Na hvězdné posily ze Slavie čekají miliony i vedro k zalknutí

Indonésie je pro Čechy zemí vzdálenou a exotickou, tím spíše pak její fotbalová liga. Fotbaloví reprezentanti Ondřej Kúdela a Michael Krmenčík se vydali tak trochu za dobrodružstvím. V klubu Persija Jakarta se nejspíš potkají i s Júsufem Hilálem, reprezentantem Bahrajnu, který v Česku hrával za Bohemians, Slavii a Liberec.

Ondřej Kúdela se stane nejlépe placeným hráčem indonéské nejvyšší soutěže, podle severu TribunWow.com si za tři roky angažmá vydělá 31 miliard rupií, v přepočtu 50 milionů korun .

Škodný nebude ani Michael Krmenčík, který po neúspěšném roce ve slávistickém dresu marně hledal dobrou štaci v Evropě. Navíc byl ve Slavii jen na hostování z klubu FC Bruggy. A od Belgičanů ho musela Persija Jakarta vykoupit. Podle webu transfermarkt za 1,5 milionu eur (asi 40 milionů korun).

Kúdela odešel do Indonésie zdarma poté, co mu vypršel kontrakt se Slavií. Podobné to bylo s kontraktem Júsufa Hilála.

Jmenovaní muži nejsou ale zdaleka prvními fotbalovými „věrozvěsty“, kteří do Jakarty přiletěli z Prahy.

Doslova pionýry, průkopníky, kteří měli naučit indonéské fotbalisty svému řemeslu, se před lety stali čeští odborníci Josef Masopust, vicemistr světa z Chile 1962 a držitel Zlatého míče nejlepšího fotbalisty Evropy, a jeho kolega Milan Bokša, známý metodik.

V letech 1989–1991 si je indonéská fotbalová asociace najala jako trenéra a asistenta pro přípravu olympijského týmu.

Tehdy šli do země nepoznané, jejich následovníci to mají o tři desítky let později mnohem snazší.

Se 273 miliony obyvatel je Indonésie, rozložená na 17 508 ostrovech, čtvrtým nejlidnatějším státem světa. To už je dostatečný fanouškovský potenciál pro nejpopulárnější sport na světě, jemuž ovšem v této části planety zdatně konkuruje zejména badminton, ve kterém už si Indonésie připsala 9 zlatých olympijských medailí.

Dostatek vášně však zbývá i na fotbal. „Přivítání bylo fantastické,“ popisuje první zážitek s fanoušky Michael Krmenčík. „Na letišti jich na mne čekalo kolem sta, skandovali moje jméno a klubové chorály,“ neskrývá potěšení. Stejné přivítání zažil i Ondřej Kúdela, jenž dorazil do Jakarty o dva týdny dříve, také jeho vítaly na letišti davy fanoušků.

Společně budou oblékat dres slavného klubu Persija z hlavního města Jakarty. „Po celé zemi má miliony fanoušků, je to jako u nás Sparta či Slavia,“ líčí Krmenčík.

Kúdela s Krmenčíkem budou započítáni do kvóty pro cizince. Ta ovšem neplatí pro Asiaty, takže Júsufa Hilála s jeho bahrajnským pasem berou v Indonésii prakticky jako domácího hráče, nikoli jako cizince.

Na přípravný zápas přišlo dvacet tisíc diváků, na soutěžní duely bude počet zájemců ještě vyšší. Klub zažádal vedení ligy, aby mohl využívat Národní stadion v Jakartě s kapacitou 90 tisíc míst. „Prý ho v pohodě vyprodáme,“ těší se Krmenčík.

Fanoušci jsou hodně věrní.To platí nyní stejně jako před lety, kdy se v Indonésii objevil první pražský výsadek. „Měli až neskrývanou radost z každé akce, která se povedla. Připomínali mi malé děti,“ vzpomíná Bokša. „Jako když Sparta proti Glasgow Rangers směla pustit na stadion jen mládež, taková bývala atmosféra,“ nachází srovnání. „Nadšeně tleskali, skandovali. Bavili se. Žádné násilí, byla to pro ně zábava,“ dodává Bokša.

České duo povede německý kouč Thomas Doll, rodák z pomořanského města Malchin, ofenzivní záložník, jenž před lety odehrál za reprezentaci NDR celkem 29 zápasů, dalších 18 startů pak přidal za spojený německý tým. V dresu Dynama Berlín dvakrát dobyl Oberligu, poté působil jako hráč v týmu Hamburger SV, zažil i italské angažmá v Laziu Řím a Bari.

Na jeho trenérské kartě jsou zapsány zajímavé štace: Hamburk, Dortmund, Hannover, také nejslavnější saúdskoarabský klub Al Hilál, maďarský Ferencváros. A nyní je v Indonésii.

Pro posílení mužstva si vybral české hráče. Nejprve obránce Kúdelu. „Ondřej může mít pozitivní vliv na defenzivu našeho týmu. Je pevný v obraně, výborný v rozehrávce, má dobrou mentalitu a je velkým profesionálem. S českou reprezentací hraje Ligu národů, takže naši mladí hráči se od něj mohou hodně naučit,“ vyjádřil se pro klubový web. Krátce poté se česká enkláva rozšířila o útočníka Krmenčíka.

Německý odborník je důkazem pokroku, který indonéský klubový fotbal zaznamenal. „Klub má dost finančních prostředků, když si může dovolit takového trenéra,“ soudí Bokša . „Za naší doby svaz zaplatil několika místním trenérům kurzy v Anglii, ale zahraniční trenéři v klubech nepůsobili. My byli výjimka, u olympioniků,“ vrací se o desítky let zpátky. „Tohle je zásadní kamínek potřebný k tomu, aby šla úroveň soutěže nahoru,“ konstatuje.

České vyslance však čekají jiná úskalí, v první řadě tropické klima. „Na tohle podnebí se asi nedá nikdy úplně navyknout,“ otřepává se Krmenčík. „Stačí se chvíli projít venku a jste durch, vlhkost je obrovská,“ stěžuje si.

V tomto ohledu jsou však na planetě horší destinace. „Obrovskou výhodou je, že se po celý rok teplota pohybuje mezi třiceti a třiatřiceti stupni,“ odkrývá Bokša. „Stačí vám tričko, kraťasy, víc nepotřebujete. Například v Kuvajtu, kde jsem také působil, je v zimě chladno, musíte mít bundu, tepláky. A v létě ukrutné horko, padesát ve stínu,“ přirovnává.

Našincům se však změní rytmus dne. „V Indonésii je vhodné trénovat brzy ráno nebo k večeru, kdy zapadá slunce,“ připomíná Bokša. „Na to také nejsou čeští fotbalisté zvyklí. Ráno jsme na trénink odjížděli v pět hodin. Navíc vadí silné deště, které také mohou ovlivnit přípravu,“ upozorňuje.

Masopust, před Pavlem Nedvědem nejslavnější český fotbalista na světě, a jeho kolega Bokša nebyli ale jedinými zástupci českého fotbalu v Indonésii.

Prvním českým trenérem, který převzal indonéský prvoligový klub, byl Miroslav Janů, českobudějovický odchovanec, jenž nejhodnotnější část hráčské kariéry prožil ve vršovických týmech Slavie Praha a Bohemians Praha.

V roce 2003 převzal Persigo Gorontalo (v roce 2017 přejmenován na Semeru FC, od roku 2020 Hizbul Watha) ve východní části ostrova Java. Na dva roky se pak přesunul do PS Makassar na ostrově Sulawesi (dříve Celebes), kde slavil dva mistrovské tituly.

Po návratu domů, kde ve Slavii dělal asistenta trenéru Karlu Jarolímovi, se znovu vydal východním směrem, na Javě vedl ve dvou angažmá tým Arema FC, pak se přesunul k týmu Persela Lamongan, v roce 2013 uzavřel smlouvu s Bhayanghara FC z hlavního města Jakarty.

Dalších úspěchů v exotickém prostředí se však nedočkal, po návratu ze soustředění na Bali ho přepadla srdeční slabost a ve věku 53 let v lednu 2013 zemřel. V daleké Indonésii.

Ostrovní republika se může chlubit, že byla prvním asijským zástupcem na mistrovství světa. Na šampionátu 1938 ve Francii vypadla hned v prvním kole s pozdějším finalistou Maďarskem 0:6. Jenže fotbalová asociace ani státní složky se tímto prvenstvím nijak nechlubí.

Tehdy výběr vystupoval pod názvem Holandská východní Indie, šlo totiž o kolonii evropského království bez jakéhokoli náznaku samostatnosti. Ostatně ve Francii se při nástupu hrála nizozemská hymna a na stožár letěla nizozemská vlajka.

Indonéská fotbalová asociace už existovala, v roce 1936 ji však zastínila Fotbalová unie Nizozemské východní Indie (Nederlandsh Indische Voetbal Unie). Reprezentační výběr tedy do Francie cestoval pod názvem Národní fotbalový tým Holandské východní Indie a tvořili ho z převážné většiny hráči čínského původu. Návrh indonéské asociace, aby do Evropy cestoval tým, který zvítězí v souboji obou organizací, neprošel.

Indonésie se k této poctě nehlásí a ani FIFA ho současnému indonéskému státu nezapočítává. Na první skutečnou účast si tedy Indonésané musejí ještě počkat.

Fanoušci věří, že reprezentaci pomůže kvalitnější domácí nejvyšší soutěž vyšperkována poprvé též o dva české vyslance: Ondřeje Kúdelu a Michaela Krmenčíka.