Hlavní obsah

Nejen Zmrzlinář. Spartu vedli i zdatní zahraniční trenéři

Foto: Profimedia.cz

Trenér Sparty Priske.

Reklama

26. 6. 6:00

Spartu Praha převzal dánský trenér Brian Priske. Odpůrci zahraničních koučů kroutí hlavou. Sparta si prožila s cizinci v roli trenéra těžké chvíle, ale pozor: zapsala s nimi i hodně krásné a slavné okamžiky.

Článek

Odmítavé reakce vyvolává poslední zkušenost s italským koučem Andreou Stramaccionim, jenž vedl Spartu v ročníku 2017/2018 a sliboval velký pokrok, přerod českého klubu v evropský gigant. Pohořel.

Velkolepé plány zůstaly nenaplněny, vedení ho pro hrozivé výsledky a nekoukatelnou hru vyhodilo po 19. kole, zůstaly po něm jen díry v rozpočtu a velké rozpaky. U fanoušků i bývalých hráčů. „Mám pocit, jako kdyby mi Spartu někdo ukradl,“ vyjádřil se za všechny legendární střelec a také nejvyšší přestavitel Sparty v jejích nejúspěšnějších letech na počátku 90. let minulého století Václav Mašek.

Už jen názor angažovat zahraničního trenéra byl pokládán za urážku, doklad pomatení smyslů. Při kvapných odsudcích se zapomnělo na jednu důležitou okolnost – koho si vedení pro mužstvo vybralo.

Allenatore medio

Nebo-li průměrný trenér – taková provázela Stramaccioniho pověst v létě 2017 při nástupu do Sparty, která se linula z jeho vlasti, z Itálie. „Slušný člověk, ale nic víc. Rozhodně žádný fenomenální kouč,“ charakterizoval krajana uznávaný italský novinář Massimo Franchi, šéfredaktor fotbalové sekce turínského listu Tuttosport.

Jeho kariéru bedlivě sledoval, vypozoroval, kdy došlo k jeho nečekanému vzestupu. „Měl solidní výsledky s mládeží Interu Milán,“ připomněl Franchi úspěšné vystoupení v Lize mistrů hráčů do 19 let. „Přesto byli všichni překvapení, když ho nejvyšší muž klubu Massimo Moratti v březnu 2012 po odchodu Claudia Ranieriho jmenoval do funkce trenéra mužstva A,“ divil se i italský publicista Franchi. „Pak už ničeho pořádného nedosáhl,“ zdůraznil.

Stramaccioniho kariéra nešla nahoru. „Odevšad ho vyhodili, všude byl nejvýše rok,“ přidal se bývalý sparťanský kanonýr nejvyšší ráže Tomáš Skuhravý. „Když se bavím s italskými přáteli, nadšeni z něho nijak nejsou,“ upozornil slavný Bomber italského týmu FC Janov 90. let. V Udine prý měl Stramaccioni dokonce zákaz vstupu na stadion, taková tam prý panovala nevraživost vůči jeho osobě. „Nikdo ho moc nemusí,“ nebál se Skuhravý ani hodně silných slov.

Zatratit někoho předem je však nemoudré „Je ovšem mladý a vzdělaný, mohl by se vypracovat,“ ponechal mu prostor růstu Franchi. „Ale zatím nic přesvědčivého,“ znovu upozornil.

Nenáviděný zmrzlinář

Italský kouč se pustil do přestavby mužstva s cílem udělat z něj evropský válec. Dovedl nejen zahraniční hvězdy velkého renomé, ale rovněž značné přestárlosti, také realizační tým měl babylonskou podobu, kde se mísili asistenti a pečovatelé o hráče různých národností, mluvilo se anglicky. Jen realizační tým stál Spartu 57 milionů ročně.

Tedy majitele, podnikatele Daniela Křetínského, jenž umí pracovat s financemi a žádné peněžní ztráty z fotbalového hobby ho příliš nemrzí.

Přepychové gáže zahraničním plejerům, kteří na hřišti nic nepředváděli, nadělaly v šatně dusno. A mezi fanoušky dvojnásob. Na klub chodily i výhružné dopisy, nejradikálnější jádro se pokusilo několikrát hráče i trenéra po špatném výsledku fyzicky napadnout.

Stramaccioni se stal nenáviděnou osobou. „Stracciatella zmrzlinář,“ nasadil mu hanlivou přezdívku ve svých komentářích glosátor fotbalového dění Ladislav Vízek, olympijský vítěz 1980 z Moskvy a bronzový medailista z mistrovství Evropy v Itálii.

Vedení nakonec nátlaku ustoupilo, italského nešťastníka vyhodilo po 19 zápasech s bilancí 9–6–4 25:14. Výplatu mu splácelo ještě několik let.

Alles Gute

Byl to pro Spartu bouřlivý ročník. Obhájce titulu začal v nejvyšší české soutěži podzim 1994 dvěma přesvědčivými vítězstvími, ale vypadl v kvalifikaci o Ligu mistrů. Navíc někteří hráči zapomínali, co je jejich profesionální čest. Karol Dobiaš, mistr Evropy 1976, byl vyhozen. Po dvou kolech!

Mužstvo převzal jeho asistent Vladimír Borovička, brankář mistrovského týmu Bohemians Praha ročníku 1982/1983, ale úroveň se moc nezvedla, hrozilo, že si rival Slavia po letech komunistického odstrkávání dojde pro mistrovský titul. Vedení v čele s předsedou podnikatelem Petrem Machem, který měl neustále potíže se zákonem a hlavně morálkou, sáhlo po zahraničním kouči.

Na Letné se představil Jürgen Sundermann, tehdy čtyřiapadesátiletý bývalý reprezentant západního Německa, jenž působil i ve Švýcarsku. Trenérskou kariéru měl už hodně košatou, velké úspěchy sklízel především na lavičce švýcarského FC Basel.

Předstoupil před mužstvo, prohodil jen pár německých pozdravů s tím, že komunikace bude probíhat přes asistenta Borovičku. „Alles Gute,“ poslal své svěřence – kádr byl plný českých reprezentantů – na zteč.

Taktika jednoduchá – zvítězit

Dorozumívací složitost nijak neřešil. „Nevzpomínám si, že by měl s někým individuální pohovor, že by mu vysvětloval, co od něj chce,“ prozrazuje Petr Kouba, brankář vicemistrů Evropy 1996 v Anglii. „Měl jednoduchou taktiku – vlítnout na soupeře,“ odkrývá Sundermannovu filosofii.

Sparťané tak činili. „Když jsme po deseti minutách vedli 1:0, pohoda, když 2:0, skvělé,“ vzpomíná Kouba. „Když ne, tak jsme si chvilku odpočinuli a znovu na soupeře vlítli,“ dodává.

Taktika se vyplatila. Sparta ještě nedovolila usednout Slavii na trůn, přestože v průběhu ročníku na ni ztrácela už sedm bodů. O podivné jarní rudé jízdě s jedinou remízou doma s Chebem se ještě dnes vyprávějí zkazky. „Ale cíle obhájit titul bylo dosaženo, na úspěchu měl Sundermann velký podíl,“ zdůrazňuje Kouba.

Trofej leštil však už jeho nástupce Jozef Jarabinský. Sudermann odtrénoval ve Spartě jen deset zápasů s bilancí 8–0–2 20:4, překvapivé porážky přišly v Hradci Králové a Českých Budějovicích.

Za rozchodem stály peníze, klub trenérovi – stejně jako hráčům – dlužil i na základních výplatách. A na Spartě byly odpojeny i telefonní linky. Sundermann šel za dalším angažmá, vrátil se do Německa, do Stuttgartu.

Skotský John – ale rudý

V muzeu skotského fotbalu na stadionu v Hampden Parku v Glasgow se průvodce zastaví s neskrývaným respektem u desky cti, na níž jsou portréty úctyhodných pánů. „To jsou skotští trenéři, kteří na začátku 20. století po celém světě šířili přednosti skotského fotbalu,“ vysvětluje, proč si tablo mužů zralého věku zaslouží takovou pozornost. „Nejen v Anglii, ale i Itálii, Maďarsku, až v daleké Uruguayi,“ vypočítává.

Při zjištění, že návštěvníci pocházejí z české kotliny, ukáže na dva slovutné obličeje. „Tito pánové formovali nejúspěšnější pražské kluby,“ dme se pýchou. Zatímco slávistický John William Madden je hodně známou postavou, k čemuž nadále přispívá hodně aktivní Odbor přátel, který neustále vytahuje o této svérázné figuře, ale především velkém fotbalovém odborníkovi jednu historku za druhou, je jeho sparťanský krajan dosti opomíjen.

Dokonce ani ve čtivé knize Železná Sparta se o něm autor Vítězslav Houška nezmiňuje. Přitom si ve slávě a dobývání trofejí se slávistickým Johnem-kolegou příliš nezadá.

První Středoevropský pohár

Jeho vizitka v encyklopedii Wikipedia je stručná, mnoho však naznačuje:

Johny Dick (29. ledna 1877 Eaglesham – 14. září 1932 Londýn) byl skotský fotbalista a trenér. Hrál nejčastěji na pozici středního záložníka, jako bývalý přespolní běžec vynikal rychlostí a vytrvalostí. Začínal v Airdrieonians FC, v roce 1898 přestoupil do Arsenal FC – postoupil s ním do nejvyšší anglické soutěže, zastával funkci kapitána a jako první hráč klubu překročil hranici dvou set padesáti odehraných ligových zápasů.

V roce 1912 odešel z Arsenalu a přijal funkci hrajícího trenéra DFC Prag, který dovedl k vítězství v Böhmen Erste Klasse 1913 a 1914. V letech 1919–1923 vedl AC Sparta Praha; stál u zrodu týmu zvaného „železná Sparta“, který pětkrát vyhrál mistrovství Středočeské župy. V letech 1923–1927 byl v angažmá v belgickém klubu K. Beerschot VAC, s nímž získal tři mistrovské tituly. Pak se vrátil do Sparty a zasloužil se o postup do finále Středoevropského poháru 1930, zisk Středočeského poháru 1931 a ligový titul 1932. Trpěl rakovinou žaludku, kvůli léčení se vrátil na britské ostrovy, kde záhy zemřel ve věku 55 let.

Přihoďme ještě pár faktů. Komise pro Historii a statistiku FAČR zpětně uznala, že vítězství Sparty ve Středočeské župě v roce 1922 má právo se honosit mistrovským titulem. John Dick tedy nabírá do osobní síně slávy další trofej, stejně jako v ročníku 1931/1932 už profesionální ligy.

A o jeden primát by bylo nevhodno ho obrat. Dovedl v roce 1927 Spartu v prvním ročníku tehdy nejuznávanější evropské klubové soutěže, ve Středoevropském poháru (Mitropa Cup) k historickému triumfu. To se nesmí zapomínat.

John Dick byl trenérem, který Spartě odevzdal hodně, i když se to nepřipomíná.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované