Sestra z „Růžovky“ chce být ošetřovatelkou. „Je to kaskadérství“

(Moderátorka a respondentka se znají, proto si tykají, pozn. red.)

Nedávno jsi začala studovat na lékařské fakultě ošetřovatelství. Jak ses k tomu dostala?

Jak začal koronavirus a v divadlech se nezkoušelo, tak jsme měli hodně volno. Já se navíc hodně starám o své rodiče, kteří jsou v pokročilém věku, ale i o některé starší kolegyně, tak jsem si řekla, že by mě naplňovalo ošetřovatelství. Od starších lidí člověk získá určitou moudrost a navíc jsou vděční, usměvaví a dodají člověku energii. To ošetřovatelství je navíc možná cesta, kdyby bylo málo hraní. Takže jsem se dostala na druhou lékařskou fakultu, ale situace se kvůli koronaviru zkomplikovala a já nemohla chodit na praxe do nemocnice. Bylo to pro mě rizikové, protože ještě nebylo očkování a já chodím několikrát týdně pomáhat rodičům. Ale nakonec jsem udělala několik zkoušek a zápočtů dokonce přes Zoom, takže jsem hrdá.

Takže jsi šla po padesátce na vysokou, a navíc dělala zkoušky on-line. Jak to bylo náročné?

To bylo opravdu kaskadérství. Protože vyznat se v tom vysokoškolském systému je náročné. Ale šla jsem do toho vážně a občas se radila i se svými dětmi.

Kromě té medicíny máš ještě jednu koronavirovou novinku: Začala jsi na jevišti zpívat…

Dostala jsem nabídku hrát v bláznivé komedii se zpěvem, která se jmenuje Jsem krásná? To byla další výzva, další kaskadéřina. Já jsem nezpívala téměř od školy, tak uvidím, co na to řeknou diváci. Jestli neutečou nebo nebudou řvát: Už ne!

Co na to říkaly tvé už dospělé děti?

Děti to vzaly s pozdviženým obočím. Proč ne, když každá máma je nějak praštěná? To zpívání berou jako součást mé profese – netušily, že jsem tak dlouho nezpívala. Ale tu školu braly stylem: Tak když to chceš zkusit, tak si to zkus. Ale ony skutečně už jsou dospělé a do života mi nemluví.

Se svým mužem Čestmírem Gebouským ses seznámila v kladenském divadle a jste spolu dodneška. Takže vaše děti vyrostly se dvěma herci. Jaké to pro ně bylo?

Nejen se dvěma herci. My jsme jezdili na společné dovolené s takovou bývalou partou z divadla ABC. Mé děti měly určitě pocit, že je člověk nejdřív herec a potom teprve rodič.

Každou chvíli jsme probírali něco pracovního, takže si myslely, že všichni rodiče všech dětí jsou herci. Ani jeden se nerozhodl pro tu kariéru, což asi svědčí o tom, že jsme jim to trochu zošklivili.

Co tedy dělají?

Syn je právník a dcera absolvovala střední výtvarnou školu – fotografii.

Ty jsi nikdy neuvažovala o tom, že půjdeš ve stopách svých rodičů – tělocvikářů?

Táta prakticky už tělocvikář nebyl, později byl úředník. A máma učila dlouho, ale potom byla ve vedení školy. Co se týká tělocviku, tak to jsem samozřejmě v jejich šlépějích šla, protože jsme od malička jezdili téměř každý víkend na hory, na lyže a vedli mě k nejrůznějším sportům. Ale potom v pubertě jsem se trošku vymkla, rozhodla jsem se, že jsem kavárenský typ a sportovat jsem přestala. Až později jsem se k tomu ráda vrátila. Ale že bych musela někoho něco učit, k tomu jsem tendenci neměla. I když jsem dostala několikrát nabídku učit v naší profesi herectví.

Nemáš to v sobě?

Nemám. Dětem, které by třeba něco zkoušely, bych něco poradila, kdyby chtěly. Ale vyučovat? A třeba rozhodovat o tom, kdo je větší nebo menší talent při přijímacích zkouškách, nebo dokonce známkovat? To bych si nikdy v životě netroufla. Ze své letité zkušenosti vím, jak se lidi vyvíjejí. A znám spoustu herců, kteří byli na školách zatracovaní a pak se z nich stali výborní herci.

Jak ty ses k herectví dostala? Svoji první roli v televizním filmu Podej mi ruku jsi hrála jako studentka gymnázia.

Někde jsem v sobě měla, že bych chtěla dělat herectví – třeba jsem vystupovala na různých recitačních soutěžích. A potom jsem ve čtrnácti letech dostala příležitost, protože jsem nastoupila do dramatického kroužku, kde hledali hlavní představitelku právě pro ten dětský televizní film. A vybrali si mě. A bylo to prima, moji hereckou maminku hrála paní Bohdalová, partnera Vladimír Douhý a mě to prostředí tak omráčilo, že jsem se rozhodla, že to chci dělat. Myslela jsem si, že herectví jde studovat až na vysoké škole, ale Vladimír mi prozradil, že ho lze studovat na konzervatoři. Tak jsem zkusila udělat přijímací zkoušky a dostala jsem se.

Co na to vaši, že jsi zběhla z gymplu?

Táta tomu docela fandil. A byli rádi, že to je škola s maturitou, protože věděli, že člověk, pakliže má maturitu, tak má pak otevřenou cestu do jiných oborů. Navíc jak byli pedagogové a psychologové, tak tím pádem věděli, že těžko dítěti něco rozmlouvat.

Když jsi tedy hrála ještě před konzervatoří a potom na konzervatoři, brala jsi to tak, že to je samozřejmost? Že je běžné mít jednu nabídku za druhou?

Je to už dávno, ale je pravda, že jsem točila pořád něco. Brala jsem to, že to tak chodí, že to tak bude do smrti, samozřejmě. To člověk tak bere a neví, že je potřeba jen proto, že je mladý nebo dítě, které potřebují.

A řekla sis někdy takové to: Aha, co se děje, nabídky nechodí?

To byl všeobecný obrovský střih po roce 1989, kdy se téměř na rok vše zastavilo. Natáčení v televizi i ve filmu. A to byly opravdu revoluční doby, kdy se celá generace začala proměňovat. A já najednou viděla, že i ti lidé, se kterými jsem točila, jsou upozadění a že jde dopředu mladá dravá generace.

Když se točila Ordinace v Růžové zahradě, tak jste točili strašně intenzivně, že jste prý měli až šest dvanáctihodinových frekvencí týdně. Je to pravda?

Ten začátek té Ordinace byl opravdu drsný, protože se to původně plánovalo na třicetičtyřdílný seriál. A bylo to napsané pro poměrně málo lidí. Navíc to nebylo úplně připravené v tom technickém slova smyslu. Točilo se to tenkrát v bývalém kině na Jižním městě, a protože se seriál začal líbit, tak se začal psát dál a dál a dál. Jenže ta budova byla vybydlená a nebylo tam topení, což byl od října problém. Takhle tam Ordinace přežila celý ten první rok, než se přestěhovala do Hostivařských ateliérů. Ty směny byly navíc dlouhé, protože to chtěli dělat poctivě.

A dovedeš si představit, že bys dneska pracovala znovu s takovým nasazením?

To je těžká otázka. Já jsem třeba točila z těch šesti dnů, čtyři nebo tři a půl. Takže já jsem to neměla až takové, a to si myslím, že bych zvládla. Herci ale většinou říkají, že buďto mají hodně práce, anebo nemají nic. Hlavně se to stane v momentě, kdy člověk dostane například nějakou příležitost natáčení a do toho zkouší divadlo, které se zkouší denně. Tak to je potom docela masakr.

Když se ohlédneš za ty desítky let zpátky, jsi spokojená?

Těší mě to. Samozřejmě jsem došla k tomu, že to je povolání, kdy člověk nemůže chtít vždycky maximum. Nejde chtít, aby byl krásný text, člověk v tom měl krásnou roli, dělal to výborný režisér a měl skvělé kolegy. To vždycky něco z toho je, něco z toho není. Někdy je to úplně všechno špatně, někdy to vyjde, že víc těch indicií je dobře. Takže to jsem pochopila poměrně brzo. Ale pro lidi to je asi taková nezvyklá profese a pořád se nejčastěji nás herců ptají, jak si dokážeme zapamatovat texty.

Je to to nejmenší?

To je to nejmenší, protože s tím pohybem a jak se to zkouší, to člověku přejde do krve. Člověk má tu paměť na ten text do té doby, co se to hraje. To je taková zvláštní paměť.

Jedna věc je divadlo, ale jak je to u seriálu. To se večer naučíš a druhý den to zapomeneš?

Ano, to se musí vyhazovat. Tam jsem zjistila, že paměť má několik vrstev, které ten mozek používá. Nějaký text se naučíš na celý život, nějaký na dobu, co se to hraje, a nějaký, když se to natočí, už je to pryč.

Celý rozhovor s Veronikou Jeníkovou vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete ho v archivu na portálu www.stream.cz.