Severoirská exministryně: Johnsona zajímá jen Anglie, Británii opustíme

Nynější členka Sněmovny lordů, horní komory britského parlamentu, se Seznam Zprávami mluvila o dosud neúspěšné severoirské snaze vypořádat se s minulostí i potenciálním znovusjednocení země s Irskou republikou. „Opustíme Spojené království? Ano. Kdy se to stane? Nedokážu odhadnout. Podle posledních průzkumů ale nebudeme součástí Velké Británie za dvacet, pětadvacet let,“ říká v rozhovoru.

S britskou političkou se Seznam Zprávy spojily na lince Praha-Downpatrick. Ritchieová volala z malého města na východě Severního Irska, kam se v době koronavirové pandemie uchýlila.

Před nedávnem se v britských médiích objevily zprávy, že chce britská vláda ustavit svou vlastní obdobu jihoafrické Komise pravdy a usmíření jako nástroje na vypořádání se s odkazem severoirského třicetiletého konfliktu The Troubles, který měl přes 3 tisíce obětí. Myslíte si, že jde o adekvátní a hlavně dostačující řešení?

V tuto chvíli nevíme, co vláda doopravdy zamýšlí. Podle dostupných informací se zdá, že chce vláda navrhnout promlčení jak pro případy vojáků, kteří tehdy někoho zavraždili, tak i pro členy polovojenských skupin. To podle mě není možné. Bez ohledu na to, na čí straně stojíte, na vaši stranickou či vojenskou příslušnost, pokud někdo udělá něco špatného, měl by za to nést odpovědnost. A lidé navíc chtějí znát pravdu, chtějí omluvu, chtějí také vědět, proč se to stalo. Na jedné straně musí být pravda, na té druhé ale i spravedlnost.

Sama bych upřednostnila plán, který už Stormont (severoirské zákonodárné shromáždění) schválil v roce 2014. Kromě pravdy v něm hrála roli odpovědnost za spáchané činy, lidé by se za ně museli zodpovídat před soudem. Shodl se na něm nejen Stormont, zelenou mu daly i britská a irská vláda.

Přijít s něčím úplně novým, co není postavené na pravdě, odpovědnosti a spravedlnosti, prostě není správné. A nabídnout amnestii lidem, kteří vraždili a rozpoutali chaos, to je zcela špatně. Nesouhlasila jsem ostatně ani s návrhem zákona, který by snížil odpovědnost členů britských ozbrojených sil na misích v zámoří. I přes to, že se netýkal přímo Severního Irska, představoval by pro zemi problém kvůli porušování nejen Velkopáteční dohody z roku 1998, ale i lidskoprávních ustanovení.

Proč vůbec britský kabinet chystá podobný návrh právě teď? Sama říkáte, že jeden plán, na němž se všichni shodli, byl už před pár lety na stole.

Proč teď? Podle mě to jde z hlavy premiéra Borise Johnsona. Už loni vláda naznačila, že přijde s návrhem, který by řešil odkaz konfliktu. Ale bylo to nečitelné, nedalo se z toho vyvodit, jakou cestou půjdou. Nyní říká, že chce ukončit ‚nekonečnou spirálu vyšetřování‘. Ale lidé chtějí znát pravdu, chtějí spravedlnost i odpovědnost.

Upřímně si myslím, že se snaží chránit britskou armádu a veterány. Mezi nimi a irskou Sinn Féin mimochodem došlo ještě k jiné dohodě – ta má chránit nejen britské veterány, ale i ty irské. Nemají tak být podrobeni vyšetřování ani soudům. Ale ať už vás zabili členové Irské republikánské armády, nebo britští vojáci, mělo by se to řešit. Oni se jednoduše snaží vyhnout vyšetřování, což se hodí oběma stranám.

Ani místopředseda irské vlády, někdejší taoiseach Leo Varadkar, britskému návrhu podporu nevyjádřil. Spíš naopak, Irsko ty zprávy podle Varadkara znepokojilo.

Přesně tak, irská strana to nepodpoří. A celý smysl mírové Velkopáteční dohody je v tom, že se musí dohodnout jak severoirské politické strany, tak i britský kabinet s irskou vládou. K Severnímu Irsku mají vlády přistupovat nadstranicky, jsou, řekněme, garanty mírové dohody. Ale tento přístup postupně vymizel. A brexit změnil úplně všechno – kvůli brexitu byl zavedený severoirský protokol, kvůli němuž zase došlo na letošní velikonoční nepokoje. Ty měly co do činění s ústavou a otázkou identity.

Brexit představoval pro Severní Irsko velký zásah. Od ledna v zemi roste napětí, nedávno došlo i na násilnosti v ulicích. Jak se brexit do situace v Ulsteru otiskl?

Od Velkopáteční dohody je to nějakých 23 let – vznikly tu politické instituce, občas fungovaly dobře, občas ne. A pak v roce 2016 přišlo referendum o odchodu z Evropské unie a brexit. A ty severoirskou politiku a její prostředí zcela změnily. Řešením bylo zůstat v evropském jednotném trhu, což se, jak vidíme, nestalo. Druhým nejlepším řešením byl potom severoirský protokol, který se ale nelíbí unionistům, podle nich je okrádá o jejich identitu. Nejde tedy o problém trhu, spíš o problém identity. Chtěli zůstat součástí britského vnitřního trhu. Jakousi „krásu“ protokolu teď vidím v tom, že kvůli němu nejsme součástí ani britského trhu, ani toho evropského jednotného.

Takhle to vypadalo po Velikonocích v Belfastu.

Patříte do nacionalistického křídla. Jak nedávné nepokoje, do nichž se zapojili unionisté i nacionalisté, vnímáte?

Jsem někdo, kdo by chtěl být u znovusjednocení Severního Irska s Irskou republikou. Teritoriálně už prakticky jednotní jsme, chtěla bych ale, aby se sjednotili i lidé. A to nepůjde, dokud se lidé budou zabíjet, dokud budou v ulicích nepokoje. Při neshodách něco takového nejde, musí dojít k souladu – a také kompromisům.

Vy sama jste působila v druhé polovině první dekády tohoto století jako ministryně sociálního rozvoje v severoirské vládě. Tehdy byly dozvuky války ještě čerstvé – jaké kroky vláda podnikla, aby se s krvavou minulostí vypořádala?

Známý byl například projekt vedený arcibiskupem Robinem Eamesem a Denisem Bradleyem. Zveřejnili vlastní zprávu o konfliktu, kterou dávali dohromady skrze svědectví a důkazní materiál. Je postavená na pravdě, spravedlnosti a odpovědnosti.

Severní Irsko ale prošlo množstvím různých procesů kvůli vypořádání se s minulostí, nikdy nicméně nedošlo k žádnému výsledku. A to kvůli rozdílným názorům – názory unionistů a nacionalistů se v tomto zásadně rozcházejí. Vždy to bude velice složitý úkol. Ukončit násilí byla jedna věc, otázka pravdy a usmíření je ale věc druhá.

Kam se za oněch 23 let posunulo vnímání odkazu Troubles mezi lidmi?

Atmosféra je tu teď vlastně docela dobrá. Lidé chtějí žít dál své životy, prošli brexitem, teď řeší koronavirovou pandemii, která si mezi unionisty a nacionalisty nevybírá, nediskriminuje lidi. Jediné, co doopravdy chtějí, je mír a prosperita. To jsou v tuto chvíli podle mě ty nejdůležitější věci.

A jak je na tom nyní severoirská politika? První ministryně Arlene Fosterové z DUP na konci dubna rezignovala kvůli neshodám uvnitř vlastní strany, Stormont začal znovu po třech letech fungovat až loni v zimě…

Veřejnost teď přijímá Stormont celkem dobře. Máme fungující shromáždění, fungující vládu. Myslím si, že se časy od doby, co jsem byla součástí kabinetu já, změnily. Když jsem jako ministryně navrhla nějakou legislativu, obě největší strany, unionisté z DUP a nacionalisté ze Sinn Féin, zabránily tomu, aby se návrhy někam dostaly a aby mohly být i schváleny. Místo toho se hodiny a hodiny dohadovaly.

Potíže ale vládě přinesl loňský pohřeb Bobbyho Storeyho (bývalého člena IRA a člena Sinn Féin), kterého se zúčastnili jeho někdejší spolustraníci. A to v době, kdy platila přísná koronavirová opatření. Pro Fosterovou a její úřad to představovalo problém – na pohřeb přišli lidé, kteří ta opatření vytvořili a porušili. První ministryně ale čelila i jiným překážkám zapříčiněným tím, že je v severoirské společnosti hluboce zakořeněná křesťanská víra. Vládě se ale nakonec loni podařilo zrovnoprávnit manželství i legalizovat potraty.

Zmínila jste znovusjednocení Severního Irska s Irskou republikou. Podle expertů se mění demografické rozložení severoirské společnosti a přibývá nacionalistů. A debata o připojení se k Irsku už není o tom, zda na něj dojde, ale kdy.

Jak jsem řekla, za něco takového bych byla ráda. Myslím, že jsme se nikdy neměli rozdělit, protože to přineslo mnoho problémů z ekonomické, společenské i politické stránky. Aby ale doopravdy mohlo dojít ke znovusjednocení, je potřeba jasně artikulovat, proč by se to mělo stát, a jasně onu cestu vytyčit. Má bývalá strana SDLP založila výbor, který se na potenciální jednotu dívá z různých úhlů a vykresluje, jak by na ni reagovala ekonomika, společnost, zemědělství a další odvětví. Spolupracují v něm straníci i lidé mimo politiku, především ale odborníci.

Co se týče finálního hlasování o znovusjednocení, bude-li se někdy konat, musíme mít tehdy jistotu, že zvítězíme. A to v tuto chvíli není tak jednoznačné a ještě podle mě nějakou dobu bude trvat, než to bude možné. Procenta podpory takovému kroku se zatím hýbou. Takže za mě: opustíme Spojené království? Ano. Kdy se to stane? Nedokážu odhadnout. Podle posledních průzkumů ale nebudeme součástí Velké Británie za dvacet, pětadvacet let. Věci se postupně změní, je ale potřeba přijít na to, co se změní a kdo za to zaplatí.

Pokud by tedy došlo na jednání o znovusjednocení, jak by to v takovém případě ale vypadalo s unionisty?

Do jednoty s Irskou republikou je nemůžeme nutit. Cítí se jako Britové, chtějí být součástí Spojeného království. Sami ale podle mě vnímají, že se podstata Británie proměňuje, třeba kvůli Skotsku a debatě o nezávislosti. Wales je v tomto ohledu pomalejší. Konzervativci, kteří vedou Británii, mají sílu zejména v Anglii – posiluje je anglický nacionalismus. Začalo to v době, kdy jsem byla členkou Dolní sněmovny, s brexitem.

Jak tedy konzervativní vláda k Severnímu Irsku přistupuje?

Jediné, o co se Downing Street zajímá, je právě anglický nacionalismus a Anglie. Johnsonovi a vládě je šumák, že v ostatních zemích Británie funguje devoluce, stejně jako jsou jim fuk Wales, Skotsko i Severní Irsko.