Hlavní obsah

„Slyšte můj křik.“ Sebeupálení jako forma politického protestu tehdy a teď

Foto: Profimedia.cz

Ilustrační fotografie.

Reklama

Historie zná jména několika hrdinů, kteří se z politických či jiných důvodů uchýlili k sebeupalování. Někteří z těch, kteří touto cestou svůj život ukončili, upadli v zapomnění. Avšak jejich hlasy tehdy slyšel celý svět.

Článek

V noci z 10. na 11. října se v centru Kyjeva na hlavním náměstí, Majdanu Nezávislosti, úmyslně zapálil veterán rusko-ukrajinské války Mykola Mykytenko. Učinil tak na znak protestu proti vládě současného ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. V důsledku incidentu utrpěl popáleniny na 95 procentech těla, o pár dní později zemřel.

„Není to sebevražda, ale prohlášení k Ukrajincům, pokus o probuzení společnosti, křik jeho duše,“ říká bývalý spolubojovník Mykytenka, který ho znal jako obránce Ukrajiny a dobrovolníka. Mykytenko, kterému se přezdívalo Havran (ukrajinsky „voron“, pozn. red.) byl znepokojen lhostejností spoluobčanů k válce na východě Ukrajiny, politickým událostem a k osudu Ukrajiny celkově.

Příbuzní a známí Mykytenka se shodují, že jeho čin byl spíše záměrný než spontánní. Takové závěry lze odvodit i na základě chování veterána. Před sebeupálením zveřejnil na svých sociálních sítích několik příspěvků, v nichž vyzval lidi k „boji o Ukrajinu“. „Přemýšlím o tom, jak budu hořet? Jako Vasyl Stus?! Dost síly na prokázání toho, že Ukrajina je nade vše? Mám! Vyjděte všichni, bratři, vezměte zbraně a braňte naši rodnou Ukrajinu,“ napsal Mykytenko tři hodiny před spácháním sebevraždy.

„Nesouhlasil s kroky současné vlády, konkrétně se stažením vojsk na Donbasu a plíživou okupací Ruska. Byl naprosto střízlivý a jasně si uvědomoval, co dělá. Nepokoušel se uhasit. Mladí lidé se ho uhasit snažili. Ve fontáně na Majdanu,“ popisuje dcera zesnulého.

Tato zpráva přichází v době, kdy k podobnému incidentu došlo v ruském Nižném Novgorodu. Tam se před kanceláří ministerstva vnitra na protest proti státním represím zapálila novinářka Irina Slavinová „Z mé smrti, prosím, viňte Ruskou federaci,“ napsala Slavinová na svém Facebooku krátce před smrtí. Podle slov blízkých a kolegů Slavinová milovala pravdu, o tu bojovala téměř každý den a pravděpodobně za ni položila svůj život.

Nebylo to žádné zoufalství, žádná slabost, říkají příbuzní Iriny. Systematické „pronásledování ze strany úřadů, kterému v posledních letech čelila, na ni vytvářelo tlak jako na novinářku a člověka,“ přiznávají. Podle jejich názoru absurdní obvinění a neustálé pokuty byly reakcí na její nezávislé a profesionální postavení jako novináře a občana.

Podobné příběhy lze najít i v minulosti – sebeupalování na veřejnosti jako vyhraněná forma politického protestu se dělo ještě v 60. letech 20 století. Jedná se o příběhy těch, pro něž se protesty proti politickým nebo společenským událostem staly doslova otázkou života a smrti. Jaké jsou tváře neznámých živých pochodní?

Thich Quang Duc

Psal se rok 1963. Tehdy se na křižovatce ve vietnamském Saigonu posadil do lotosové pozice starší muž, jenž se polil benzínem a pak zapálil. Řeč je o 66letém mnichu Thichu Quangu Ducovi, jenž chtěl takovým způsobem vyjádřit svůj protest proti utlačování buddhismu v Jižním Vietnamu. Fotografii hořící postavy, která se stala známou po celém světě, pořídil americký novinář a fotograf Malcolm Browne, který za tento historický snímek získal Pulitzerovu cenu. Ducovo sebeupálení je považováno za zlomový bod ve vietnamské buddhistické krizi.

Tehdejší odpor proti jihovietnamskému autoritářskému režimu se zřejmě stal inspirací i pro další lidi, kteří si akt sebeupalování zvolili jako formu protestu. Často ale měli politické, nikoliv náboženské motivy.

Ryszard Siwiec

Jednou z takových osobnosti je Polák Ryszard Siwiec, který si demonstrativně sáhl na život na varšavském stadionu Desetiletí za přítomnosti vedení polské komunistické strany, diplomatů a sta tisíc diváků. Reagoval tak na události roku 1968, vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa a porušování lidských práv v Polsku. Stal se vůbec první živou pochodní ve východním bloku na protest proti srpnové invazi, čímž se zapsal do dějin. V závěti Siwiec napsal: „Lidé, pokud ve vás ještě zůstala jiskřička lidskosti, lidských citů, vzpamatujte se! Slyšte můj křik. Křik prostého obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nadevše, nad vlastní život.“

Foto: Profimedia.cz

Siwiecovi je věnována ulice na pražském Žižkově.

Po sobě zanechal také magnetofon s poselstvím, v němž obvinil Moskvu ze snahy rozpoutat světovou válku. „Umírám, aby nezahynula svoboda,“ znělo hlavní heslo Ryszarda, který několik dní po incidentu zemřel v důsledku popálenin. O jeho činu se veřejnost dozvěděla až v roce 1969, protože se policie snažila Siwiecův příběh utajit.

Vasyl Makuch

„Pryč s komunistickými kolonizátory! Ať žije svobodná Ukrajina! Pryč s okupanty Československa!“ To jsou slova statečného Ukrajince, který se upálil po dvou měsících od smrti Jana Palacha. Někdejší člen Ukrajinské povstalecké armády a bývalý politický vězeň – byl odsouzen k deseti letům nucených prací, jejichž většinu strávil v sibiřských táborech – Vasyl Makuch se zapálil na hlavním kyjevském bulváru Chreščatyk. Protestoval tak proti sovětské okupaci Ukrajiny, rusifikaci a agresi sovětského režimu proti Československu.

Vasyl Makuch nebyl jediný, kdo na ukrajinském území zvolil v sovětské době sebeupálení jako formu politického odporu. Dne 10. února 1969 se na stejném místě pokusil o sebeupálení další bývalý voják povstalecké armády Mykola Bereslavskyj, jenž toužil po samostatné Ukrajině a konci diskriminace ukrajinského národa.

Sándor Bauer

Čin Jana Palacha následoval také šestnáctiletý maďarský student Sándor Bauer, jenž se 20. ledna 1969 upálil na schodech Maďarského národního muzea v Budapešti. S národními vlajkami v rukou protestoval proti sovětské okupaci Maďarska a maďarské účasti na okupaci Československa. O den později zemřel na následky popálenin.

Jeho konáním se nechal inspirovat další Maďar, básník Márton Moyses, který byl za svoji protikomunistickou tvorbu zatčen rumunskou tajnou policií a odsouzen na sedm let vězení. Po propuštění z vězení, kde byl mimo jiné mučen, se na protest proti komunistické diktatuře v Maďarsku a v Rumunsku pokusil o sebeupálení před sídlem komunistické strany v Brašově. Policii se ho ale podařilo uhasit, avšak neposkytla mu žádnou lékařskou péči, a tak Moyses trpěl bez lékařské pomoci další tři měsíce. 13. května 1970 zemřel.

Walenty Badylak

K podobnému činu se odhodlal i 76letý bývalý voják sloužící během druhé světové války u polské Zemské armády Walenty Badylak. Čin polského penzisty nesouvisel s okupaci Československa, ačkoli měl svoje politické důvody – Badylak se tehdy ohradil proti zamlčování pravdy o masakru polské elity v Katyni v roce 1940. Na znak protestu se na krakovském rynku připoutal železným řetězem k historické studni, polil se benzínem a následně se upálil. Tehdejší polská média informovala o incidentu jen krátkou zprávou a Badylaka označila za duševně nemocného člověka. „Nemohl žít ve lži, zemřel za pravdu“, říká nápis na jeho pamětní desce v Krakově.

Reklama

Doporučované