Hlavní obsah

Česko má víc fotbalových šampionů. Přibyli i dva z Bělehradu 1976

Foto: ČTK

Slavné finále v Bělehradě 1976 Čechoslováci vyhráli (ilustrační foto s Antonínem Panenkou vpravo a Mariánem Masným vlevo).

Reklama

Síně slávy se mohou rozšířit o další fotbalisty, kteří byli u nejslavnějších kapitol české a československé kopané v Římě, Chile a v Bělehradu.

Článek

Fotbaloví historici učinili krok, kterým jednou provždy ukončili debaty, o kom se má v Česku mluvit jako o evropských šampionech z roku 1976 nebo o členech slavných československých part ze světových šampionátů v Římě a v Chile. A rozšířili tak slavné týmy o několik dalších jmen.

Komise pro historii a statistiku FAČR vyhlásila, že za členy medailových týmů budou považování všichni, kteří byli na zmíněné turnaje nominováni, třebaže vůbec na akci neodcestovali. A zaslouží si společně s ostatními zdobit Síň slávy.

Do Síně slávy českého fotbalu jsou totiž uváděni nejen jednotlivci, ale i celé kolektivy. ‚Zlatí hoši z Říma‘, kteří přivezli z mistrovství světa 1934 v Itálii stříbrnou medaili, do ní vstoupili v roce 2013, o tři roky dříve jejich stříbrní následovníci z mistrovství světa 1962 v Chile, zlatá parta trenérů Václava Ježka a Jozefa Vengloše z evropského šampionátu 1976 v Jugoslávii se toho dočkala v roce 2015.

Ovšem spory, kdo má být považovaný za člena kolektivu, který úspěšně reprezentoval bývalé Československo a vystoupil na stupně vítězů, se táhly roky. A náhledy na tuto otázku se různily.

Označení medailisté nemělo vypovídající hodnotu, neboť se dříve dekorovali jen účastníci finále, přičemž do mistrovství světa 1970 v Mexiku se nesmělo střídat. Takže z množiny úspěšných by byli vyšoupnutí i hráči, kteří sice prošli celým šampionátem, ale k vrcholu je nepustilo zranění či jiná okolnost. To postihlo například slávistického obránce Jana Lálu na světovém šampionátu 1962 v Chile.

Pořadatelé (FIFA či UEFA) někdy po mnoho letech hráčům ze střídačky dodatečně cenné kovy věnovali, ale to se týkalo jen některých turnajů z doby spíše pozdější.

Rozhoduje oficiální nominace

Přesnější se zdálo označení účastníci – kdo byl tedy v místě konání turnaje. Bylo to přesnější, zvláště když do Chile v roce 1962 a Jugoslávie 1976 přicestovali někteří nominovaní dodatečně.

Noví členové zlatých a stříbrných part 1934, 1962 a 1976

Mistrovství světa 1934, Itálie – stříbrná medaile

  • Ferdinand Daučík, 23 let, záložník, Slovan Bratislava (1. Čs ŠK Bratislava)
  • Erich Srbek, 25 let, útočník, Sparta Praha
  • Adolf Šimperský, 24 let, záložník, Slavia Praha
  • František Šterc, 22 let, útočník, Zbrojovka Brno (SK Židenice)

Mistrovství světa 1962, Chile – stříbrná medaile

  • Jaroslav Borovička, 31 let, útočník, Dukla Praha

Mistrovství Evropy 1976, Jugoslávie –  zlatá medaile

  • Jozef Barmoš, 21 let, obránce, Inter Bratislava
  • Petr Slaný, 23 let, útočník, Baník Ostrava

Ovšem jiní, kteří rovněž byli na akci vybráni, zůstali doma. O nich se v souvislosti s medailovým úspěchem už vůbec nemluvilo, při vzpomínkách na velkou slávou většinou nepadala ani zmínka. I to ovšem bylo poněkud nespravedlivé, neboť oprávněnost zařazení mezi vyvolené museli prokázat svou výkonností. Navíc FIFA či UEFA je nadále vedla jako členy výběru, neboť vycházela z nominace, kterou jí příslušný svaz předložil a byl pro ně jediný oficiální dokument.

Přidaná hodnota

Rozhodnutí fotbalových historiků vítají především zástupci klubů. Také kluby si na svých webových stránkách vytvářejí vlastní síně slávy, vzpomínají na legendy, předkládají jejich profily. A přiznané členství k medailovým výběrům je silná přidaná hodnota.

„František Šterc mezi klubové legendy vždycky patřil, jsme na něho hrdí,“ hlásí se k brněnskému útočníkovi, který nejel na mistrovství světa 1934 v Itálii, ale patřil mezi nominované, Martin Lísal, tiskový mluvčí Zbrojovky Brno. A vůbec nevadí, že Šterc hrával za SK Židenice.

Fotbalové legendy na Seznam Zprávách

Zbrojovka tímto získává ‚svého‘ stříbrného hocha. „V našem klubu začínal chytat ligu Ivo Viktor, hrdina zlatého evropského šampionátu 1976 v Jugoslávii, naopak u nás vrcholnou kariéru končili Ján ‚Bimbo‘ Popluhár, pevný článek chilských hochů, nebo Miroslav Kadlec, kapitán vicemistrů světa 1996 v Anglii,“ připomíná Lísal.

Ale Šterc je podle něj přece jenom jiná kategorie, v době italského šampionátu byl hráčem Zbrojovky Brno. Tedy tehdy Židenic.

První zápis slovenského klubu

Oporou stříbrného týmu z mistrovství světa 1934 byl záložník Štefan Čambal, slovenský rodák, který ovšem oblékal dres Slavie Praha. Na tribuně – střídat se tehdy nesmělo – seděl maďarský útočník Géza Kalocsay, rodák ze Zakarpatské Ukrajiny, jenž však hlásil klubovou příslušnost ke Spartě Praha.

Novou klasifikací se prvním zástupcem slovenského klubu, který se pyšní členstvím v medailové partě, stává oficiálně záložník Ferdinand Daučík, jenž v roce 1934 hrál za Slovan Bratislava (tehdy 1. Československý Športový Klub). Do Slavie Praha přišel o rok později, velkou slávu si především jako trenér vydobyl po válce ve věhlasném katalánském klubu FC Barcelona.

Ve slávistické síni slávy je sice vystavena Daučíkova účastnická medaile z italského šampionátu, ale pořád jeho osobní přínos k úspěchu vyvracel fakt, že s mužstvem na Apeninský poloostrov nepřicestoval. Už tomu tak není.

Slovenská strana rozhodnutí české komise jenom vítá. „Je dobře, že se v tom udělal pořádek,“ říká dlouholetý novinář Peter Šurin, jenž nyní pracuje na Slovenském fotbalovém svazu v oddělení marketingu. „Bereme to jako důkaz, že i slovenské kluby měly hráče, kteří prokazovali mezinárodní výkonnost,“ sděluje.

Záhadný muž Borovička

Na mistrovství světa 1962 do Chile odletělo jen 18 hráčů. Důvody okleštění kádru byly jednoduché: jednak se v rozvinutém socialismu nedostávalo peněz, jednak se nevěřilo, že tým postoupí z těžké skupiny, kde na něj čekaly Brazílie – obhájce titulu, Španělsko a Mexiko.

První důvod nevychladl, druhý se ovšem zlomil. Svěřenci kultovního trenéra Rudolfa Vytlačila pronikli do vyřazovacích bojů, na palubu letadla usedli tři doma ostávající náhradníci – brankář František Schmucker, obránci Jozef Bomba a Vladimír Kos – a vydali přes oceán posílit kolegy.

Jediný, kdo se neobjevil, byl zkušený útočník Dukly Praha Jaroslav Borovička. „Ani jsem nevěděl, že byl nominovaný,“ přiznává jeden z posledních žijících ‚Chilanů‘, spoluhráč z pražského klubu Josef Jelínek. „Dlouho už s námi nebyl ani v přípravných zápasech, ani na závěrečném soustředění,“ uvádí. „Já myslím, že s ním trenér Vytlačil vůbec nepočítal,“ došel k přesvědčení.

Na listině FIFA však Borovičkovo jméno najdeme. „Oficiálně přišla nominace, byli jsme povinni v souladu s reglementem ho pro mistrovství světa uvolnit,“ vybavuje si dlouholetý sekretář Dukly Miloslav Jícha.

Nijak dokument nezkoumal, ostatně mistr ligy uvolňoval sedm hráčů včetně vojáka základní služby Jozefa Adamce. Nikdo se už nedoví, jestli byl vůbec Borovička připraven na případný zásah, zda o svém členství v mužstvu věděl. „Když se po návratu konala spousta slavností, kde nám děkovali a dávali odměny, Jarda nikdy pozván nebyl,“ vzpomíná Jelínek.

Do stříbrné party ovšem oficiálně také patří.

Slaný se nic nedozvěděl

Obdobná situace nastala v roce 1976 před zlatým Eurem v Jugoslávii, kdy odcestovalo také jen 18 hráčů z 22 nominovaných. Nedostatek financí v období normalizace pokračoval, ale hlavně tým čekaly jen dva zápasy: semifinále s Nizozemskem a buď finále, nebo souboj o třetí místo. Zdálo se, že osmnáct borců je postačující počet.

Jenže záhřebská bitva dosti záměr pozměnila. „Brankář Viktor v dešti prochladl, hrozilo, že na finále nebude a my potřebovali dva brankáře,“ vysvětlil s odstupem doby asistent Jozef Vengloš, proč rychle povolali gólmana mistrovského Baníku Ostrava nováčka Pavola Michalíka.

Trhliny hlásila i záloha. Jaroslav Pollák byl v semifinále vyloučen a pro trest nevyužitelný, drsný dres Karolu Dobiašovi rozedřel paži a potýkal se s horečkami. „Proto jsme povolali Františka Štambachra,“ objasnil Vengloš sáhnutí po záložníkovi Dukly Praha.

Doma z připravených zůstali obránci Jozef Barmoš a útočník mistrovského ligového týmu Petr Slaný. Jejich odbornost nebyla tolik zapotřebí. Zatímco Barmoš si všechno vynahradil bronzovou medailí na následujícím Euru 1980 v Itálii a účastí na mistrovství světa 1982 ve Španělsku, Slaného reprezentační kariéra se zastavila na jediném přátelském zápase.

Přitom o účast v Jugoslávii stál, věděl, že je na seznamu nominovaných. „Kolegovi Pavolu Michalíkovi letenka přišla, já se pídil po ní doma i na klubu, ale nic,“ posteskl si.

I on si zaslouží, aby se objevil v síni slávy jako člen zlaté party.

Reklama

Související témata:

Doporučované