Článek
Řekl to českobudějovický státní zástupce Josef Český. Podnět k přezkumu podal advokát Lubomír Müller. Hilsner byl v roce 1900 v Písku odsouzen za vraždu Anežky Hrůzové v Polné na Jihlavsku k trestu smrti.
Soud v Písku podle Müllera před 120 lety jednal pod silným protižidovským tlakem. Tvrdí, že židovský mladík Hilsner, jemuž byl následně trest změněn na doživotí, měl právo na spravedlivý proces a případnou rehabilitaci. Hilsner strávil ve vězení 19 let, v roce 1918 mu udělil poslední rakousko-uherský císař Karel I. milost.
„Dospěli jsme k závěru, že nenastaly nové skutečnosti, které by vedly k obnovení řízení,“ uvedl Český. Dodal, že státní zastupitelstvo o podnětu rozhodlo v pátek. Advokát Müller se může v případě nesouhlasu obrátit na vrchní státní zastupitelství. „Může požádat o přezkoumání našeho postupu,“ řekl Český.
Portrét Leopolda Hilsnera od blíže neurčeného autora z roku 1899.
Aféra známá jako hilsneriáda se začala odvíjet od vraždy Anežky Hrůzové koncem března 1899. Zatčen byl dvaadvacetiletý Hilsner, který se živil potulkou a žebrotou.
Tělo Hrůzové bylo nalezeno na Bílou sobotu. Velikonoce tehdy připadaly na konec židovského svátku Pesach. Objevila se proto domněnka, že se Hrůzová stala obětí rituální vraždy na základě středověké pověry. Čemuž mohl napomáhat i pitevní nález, který tvrdil: „Smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, které se našlo na místě, neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit.“
V Polné propukly protižidovské bouře, antisemitismus zachvátil nejen bulvární a radikální listy. V této atmosféře se konal v září 1899 v Kutné Hoře proces, při němž by Hilsner odsouzen za spoluúčast na vraždě Hrůzové k trestu smrti. Rozsudek byl poté zrušen, ale v novém procesu u soudu v Písku v listopadu 1900 byl Hilsner znovu odsouzen, opět na základě nepřímých důkazů, k trestu smrti za spoluúčast na vraždě Hrůzové a navíc na vraždě Marie Klímové, která zemřela v roce 1898 také v lese u Polné.
Proti vlně antisemitismu bojoval tehdy i pozdější prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk, který pomohl ke zmírnění Hilsnerova trestu. Rituální vraždu měl za pověru. Proces označil za antisemitský. Hilsner ani přes obdrženou císařskou milost nikdy nebyl rehabilitován.
Podle České televize se „právě identita obviněného ukázala jako živná půda pro štvavé nálady v tuzemské společnosti. Od středověku totiž byli Židé terčem předsudků a pověr, připisovala se jim i vina za morové epidemie a v rámci českých zemí se zrovnoprávnění dočkali jen relativně krátce před Anežčinou smrtí – prosincovou ústavou z roku 1867. (…) Protižidovské pnutí bylo o to silnější, že koncem 19. století platil antisemitismus za hojný prostředek politického boje v mnoha zemích Evropy; jen o pár let dříve byl ve Francii křivě obviněn z vlastizrady a odsouzen židovský důstojník Alfred Dreyfus a i mezi dobovou inteligencí se šířily konspirace o globálním židovském spiknutí. A tato atmosféra výrazně poznamenala také Hilsnerův proces“.
Již v prosinci 1995 podal Petr Vašíček z Vídně u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně stížnost pro porušení zákona v Hilsnerově kauze. Dostal odpověď, že „nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr, že se Leopold Hilsner nedopustil zločinu“. Tak se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti a tehdejší ministryně Vlasta Parkanová podle Vašíčkova sdělení de facto anulovala rozsudky soudů v Kutné Hoře a Písku. Její rozhodnutí potvrdil 12. října 1999 dopisem ministr Otakar Motejl. Oba se shodli v tom, že definitivní rehabilitace je nyní věcí rakouských orgánů, neboť Nejvyšší kasační soud, který tehdy potvrdil odsouzení k trestu smrti, sídlil ve Vídni. V roce 2009 ale rakouské ministerstvo spravedlnosti oznámilo, že rozsudek nad Hilsnerem zrušit nelze.
