Robůtci učí děti myslet „informaticky“. Knihovnice radí, jak jim nepřekážet

Učit informatiku na školách je vždy těžké. Děti jsou s technikou obvykle lepší kamarádi než učitel, a tak to často skončí třeba formátováním dokumentu ve Wordu. Přitom možná není pro budoucnost důležitějšího předmětu, než jakým je právě informatika. Hana Šandová se snaží ukázat jiný – hravější a přitom užitečnější – přístup k výuce informatiky. A nejde zdaleka jen o desítky různých robotů, se kterými se její žáci setkávají.

V e-mailovém rozhovoru jsme probrali její začátky, zkušenosti z praxe i tipy pro rodiče. Kolegové Šandové jí občas žertem vyčítají, že si „pořád jen hraje“. Jenže právě tato novodobá škola hrou – Komenský si pod tím pojmem jistě třídu plnou robotů a počítačů nepředstavoval – může podle Šandové dětem ukázat, jak ovládnout nové technologie. A jak se naopak technologiemi nenechat ovládnout sami.

Technologie se nyní rozvíjejí rychleji, než kdy předtím. Co by měla škola dětem dát, aby je co nejlépe připravila na budoucnost?

Škola by měla dětem především zprostředkovat nadhled nad technologiemi. Měla by jim pomoci porozumět tomu, na jakých principech technologie fungují, co od nich mohou očekávat a jak je kreativně a účelně využívat.

Jaké jsou hlavní důvody pro zapojení robotických pomocníků do vzdělávání?

Roboti a robotické stavebnice chápejme jako prostředky. Pomáhají rozvíjet jistý druh myšlení. Pochopit problém, rozdělit jej na dílčí problémy, jejichž řešení už třeba známe. To nás přivede přes ověřování a ladění až k úspěšnému vyřešení komplexního problému.

Říkáme tomu informatické myšlení. Zapojení robotů ve školách pak zcela přirozeně rozvíjí i další měkké dovednosti jako týmovou spolupráci, komunikaci, sdílení, prezentaci a další nadčasové kompetence.

Mělo by každé dítě umět trochu programovat nebo je to zábava jen pro některé?

Každé dítě by se mělo učit přemýšlet. Umět myslet informaticky je a určitě bude výhoda pro život v našem rychle se měnícím světě. Umět si upravit skript nebo nastavit parametry nějakého robota se také bude hodit kdekomu.

V čem vidíte obecné nedostatky současného systému vzdělávání?

Hlavní nedostatek současného systému vidím částečně v jeho setrvačnosti. To je určitě do velké míry způsobeno nedostatkem lidí. Nejen učitelů, ale i nepedagogických pracovníků, třeba správců sítě, techniky nebo správců učeben.

Také by se mi líbilo, kdyby se předměty nedělily tak přísně do těch čtyřicetipětiminutových bloků. Bylo by lepší učit více mezipředmětově a v mezioborových tandemech.

Jaké jsou reakce kolegů kantorů, když mluvíte o „robotizaci“ ve vzdělání?

„Hanko, ty si pořád jen hraješ!“ I když roboty miluji, sama se bráním bezhlavé robotizaci vzdělávání a mrzí mě, když to tak média podávají. Roboti představují jen jeden z prostředků, který lze ve výuce využít.

Jste kromě učitelky také knihovnicí. Jak mohou „kreativního kutilství“ využít knihovny?

Líbí se mi být rozkročena mezi formálním vzděláváním (Gymnázium Jana Keplera v Praze 6 a malotřídní ZŠ zde v Telecí) a neformálním, tady na Půdě Městské knihovny v Poličce.

Knihovny – zejména ty v regionech – mohou toto „kreativní kutilství“ zpřístupnit i místním obyvatelům. A to jak dětem, tak i dospělým z menších měst a vesnic.

A právě třeba v knihovnách je – na rozdíl od škol a středisek volného času – obrovský potenciál v mezigeneračním vzdělávání dostupném opravdu pro všechny.

Vzpomenete si, jaké momenty ve škole i mimo školu ovlivnily Vaše vnímání technologií a Vaši dráhu?

K prvnímu počítači, osmibitovému Atari 800XE, jsem se dostala doma díky tatínkovi asi ve třinácti letech. Pak jsem začala chodit i na kroužek programování. Kromě sestavování jednoduchých prográmků (nejprve v Atari BASICu, později na PC v Pascalu) jsem počítač ráda využívala i na učení se slovíček nebo chemického názvosloví.

K robotům jsem se dostala vlastně až relativně nedávno. Před osmi lety mi robotickou stavebnici Lego Mindstorms půjčili kolegové Štěpánka Baierlová a Honza Preclík. Bylo to na Letní škole učitelů informatiky v Lipnici nad Sázavou, kterou pravidelně pořádá Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, jak moc mne toto setkání s roboty ovlivní.

Byla jste na týdenním setkání učitelů z celého světa ve vesmírném centru v USA. Jak vás tato zkušenost inspirovala a co vás naučila?

Cesta do Vesmírného a raketového centra v Huntsville v Alabamě v roce 2017 pro mě byla velká výzva a skutečně zkušenost, která mě strašně moc posunula. Bylo úžasné strávit týden zasvěcený STEAM (věda, technologie, informatika, umění a matematika, pozn. red.) nad pozadím atraktivních vesmírných témat se stovkou dalších nadšených učitelů z celého světa.

Pochopila jsem, že učitelé se všude potýkají s různými problémy. Nemůžu na nic čekat, ale musím začít dělat a zkoušet. A s mnoha lidmi jsme zůstali ve spojení, a tak se vzájemně inspirujeme a pomáháme si dál.

Co by měli rodiče učit své děti o robotech a programování?

Rodiče by měli děti podporovat v jejich zájmech. Neměli by dětem bránit v používání technologií, pokud se o technologie zajímají. Ale ani by je neměli do technologií nějak nutit.

Ne z každého dítěte bude programátor. Co by ale mělo každé dítě vědět o programování a o umělé inteligenci?

Přesně to že se děti učí přemýšlet „jako programátor“ neznamená, že se z nich všech stanou programátoři. Ani to neznamená, že v tom budou všichni excelovat.

Stejně tak nejsme všichni spisovatelé, malíři nebo zpěváci, přestože jsme ve škole všichni měli češtinu a výtvarnou nebo hudební výchovu.

Přínos výuky programování vnímám ve více oblastech. Všechny děti by měly porozumět, jak technologie kolem nás fungují. A jaká tedy přinášejí rizika nebo jaké jsou jejich limity.

Programování vede děti k tzv. informatickému myšlení. A to je vedle logického myšlení další užitečný způsob myšlení, které je dobře přenositelné i do běžného života.

Základem je pochopit zadání, pochopit podstatu problému. Ten problém si pak rozložit na menší, ideálně známé podproblémy a z nich pak vyskládat řešení toho velkého problému. A to řešení pak ladit a vylepšovat. Měli bychom směřovat k tomu, aby se děti učily technologie využívat kreativně a smysluplně. A aby samy nebyly technologiemi využívány.

Na jaká úskalí by si rodiče měli dávat pozor? Co zabíjí zvědavost a kreativitu?

Nevím, jestli dokážu dát univerzální recept. Myslím, že zvědavost a kreativitu můžou zabíjet naše „dospělácká“ přehnaná očekávání. Ať už očekávání příliš vysoká, nebo naopak nízká.

Dospělí by se měli oprosti od svých předsudků. Třeba zda jsou technologie i pro holky… Rozhodně jsou! Nebo zda dítě netráví s technologiemi moc času. Pokud se nejedná o nějakou patologii, ale o kreativní využívání technologií k tvoření, nemusí se toho rodiče bát.

Škodí také spěch nebo přílišná opatrnost. Měli bychom dětem dopřát čas na objevování. Zajímat se o to, co je baví, co je právě zajímá. Nestarat se tolik o to, co „se očekává“, nesrovnávat, zbytečně je nebrzdit, nezakazovat. Ale také na ně ani nespěchat, netlačit na výkon.

Měli bychom děti nechat dělat věci i po svém, i když bychom to sami dělali trochu jinak. Často je důležitější cesta, na které se něco naučíme, než samotné splnění zadaného cíle.