Článek
Kapitáni českého sportu se mezi sebou rozhádali. Po vypuknutí takzvané dotační aféry, ve které byli obžalováni mimo jiné Miroslav Pelta s Miroslavem Janstou, se naplno rozhořel spor právě mezi Miroslavem Janstou, coby předsedou České unie sportu, a Jiřím Kejvalem, předsedou Českého olympijského výboru.
Na půdorysu tohoto základního konfliktu vystoupily na povrch i další jednotlivé sváry a animozity. A na konci února se tyhle jednotlivé nitky propojily, když série žalob podaných z různých stran vyvolaly předběžná opatření soudu, která zakázala uskutečnění voleb vedení Českého olympijského výboru (více zde).
Mezi těmi, kdo podávali žaloby, nescházel ani Jan Šťovíček, prezident Autoklubu České republiky, který v rozhovoru pro Seznam Zprávy své výhrady vůči jednání představitelů olympijského výboru podrobně vysvětlil.
Na konci února byly na základě dvou předběžných rozhodnutí soudu zrušeny volby nového vedení Českého olympijského výboru. Soud jste o ně nezávisle na sobě požádali jak vy, tak Zdeněk Ertl, předseda Sdružení sportovních svazů ČR. V tiskové zprávě ČOV jsem si pak přečetl reakci, že za zrušením voleb prý stály osobní ambice. Tak mi o těch vašich něco povězte.
Moje ambice spočívá v tom, že jsem už někdy na podzim projevil zájem kandidovat na pozici člena výkonného výboru Českého olympijského výboru. A žalobu jsem podal proto, že mi to nebylo umožněno.
Objasníte to blíže?
Milerád. Coby zástupce neolympijského sportu jsem v září neuspěl ve volbách, které probíhaly ve složce neolympijských sportů. Oficiálně se to jmenuje Český klub sportovních svazů, organizací a institucí.
Jan Šťovíček, prezident Autoklubu ČR.
Pokud se nepletu, Zdeněk Ertl právně napadá skutečnost, že se část členů vedení Českého olympijského výboru volila právě v těchto „předvolbách“.
Ano, v zásadě je to tak, pan Ertl napadá celkově obsah stanov a konání voleb mimo plénum. Můj problém však leží jinde. Volby mimo fyzicky konanou valnou hromadu nenapadám, ani stanovy ne, ty volby jsme nakonec v Autoklubu na podzim uspořádali taky, a když se to pořádně právně připraví, je to v pořádku. Jak jsem řekl, v těchto volbách jsem neuspěl, nicméně přečetl jsem si stanovy a zjistil jsem, že nic nebrání tomu, abych kandidoval znovu, tentokrát na takzvaném plénu Českého olympijského výboru, jehož jsem členem. Objevila se ovšem pochybnost, zda je můj výklad správný a zda opravdu coby neolympijský funkcionář můžu kandidovat na olympijském plénu. A proto se tehdy výkonný výbor ČOV obrátil na legislativní radu ČOV.
Znáte její stanovisko?
Ano, legislativní radu ČOV tehdy vedl Petr Mlsna, dnes už předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Jeho stanovisko moji kandidaturu stejně jako kandidaturu dalších nepohodlných kandidátů doporučilo přijmout. Když se pokusím to stanovisko ve zkratce velmi volně interpretovat, vyznělo zhruba takto: Největší chyba je někomu problematickému bránit v kandidatuře administrativním zásahem. Nechť kandiduje, prohraje a bude klid. Když mu v kandidatuře zabráníte, zavdáte příčinu ke zbytečným sporům.
Jenže právě sem to zjevně došlo…
Někdy koncem ledna mi volá předseda jednoho ze svazů a říká: „Jak to, že tam nejsi?“ Otevřel jsem tedy také datovou schránku a objevil v ní kandidátní listinu do výkonného výboru ČOV, na níž moje jméno scházelo. Následně jsem zjistil, že jsem byl, jak už to tak bývá, tím posledním, kdo byl o celé věci informován. Prý si vzal jeden z členů vedení ČOV za úkol zavolat mi a vysvětlit mi to. Ale asi mu do toho něco přišlo.
A co bylo dál?
Tak jsem vzal telefon do ruky já a vytočil číslo Jiřího Kejvala, předsedy Českého olympijského výboru. Povídal, že mi zrovna chtěl volat… No a pak jsme se několikrát sešli. A on mi v podstatě řekl, ať to zabalím, ať svoji kandidaturu vzdám, že tak to prostě je.
Proč jste ho neposlechl?
Protože jsem byl v právu. Nicméně jsem byl ochoten se své kandidatury vzdát, pokud dostanu prostor pomoci řešit problém ČOV tam, kde ho spatřuji. Po mém soudu jde o úroveň právní erudice jeho orgánů. Nabídl jsem tedy svou pomoc a právní zkušenost. S tím, že bych se rád účastnil zasedání výkonného výboru ČOV coby předseda nějaké komise nebo podobně, tedy s hlasem poradním. Každopádně abych na jednání ve chvíli, kdy tam zase zazní nějaký strašlivý právní nesmysl, mohl zdvihnout ruku a k věci promluvit.
Máte pocit, že se v olympijském výboru dějí nyní strašlivé právní nesmysly?
Obávám se, že ano. Jak vidíte, volby teď zasypala spousta žalob, ale došlo i k dalším konkrétním případům, například v souvislosti s řešením dopingových kauz, když tedy ještě byly ve sféře řešení ČOV. Nicméně nechtěl bych teď být zcela konkrétní, to je zase trochu jiný příběh než ten, o kterém spolu debatujeme dnes.
Vraťme se tedy do momentu, kdy jste ČOV nabízel svou právní erudici.
Předestřel jsem Jiřímu Kejvalovi několik variant, například pozici v legislativní radě, kterou uvolnil už zmíněný Petr Mlsna, který odešel do Brna šéfovat ÚOHS. Ale všechno mi bylo zamítnuto. Odpověď zněla ve stylu: „Nic z toho není možné, my tě tam prostě nechceme.“ Naznačil jsem, že se tedy svého práva na kandidaturu budu domáhat soudní cestou. A na to mi bylo odpovězeno ve stylu: „To už zkouší Jansta a Ertl, předběžko stejně nedostaneš, můžeš se roky soudit.“
Vedle vás či už zmíněného Zdeňka Ertla bombarduje ČOV žalobami i Česká unie sportu, ale zůstaňme zatím u vašeho případu. Co říkáte na stanovisko ČOV, že prosazujete svůj sobecký zájem?
Ať si to každý interpretuje, jak chce. Ale mně naprosto zásadně vadí, že když se někdo někomu nelíbí, tak ho prostě vyškrtne z kandidátní listiny, pro případ, že by ve volbách náhodou prošel.
A čím to vaše vyškrtnutí vlastně zdůvodňují?
Tím, že na tu kandidaturu nemám nárok.
To je tedy ovšem v rozporu s výkladem legislativní rady ČOV, jmenovitě už zmíněného Petra Mlsny, ne?
Pan Kejval mi sdělil, že stanovisko pana Mlsny bylo prohlášeno za nulitní. Tudíž se na něj hledí tak, jako by nikdy nevzniklo. Nechápu, jak a proč k tomu došlo. A proto jsem se obrátil na soud. Se žalobou a s žádostí o vydání předběžného opatření, které by zamezilo volbám do výkonného výboru ČOV, neboť mi bylo upřeno mé právo se těch voleb zúčastnit. Podotýkám, že volby předsedy a místopředsedů ČOV jsem nenapadl a vydané předběžné opatření je nezakazuje. Mimochodem, k tomu se váže taková úsměvná příhoda.
Povídejte.
Když se můj advokát v souvislosti s žádostí o „předběžko“ zastavil na podatelně Městského soudu v Praze, aby tam zaplatil kauci, tak už úřednice, co tam zrovna seděla, spínala ruce a volala: „Cože?! Zase ten olympijský výbor, vy už jste snad pátý s nějakou žalobou na ně!“
Asi jen naivní člověk by byl ochoten uvěřit tomu, že paralelní palba žalob z České unie sportu, od vás, od šéfa bývalého Svazarmu Zdeňka Ertla, případně dalších, je čistě náhodná. Místopředseda ČUS Marek Hájek hovoří o Jiřím Kejvalovi otevřeně jako o nedůvěryhodné osobě. Jde tedy o jakýsi „run“, masivní společný úder významné části sportovního prostředí na Jiřího Kejvala a Český olympijský výbor?
Pokud vnímáte určitou mnohost subjektů, které podávají žaloby, a k tomu asi 15 dalších sportovních svazů a organizací, jež také vydávají prohlášení, že něco není v pořádku, tak je to patrně situace, ze které by mnohý usoudil, že má problém. A že je zapotřebí řešit to politicky. To znamená začít se s těmi lidmi o podstatě problému bavit. Já když budu mít u nás v Autoklubu ČR problém s někým třeba z rallye, taky nemůžu říct: „To jsou potížisti, ty budu ignorovat.“ Ne, musím se s nimi sejít a a pokusit se ten problém urovnat, to je politická role předsedy. Přece nenechám svoji organizaci vláčet právními spory, zejména když to vypadá, že jsem je jaksi úplně nevyhrál.
A v čem je tedy podle vás jádro problému?
Suma sumárum, situace je taková, že v Českém olympijském výboru je něco špatně. Těch věcí bude nejspíš víc, já jsem jako právník a specialista na sportovní právo přesvědčen, že to je nedostatek právní kvality managementu, což pana předsedu Kejvala a celý výkonný výbor vede na špatnou cestu.
V zákulisí se hovoří o tom, že se právní kroky ČOV odvíjejí od stanovisek Alexandera Károlyiho, v minulosti šéfa fotbalové disciplinárky a hlavně člena Legislativní rady vlády, nyní ombudsmana ČOV.
Ombudsman je, pokud si to dobře pamatuji, veřejným obhájcem lidských práv. V této pozici by měl být zcela nezávislý na výkonné moci. V jeho pravomoci by tedy z definice nemělo být nějaké právní poradenství vedení ČOV apod. Pan Křeček (veřejný ochránce práv, ombudsman ČR – pozn. red.) taky neradí premiérovi.
Alexander Károlyi (vpravo), jedna z šedých eminencí českého sportu. Působí nyní coby ombudsman Českého olympijského výboru. A také coby místopředseda Národní rady pro sport, poradního orgánu Milana Hniličky, předsedy Národní sportovní agentury.
A radí pan Károlyi v rámci ČOV předsedovi Kejvalovi?
Tak to se musíte zeptat pana předsedy Kejvala. Mě několik lidí z výkonného výboru sdělilo, že se k otázce tzv. sporných kandidatur a právních kroků v té souvislosti opakovaně vyjadřoval.
Kdyby k volbě vedení ČOV hypoteticky došlo, volil byste stávajícího předsedu Jiřího Kejvala, nebo jeho vyzyvatele Filipa Neussera, zástupce svazu pozemního hokeje?
To vám neprozradím. Ale ono je to vlastně úplně jedno, jestli Neusser, nebo Kejval. Hlavní je uklidnit tu rozbouřenou situaci, protože tyhle půtky obrazu sportu v očích veřejnosti, potažmo politiků či sponzorů, rozhodně neprospívají. A řekněme si na rovinu, že základní podstatou všech těch problémů je vztah mezi Jiřím Kejvalem a Miroslavem Janstou.
Ten vztah se vyostřil poté, co byl Miroslav Jansta, potažmo Česká unie sportu, v jejímž čele stojí, obžalován v „peltovské“ kauze údajných dotačních manipulací. Český olympijský výbor se tehdy ocitl na druhém břehu, a v první fázi se dokonce v této kauze stavěl do role poškozené strany. Tak co s tím, vidíte ohledně sporu Jansta versus Kejval nějaké řešení?
Tihle dva pánové se zjevně nemají rádi. A představa, že si sednou ke stolu, podají si ruku a budou se zase kamarádit, je patrně lichá. Už několik předsedů sportovních svazů mi řeklo, že úplně nejlepším řešením by bylo, kdyby oba dva, tedy pan Kejval i pan Jansta, český sport opustili.
Uvnitř českého sportu zjevně nastal velký nesvár. Neměla by podle vás situaci nějak řešit a vést ji ke smíru Národní sportovní agentura?
Asi by to pomohlo, ale je to těžké, jde o spolkovou sféru a v rámci autonomie sportu do ní stát zasahovat nemá, mohlo by se spíš jednat o nějakou iniciativu, jak přivést všechny k jednomu stolu. V současné době by to bylo i vhodné, NSA má u sportovních svazů a organizací nyní dobré jméno a respekt – po mnoha letech jsme obdrželi dotace včas, jak bylo slíbeno, a to je pro nás upřímně podstatnější než nějaké mediální aféry.
