Skuhravého a dva emigranty zastavila podivná penalta

Revoluční rok 1989, po němž se postupně zcela rozpadl socialistický blok východoevropských států, nadělal na fotbalové mapě značné trhliny. Vícenárodnostní státy udržované pomocí diktatury se začaly štěpit, evropská fotbalová unie čítala v té době 35 členů (dnes o dvacet víc).

Rozpadlo se i Československo, lépe řečeno rozdělilo se na dvě části – Česko a Slovensko. Vystoupení na šampionátu v Itálii bylo poslední federální akcí v dlouhé společné historii.

Naštěstí aspoň bylo docela vydařené.

Přes Alpy se valily kolony autobusů s poznávací značkou CZ, Rakousko a Itálie chytře po politických změnách zrušily vízovou povinnost, ochranu před nekalými vlivy totalitních režimů. Na první duel s USA dorazilo do Florencie přes deset tisíc fanoušků, nejvyšší účast v zahraničí v dějinách.

Italští celníci a karabiniéři vítali občany svobodného státu vřele, jen se ptali, jak dopadnou první demokratické volby, s varováním, že by se u moci mohli udržet bývalí komunisté třeba s převlečeným kabátem. Byli ujištěni, že nic takového se nestane, proces je dotvořen a oni přijeli povzbudit československý tým.

Tým trenéra Jozefa Vengloše, jemuž kryl záda Václav Ježek, si vedl zdatně. Postup ze základní skupiny (USA, Rakousko, Itálie) vylepšil demolicí Kostariky v osmifinále, miláčkem davů se stal Tomáš Skuhravý, s pěti zásahy druhý nejlepší střelec šampionátu. A v Itálii našel posléze druhý (spíš první) domov.

Českoslovenští vyslanci byli všude vítáni, FIFA naprosto nekoncepčně povolila filmovému štábu režiséra Tomáše Tintěry natáčet dokument, přestože jinak podobná práva byla hodně drahá. Mužstvo, obohacené o emigranty z léta 1988 Luboše Kubíka a Ivo Knoflíčka, kterým převratné události odebraly slupku zrádců dělnické třídy, přijela povzbudit gymnastická legenda Věra Čáslavská.

Tým vedený kapitánem Ivanem Haškem dokráčel do čtvrtfinále, kde padl s pozdějším vítězem Spolkovou republikou Německo po divné penaltě, kterou nařídil rakouský rozhodčí Helmut Kohl.

Shoda jmen s bývalým německým kancléřem (1982–1998) byla čistě náhodná, rakouský arbitr ovšem slízl tolik ošklivých výrazů, jakých se nedočkal jeho německý protějšek po dobu socialistické propagandy.

Fotbalový tým zastupoval státní útvar Českou a Slovenskou Federativní Republiku a národnostní rozepře se mu nevyhnuly. Už za totalitního zřízení se tlačilo na tzv. paritu, tedy aby se udržoval ve výpravě stejný počet Čechů a Slováků. „Netýkalo se to tolik ani hráčského kádru, ale funkcionářský doprovod na to hleděl,“ přiznává Jiří Křenek, tehdejší zástupce generálního sekretáře svazu.

Plíživě tento požadavek však vstupoval i do hráčské kabiny. Ve 22členném kádru nebyl problém vyvážit jednu stranu nevyužitým náhradníkem, rovněž se šikovně využívalo, když měl někdo rodiče či původ z obou stran řeky Moravy.

Politické půtky rozbily československý stát, vzniklý v roce 1918, v Itálii se na vrcholném fotbalovém turnaji představil poslední jeho federální tým.

Nedotklo se to jen Československa. Do Itálie v roli stínového favorita na medaile odjela i Jugoslávie, šlo rovněž o poslední vystoupení této balkánské země. Trenér Ivica Osim, bosenský Chorvat, dal do kupy schopný tým, v němž byly zastoupeny všechny národnosti. A také se prolínaly, například budoucí hvězda Realu Madrid záložník Robert Prosinečki měl chorvatskou matku, srbského otce a narodil se v Německu.

O rok později vyhlásily samostatnost Slovinsko (ve výběru byl Srečko Katanec) a Chorvatsko (tvořilo většinu týmu), došlo k ohyzdné válce a fotbal jenom trpěl. Zbylá část Jugoslávie, v níž zůstaly postupně jen Srbsko a Černá Hora, byla označena jako agresor a fotbalový tým byl vyloučen z mistrovství Evropy 1992 ve Švédsku, kam se kvalifikoval.

Úplně zanikl Sovětský svaz, na evropském šampionátu 1992 se už představil tým pod značkou CIS Commonwealth of Independent States (Společnost nezávislých států). A pak se už formovaly samostatné reprezentační výběry.

Ovšem nastaly i síly dostředivé – sjednocení Německa, které bylo rozťato do okupačních zón vítězných mocností po prohrané světové válce. Losování kvalifikace ME 1992 se konalo v únoru 1990, NDR byla zařazena do skupiny s Belgií, Walesem, Lucemburskem – a Spolkovou republikou Německo. Ovšem v srpnu parlament potvrdil znovusjednocení, které proběhlo v říjnu.

Úvodní utkání v Belgii v září bylo už připraveno, hrálo se jako přátelské. Rovněž zápas NDR proti SRN v listopadu 1990 v Lipsku (po souboji na MS 1974 druhý oficiální) byl chystán jako přátelský na oslavu sjednocení, ale pro nepokoje na východoněmeckých stadionech byl zrušen.

Ani sjednocování neprobíhalo na fotbalových hřištích snadno.

Mistrovství světa 1990 – Itálie

Účastníci (24): Argentina, Belgie, Španělsko, Itálie, Spolková republika Německo, Brazílie, Československo, Anglie, Sovětský svaz, Severní Irsko, Jugoslávie, Švédsko, Nizozemsko, Kamerun, Skotsko, Rakousko, Rumunsko, Uruguay, Kolumbie, Kostarika, USA, Egypt, Jižní Korea, Spojené arabské emiráty

Semifinále: Spolková republika Německo – Anglie 1:1 (4:3 pk), Argentina–Itálie 1:1 (4:3 pk)

O 3. místo: Itálie–Anglie 2:1 (0:0)

Finále: Spolková republika Německo – Argentina 1:0 (1:0)