Anglie jde do akce. Proč tým, který je vždy favoritem, vyhrál naposled v roce 1966

„Fajn, na Euru se mu celkem zadařilo, ale od té doby? Vždyť vůbec nemá výsledky, v zásadě kráčí od porážky k porážce. Tým předvádí příliš defenzivní styl, šanci dostávají pořád ti samí, kteří navíc výkonnostně nepřesvědčují. Hrajeme systém se třemi, nebo čtyřmi stopery? Nejasné! A kdy konečně využijeme ofenzivního potenciálu našich supertalentů?!“

Je vám tohle hodnocení povědomé? Velmi podobné výtky slýchali v posledním roce jak trenér české reprezentace Jaroslav Šilhavý, tak jeho anglický kolega Gareth Southgate. Tedy s výjimkou poslední věty o mladých supertalentech. V tomto ohledu se česká nabídka blíží nule, zato ta anglická nikoli. Však ta jména znáte: Jude Bellingham, Bukayo Saka, Phil Foden…

Nutno říct, že výrazně intenzivnější „čočku“ dostával od ostrovních médií anglický trenér. Jednak je v jeho rodném kraji zavedenějším zvykem o něco víc přibrousit nejen na trávníku, ale i v komentářích. A jednak se u Čechů jejich výsledkové spláchnutí v nejmladší soutěži reprezentačních týmů tak nějak čekalo, obzvlášť v jejím nejvyšším „patře“. U Angličanů tedy rozhodně nikoli.

Liga národů není dozajista soutěží ze všech nejdůležitější. Nicméně bilanci 6 zápasů, 3 prohry, 3 remízy a sestup z nejvyššího patra soutěže si kouč týmu Gareth Southgate na své navštívenky rozhodně tisknout nebude.

Chlubit se dvěma porážkami od Maďarska, přičemž ta domácí se dokonce udála v ostudně spektakulárním poměru 0:4, vskutku nelze. Ze dvou zápasů s Italy a Němci vytěžila Anglie vždy po bodu.

Nicméně právě od remízy 3:3 s Němci v londýnském Wembley, tedy od svého dosud posledního mezistátního utkání, sehraného koncem září, se Angličané chtějí odpíchnout. Před MS nyní britští komentátoři tento zápas hojně připomínají s tím, že v průběhu jeho druhé půle se tehdy „Three Lions“, tedy Tři lvi, jak se anglickému týmu přezdívá, zdravě naštvali a řekli si, že to všem ukážou.

Přiměly je k tomu dva německé góly (v 52. a 67. minutě) a hrozba dalšího výsledkového kolapsu. Mezi 71. a 83. minutou zápasu pak Shaw, Mount a Kane z penalty otočili skóre na 3:2 a mrzet je mohlo už jen závěrečné soupeřovo vyrovnání. Ale právě v ukázce týmového vzepětí, jež tehdy tým nabídl, vidí média možný odrazový můstek do úspěchu na MS.

Za celý kalendářní rok 2022 si každopádně Anglie, podobně jako Česko, připsala jen dvě vítězství – v přípravných březnových zápasech se Švýcarskem a Pobřežím slonoviny.

Jakkoli se ale Garethu Southgateovi a jeho týmu v předchozích měsících vůbec nedařilo, nutno si uvědomit, že šlo o duely, v nichž Albionu zase až tak o moc nešlo. Vlastně o nic.

Zato na velkých turnajích dosud Gareth Southgate zářil, anglický tým oproti minulosti jednoznačně pozdvihl a zaznamenal na mezinárodní scéně výsledky, s nimiž se může měřit jen legendární sir Alf Ramsey, kouč mistrů světa 1966, který anglický tým přivedl i do semifinále ME 1968.

Southgate tak trochu přepisoval dějiny na MS 2018 v Rusku, kde dovedl anglický tým do semifinále. A na Euru 2020, hraném v roce 2021, zakormidloval dokonce až do finále v londýnském Wembley. K trofeji ho však nepustili Italové a jejich úspěch v penaltovém rozstřelu.

Southgate se svou bilancí z posledních dvou velkých turnajů září i mezi evropskou smetánkou. Anglie se pod jeho vedením stala jediným týmem starého kontinentu, který se na MS 2018, jakož i na minulém Euru dostal v obou případech alespoň do semifinále.

A to všechno jsou parádní, až skvostné zápisy i z hlediska celé historie anglického národního týmu.

Fotbal je sport plný zdánlivých paradoxů. A jeden z nich se skryl do skutečnosti, že Anglie, která je nade vší pochybnost kolébkou moderního fotbalu a dodnes jeho neotřesitelnou baštou, rozhodně není žádnou velkou sběratelkou mezinárodních trofejí.

Nebýt titulu mistrů světa z roku 1966, kdy Anglie využila domácího prostředí, ve kterém si podle dobových pramenů na nepřízeň rozhodčích rozhodně nemohla stěžovat, byla by to ve srovnání s Brazílií, Německem, ale i mnoha dalšími zeměmi celkem bída.

Předválečné světové šampionáty Anglie povýšeně ignorovala. Na prvních čtyřech poválečných pak byla dvakrát ráda za čtvrtfinále, dvakrát padla už ve skupině.

O to větší sláva nastala v létě 1966, když Bobby Moore, Bobby Charlton, Gordon Banks a další šampioni, kteří se v tu chvíli stali doma nesmrtelnými, pozdvihli nad hlavu Zlatou Niké.

Mimochodem trofej, která se předtím v Londýně ztratila, lépe řečeno byla zcizena z budovy Westminsterského opatství, kde ji vystavovali. A příběh skončil happy endem, když sošku vyčmuchal pohozenou v parku psík jménem Pickles, vlastně další z hrdinů anglického triumfu.

V dalších letech už Anglie žádné další hrdiny, kteří by tohle všechno nějak napodobili, natož zopakovali, na mistrovství světa nikdy neposlala. Ačkoli očekávání měla pokaždé veliká. Možná právě proto mnohé další generace, ať už s Bryanem Robsonem, Gary Linekerem, Paulem Gascoignem, Davidem Beckhamem, Johnem Terrym, Stevenem Gerrardem, nebo Frankem Lampardem, nedokázaly na mezinárodní scéně uspět.

Čtvrtfinále znamenalo pro Angličany na všech dalších šampionátech v letech 1970–2014 strop. Pokud se tedy na ně vůbec kvalifikovali, což se jim u turnajů hraných v letech 1974, 1978 a 1994 vůbec nepovedlo. Výjimkou bylo semifinále na MS 1990, kde je zastavili Němci.

Jak tehdy, tak v mnoha dalších případech zmrazil anglické ambice zrádný penaltový rozstřel.

Ale to, co nedokázala mnohá trenérská veličina před ním, namátkou Glenn Hoddle, Sven-Göran Eriksson nebo Fabio Capello, to najednou zvládl kouč, kterého anglická asociace posunula k A-týmu od výběru do 21 let.

Místo obvyklých anglických dream teamů, v nichž si hvězdy mezi sebou až příliš často poměřovaly ego, stvořil tým funkční. A na MS 2018 se mu nebesa za jeho práci odvděčila, v osmifinále totiž Angličané pod jeho vedením vyhráli nad Kolumbií penaltový rozstřel. Už jen tím shodili Angličané ze své reprezentační historie zdánlivě nekonečné trauma opravdu nevídané série neúspěchů v této specifické fotbalové disciplíně.

Šťastná hvězda pak svítila nad Southgatem a Angličany před čtyřmi lety v Rusku i nadále, jejich část pavouka totiž nabízela na první pohled celkem schůdný los. Proti Švédům toho Anglie využila, v semifinále v duelu s Chorvaty už nikoli, tam rozhodl Mandžukičův gól v prodloužení. A v duelu o 3. místo pak Angličany zastínil belgický výběr výhrou 2:0.

I tak se stal Harry Kane se 6 zásahy nejlepším střelcem turnaje. Pro zajímavost: Tuhle trofej ještě v historii světových šampionátů nikdo nedokázal obhájit. I v tom tedy pro Kanea leží speciální motivace. A k případné obhajobě koruny krále střelců by se mu dozajista hodila nějaká ta trefa už dnes.

Od 14 hodin hraje Anglie proti týmu Íránu. Ve skupině pak narazí ještě na USA a Wales.