitečná. Já začínal, tak jak by to podle mě mělo vždy být, nejdříve v komunální politice, na radnici v Liberci jako radní. Potom jsem přešel do té vyšší sféry, do Senátu. A předchozí zkušenosti se mi dramaticky vyplatily i teď, když jsem dělal náměstka v Libereckém kraji. Lidé, kteří si myslí, že mohou rovnými nohama skočit do jakékoliv pozice, se podle mě šeredně mýlí. Jsou jen opojeni mocí.

Poslední měsíce vaší dosavadní politické kariéry, v čase pandemie covidu-19, musely být možná ta nejhektičtější. Nemýlím se?

Ano, nepředstavoval jsem si, že v téměř 77 letech, budu takto zakončovat svou kariéru. Musím ale říct, že tady v Libereckém kraji máme obrovskou výhodu v tom, že je tu vynikající hygiena s vynikajícím ředitelem. A my jsme s nimi úzce spolupracovali.

Bylo to nesmírně náročné období pro všechny zúčastněné. Když jsme třeba přes vládní sliby, že je dostatek ochranných pomůcek, je museli rozdělovat téměř po jednotlivých kusech a dávali tam, kde to bylo nejvíce potřeba. Mohl jsem ale také využít i svou zkušenost lékaře. Dělali jsme to s obrovským nasazením a tu první vlnu zvládli. Teď už to bude na těch, co přicházejí po mně.

A to je pro vás definitivní konec v politice?

Bez politiky bych úplně nevydržel, budu dál pomáhat, pokud o to bude zájem. Říkám svým kolegům, mě se nezbavíte. Ale na hejtmanství už pomalu končím, ještě musím dosloužit zhruba měsíc.

Mám pořád o zábavu postaráno, celkem mi slouží zdraví, chci ještě hrát tenis, chodit lyžovat, užívat si vnoučat, ale jinak už nemám touhu pokračovat. Co mě trápí, že některé moresy z velké politiky se pozvolna přenášejí i na regionální a městskou úroveň. Po celé republice. A mám trochu obavy, aby nám demokracie zůstala demokracií.

Reklama

Doporučované