Francie šampionem. Pro fanoušky byli hrdinové, pro Le Pena ostudy

Během šampionátu na kongresu FIFA v Paříži 8. června se odehrál zlom, jehož dopady pocítil světový fotbal až mnohem později. Po Brazilci João Havelangovi byl předsedou organizace zvolen švýcarský ekonom Joseph Blatter.

Velkým favoritem na fotbalový trůn byl původně evropský kandidát nejvyšší muž UEFA Švéd Lennart Johansson. Proti němu se však postavil bývalý hokejový novinář a funkcionář Blatter. Okamžitě vyskočila námitka, že nemůže svou kampaň řídit (a hlavně platit) jako nejvyšší úředník FIFA. Přišlo doporučení, či skoro nařízení, ať se tedy jedné pozice vzdá. Jako mnohokrát potom žádné řešení, které by oslabilo jeho moc, nepřijal.

Po zvolení čestně slíbil, že to je pouze na jedno období. Vydržel jich pět až do roku 2015, kdy ho smetla jím vytvořená korupční pavučina, která se týkala i výběru pořadatelů světových šampionátů.

Krvavá válka rozpoutaná na Balkáně mezi národy bývalé Jugoslávie vedla i ke sportovním sankcím proti agresorovi – nástupnickému státu s vládou v Bělehradě. Protože se nemohl fotbalový tým zúčastňovat vrcholných akcí, klesal mu koeficient úspěšnosti, který určoval, do jakého výkonnostního koše bude tým zařazen při losování kvalifikace či závěrečného turnaje.

Když byl jugoslávský tým po utichnutí konfliktu opět přijat, propadl se při losování kvalifikace o postup na mistrovství světa ve Francii až do 4. skupiny, mezi jinak přijatelné protivníky jako Kypr, Litva či Gruzie. Všichni z vyšších košů se obávali, komu bude nalosován.

Ocitl se v 6. skupině, kde na první příčce bylo Španělsko, na druhém Česko, vicemistr Evropy z Eura 1996 v Anglii. Dvě porážky – 0:1 v Bělehradě a 1:2 v Praze na Letné – s týmem, v němž zářili hráči jako Dragan Stojković, Predrag Mijatović či Siniša Mihajlović stříbrného evropského medailistu do Francie nepustily.

Před semifinále evropského šampionátu 1996 v Anglii se vůdce a zakladatel strany Národní fronta, pravicový politik Jean-Marie Le Pen, ostře ohradil proti francouzskému týmu mnohonárodnostního původu. „Styďte se za něj,“ vyzýval občany. Fotbalové výpravě poslal dopis, kde mužstvo nazval pestrobarevnou hloupou lidskou směsicí. „Ani neumějí Marseillaisu,“ pohoršoval se nad neznalostí státní hymny.

Velice důrazně se ohradil kapitán mužstva vysoký blonďák Laurent Blanc, zvaný Le Président. „Jestli chceme dosáhnout na úspěch, musíme být jednotní,“ vyzýval k soudržnosti. Semifinále Eura proti českému týmu Francie nezvládla, prohrála na střely ze značky pokutového kopu, když selhal záložník Reynald Pedros, jehož otec pochází ze Španělska.

Na domácí půdě však chtěl výběr trenéra Aimého Jacqueta všechno napravit.

Francouzský tým byl skutečně pestrý a kořeny měl ve všech světadílech. Až z Nové Kaledonie přikvačil Christian Karembeu, v Africe se narodili Marcel Desailly a Patrick Vieira, alžírské rodiče hlásil nejlepší hráč Zinédine Zidane.

Naopak v Karibiku na ostrovech Guadeloupe či Martinik se utvářelo fotbalové umění, které zužitkovali Thierry Henry, Lilian Thuram a Bernard Diomède, David Trézéguet se narodil v Argentině, náhradní brankář Bernard Lama ve Francouzské Guyaně.

Ale i evropská směsice byla zajímavá. Robert Pirès nezapřel španělské geny, Vincent Candela italské, doslova babylon nabízel Youri Djorkaeff – polské, kalmycké, řecké, arménské. K této kavkazské zemi se hrdě hlásil Alain Boghossian. Kapitán Didier Deschamps a obránce Bixente Lizarazu nezapírali baskický původ, útočník Stéphane Guivarc'h keltský.

Pro fanoušky byli hrdinové, pro Le Pena ostudy.

Triumf vítězové naopak využili k propagaci multikulturní tolerance. Trofej MS se poprvé objevila v Africe, Patrick Vieira ji dovezl do rodného Senegalu a Marcel Desailly do Ghany, odkud odešel v pěti letech. „Byl jsem moc malý, nic si už nepamatuju,“ přiznal při oficiální návštěvě, která se vyrovnala nejvyšší vládní delegaci.

Tou bezesporu byla mise Youri Djorkaeffa, když poprvé v životě poznal zemi své matky. Byl přijatý hlavou státu, prezident Robert Kočarjan ho dokonce přirovnal snad k největší osobnosti národa zpěvákovi Charlesi Aznavourovi. Původně měl tlumočit spoluhráč Alain Boghossian, ale nakonec ho fotbalové povinnosti na Kavkaz nepustily.

Zásluhou francouzského týmu se radoval celý svět.

Velice choulostivé střetnutí se odehrálo ve skupině F v Lyonu, kde proti sobě stanuly Írán a USA. Reprezentační týmy ze dvou krajně nepřátelských zemí. V asijské pod oficiálním názvem Íránská islámská republika vládne od puče v roce 1979 náboženské právo šaría, které dozoruje nejvyšší duchovní představitel.

V roce 1997 byl zvolen umírněnější ajatolláh Muhammad Chátamí, přesto před zápasem šly na adresu USA, říše zla, ty nejostřejší výpady. Utkání neslo označení jako politicky nejvíce nabitý duel v historii šampionátů.

Podle protokolu FIFA jdou hosté podle zápisu k domácím, aby si s nimi potřásli rukou. Náboženský vůdce Alí Chameneí, byť už nebyl v nejvyšší funkci, vydal výslovný rozkaz, že íránský tým nesmí jít směrem k Američanům. Soupeř nenavyšoval napětí a uvolil se, že půjde v rozporu s protokolem směrem k sokovi on.

Během předzápasového ceremoniálu s citlivou choreografií darovali íránští hráči americkým protivníkům bílé růže jako symbol míru. A vyhráli 2:1.

Mistrovství světa 1998 – Francie

Účastníci (32): Francie, Argentina, Belgie, Španělsko, Itálie, Německo, Brazílie, Anglie, Chorvatsko, Jugoslávie, Nizozemsko, Kamerun, Skotsko, Rakousko, Bulharsko, Dánsko, Norsko, Rumunsko, Chile, Paraguay, Kolumbie, USA, Mexiko, Jamajka, Jižní Korea, Írán, Japonsko, Saúdská Arábie, Maroko, Jižní Afrika, Tunisko, Nigérie

Semifinále: Francie–Chorvatsko 2:1, Brazílie–Nizozemsko 1:1 (4:2 pok. kopy)

O 3. místo: Chorvatsko–Nizozemsko 2:1 (1:1)

Finále: Francie–Brazílie 3:0 (2:0)