Ráno raději bez kefíru

Ne, pochopitelně drama nebylo ukryto v mém běhu, i když by to tak mohlo někomu připadat. Nýbrž v tom, že v Šestajovicích bylo fotbalové hřiště uzamčeno těsně předtím, než jsem k němu dofuněl. Tak jsem musel přes plot, což je v mém věku relativně riskantní podnik.

Ale zvládl jsem ho bez ztráty… ehm… kytičky a mohl se dosytosti vyřádit ve velké kleci. Tedy běhat do padnutí, abych mohl šestajovickým plejerům při příští tréninkové jednotce vynadat, jak je možné, že něco tak snadného nezvládnou.

A to bylo poslední venkovní sportování, když vynechám zahradu. V rámci disciplíny jsem ani nechodil běhat do lesa, musel ho nahradit běžecký trenažér. Až jsem se nepoznával, jak jsem poslušen regulí a nařízení.

Konečně nadešel konec prvního dubnového týdne a opětovné otevření aspoň některých sportovišť. Golfová hřiště k nim patří, tak hned ráno bylo nutno vytáhnout bag s holemi, hodit ho do kufru auta a vyrazit směrem čekajícím fairwaye mého domácího klubu ve Staré Boleslavi.

Malá, přátelská devítka venkovského (a to je velmi kladný termín) charakteru byla připravena. Jasně, úplně obvyklý golf to nebyl. Zavřená klubovna s okénkem, přes které se nahlásíte, eventuálně si můžete zakoupit nápoj. V prostorách hřiště i zázemí není dovoleno se zdržovat déle než nezbytnou dobu, žádné posezení, žádná kávička. A také žádný záchod.

Tohle může být problém pro budoucí dny na všech hřištích. Chápu, že střídání se na toaletách není v souladu se snahou nesdílet společné prostory. Nezbývá než doufat, že na golfovou rundu se hráči nebudou po ránu posilovat mocným douškem kefíru či podobné látky s účinky pro lidský metabolismus ne vždy příznivými.

A i když zůstaneme u činností méně závažných, nebude to nic jednoduchého především pro paní a dívky. My, pánové tvorstva si celkem hravě poradíme, nějaký ten strom či keřík a zase vládne spokojenost.

Ale dámy? Je duben, většinou jen holé větve, zeleně málo a někde na dvanácté jamce rozlehlého hřiště může nastat doba přemítání o zásadních životních otázkách.

S povděkem jsem kvitoval, že hráči respektují mantinely. Hráli maximálně ve dvou a v desetiminutových intervalech, což jen pomohlo rychlosti hry. Až mě to přivádí k myšlence, aby toto pravidlo zůstalo zachováno i po návratu k normálu. Zase by se ale špatně hrálo o peníze, uznávám.

Praporkové tyče se z jamek nevytahují, stopy po hře v bunkrech se upravují toliko holí nebo vlastníma nohama, hrábě jsou odstraněny. Je to trochu nezvyklé, ale zkrátka to patří k věci.

Na všech hráčích bylo i přes roušky vidět, jak dobře jim chvíle s jejich oblíbeným sportem udělala, i když třeba napálili tři míče do jezera. Navíc sluníčko, dvacet stupňů Celsia a odpočinek od nuceného pobytu doma. To s člověkem udělá neskonale víc pozitivního než deset vládních tiskovek.

Tak snad nám to vydrží a co nejdříve budou k mání i ostatní hřiště a stadiony.