Hlavní obsah

Rychetský: Pro Chramostovou byly mravní hodnoty víc než pozlátko jeviště

Rozhovor s Pavlem Rychetským o Vlastě Chramostové.Video: Seznam Zprávy

 

Reklama

Divadelní a filmová herečka a signatářka Charty 77 Vlasta Chramostová zemřela ve věku 92 let. Právě ona by si podle předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského zasloužila pohřeb se státními poctami.

Článek

Někdejší chartista, politik a respektovaná právní autorita Pavel Rychetský poskytl Seznamu telefonický rozhovor, ve kterém zavzpomínal na Vlastu Chramostovou. A vysvětlil i svou poznámku, kterou napsal do vyjádření pro agenturu ČTK.

Té – ve zjevné narážce na blížící se pohřeb zesnulého zpěváka Karla Gotta – řekl, že pokud si někdo někdo zaslouží pohřeb se státními poctami, je to právě Chramostová.

Mohu vás poprosit, abyste mi vysvětlil, jak jste svá slova myslel?

Myslel jsem to ve srovnání s tím, čím žila média a veřejnost v této zemi v posledních deseti dnech. A ta věta zněla přesně takto: Pokud si někdo zaslouží pohřeb se státními poctami, tak to je právě především Vlasta Chramostová.

Pro mě byla Vlasta Chramostová po posledních padesát let skutečně jednou z nejvýznamnějších osobností nejen disentu, ale současně i české kultury.

Jak dlouho jste se znali?

Já jsem se s ní osobně poznal až po podpisu Charty 77. S ní i se Standou Milotou (manžel Vlasty Chramostové, kameraman a signatář Charty 77, zemřel letos v únoru, pozn. red.).

A nemohu zapomenout, jak statečně a čestně prožívali to drsné období normalizace, kdy byli oba skutečně připraveni o živobytí. Žili v Prysku na chalupě, kde vyráběli z různých skleněných střepů lampy a jiné věci. A přitom tu situaci snášeli s neuvěřitelnou nejen statečností, ale současně i s humorem.

A pak, když jsme ji měli možnost sledovat v bytovém divadle jako Lady Macbeth, tak bylo vidět, že to je skutečná osobnost naší země.

Jak tehdy paní Chramostová nesla, že jí bylo zakázáno hrát?

Se skutečně velikou mírou statečnosti a s přesvědčením, že mravní hodnoty jsou cennější než jakýsi lesk nebo pozlátko veřejných vystoupení…

V každém případě si skutečně zaslouží hlubokou úctu.

Jak byste popsal její roli v disentu?

Ona byla tím, kdo spolu s Pavlem Landovským a Pavlem Kohoutem představovali tu krásnou a jakousi zvláštní kulturní část disentu. A tato část nám předváděla, že kultura má smysl, i když je za zavřenými dveřmi a pod dozorem a dohledem Státní bezpečnosti.

A po roce 1989?

Bylo neuvěřitelné, jak se po roce 1989 dokázala bravurně vžít do těch rolí na scéně Národního divadla. Soudím, že takových hereček naše země za celou dobu své dnes již více než stoleté existence mnoho neměla.

Ona patří na jakýsi Olymp – herecký, ale hlavně lidský a charakterní – naší země.

Reklama

Doporučované