Hlavní obsah

Hokejový plán vyšel. Česko použilo zbraň, proti níž Němci neměli nárok

Foto: ČTK

Gól v síti Philippa Grubauera. Češi porazili Německo 4:1.

Reklama

aktualizováno •

V zápase, v němž si národní tým vybojoval právo účasti v boji o medaile, získali Češi navrch díky přesilovým hrám.

Článek

Po dlouhých letech si český hokejový tým zahraje na světovém šampionátu o medaili. Ve čtvrtfinále proměnilo úderné komando Pastrňák – Hertl – Krejčí hned tři přesilové hry a mužstvo trenéra Kariho Jalonena čeká v sobotu semifinálový zápas.

Desetiletí bez cenného kovu tak může skončit už o tomto víkendu.

V základní skupině uhrál Jalonenův tým přesně to, co potřeboval: v nejdůležitějším zápase turnaje, ve čtvrtfinále, ho díky tomu čekal papírově nejschůdnější soupeř, Německo. Češi ho porazili 4:1. K třem přesilovkovým gólům přidali poslední při hře soupeře bez brankáře.

Mizet tak může podivná nálada fanoušků, která se jich držela od šokující prohry s Rakouskem.

Češi hrají na turnaji trošku jinak, než jsme byli v minulých letech zvyklí. A nebýt přesilovek, platilo to vlastně i ve čtvrtfinále.

Hra týmu skutečně není líbivá, s přibývající důležitostí zápasů se dá dokonce předpokládat, že to bude ještě horší (čtěte účelnější). Papírově nejcennější výhru ve skupině si Češi připsali v zápase s USA (1:0), který si ze záznamu asi nikdo zpětně pouštět nebude. „1:0 je vždycky krásný výsledek,“ usmál se Jalonen, jehož hokej (deníkem Sport nazvaný Jalohokej) je každopádně nesmírně efektivní, takže má dobrý předpoklad být také úspěšný.

Češi jsou lepší, než se zdá

Ač to totiž tolik nevyčnívá, Češi zvládli už základní část turnaje, v níž o nic nejde, profesorsky. Laicky řečeno úplně na pohodu. Nikdo z klíčových hráčů se vážně nezranil, elitní formace měla dostatek času na souhru, o postup dál se díky výborným výkonům v zápasech s Lotyši a Nory nikdo obávat nemusel. To znamená, že když Češi opravdu potřebovali, přejeli papírově slabšího soupeře rozdílem třídy. A tak vyčnívá i řada individualit: V TOP 10 bodování turnaje máme dva hráče, centři Krejčí s Kämpfem jsou na buly nejsilnější dvojicí turnaje, na kterém se Karel Vejmelka řadí mezi nejlepší gólmany. Se zhruba třicetiprocentní úspěšností využití dokonce nejsou ani české přesilovky vůbec zlé… To jsou věci, na kterých se v play off rozhodně dá stavět, jak ukázal už zápas proti Němcům.

Před dnešním čtvrtfinále se řešilo poslední utkání ve skupině. Češi domácímu Finsku nedali jedinou branku a prohráli 0:3 v zápase, který takhle – alespoň „vyčůraným“ českým pohledem – skončit měl. Dokonce i razantní pohyby vypsaných kurzů sázkových kanceláří tomu těsně před úvodním buly odpovídaly a na konci večera si ulevili úplně všichni: Finové, že díky třem bodům vyhráli skupinu a vyhnuli se ve čtvrtfinále silné Kanadě. Stejně tak Češi.

Hodně se o tom psalo hlavně ve finském tisku… Češi podle tamních expertů zápas úmyslně vypustili, působili rozpačitě a kdo ví proč, dokonce i řeč těla Davida Pastrňáka prý neodpovídala řeči těla lídra, který ví, co má hrát. Trenér Kari Jalonen tohle všechno vyvracel. Upřímně, umíte si představit, co by se dělo, kdyby trenér po zápase přišel a řekl: „Ano, prohráli jsme schválně“, i kdyby to tak opravdu bylo?

Teď je Kari Jalonen pro změnu možná rád, že neumí česky a nesleduje sociální sítě, případně noviny. Kromě toho, že se hlásí ke slovu bývalí trenéři s radami, jak uspět, dočetl by se před nejdůležitějším zápasem také o tom, co všechno je v jeho týmu na nic. Že ty přesilovky přece jen zas tak dobré nejsou, že obránci nejsou efektivní, že Hertl s Vránou nedávají góly, že náš hokej není hezký…

Ale vážně je tohle podstatné?

Jen malá připomínka faktů, které si už fanoušci možná ani neuvědomují, přece jen už je to pár let, a hlavně: Když se vyhrává, mají se nakonec všichni rádi. Na mistrovství světa v roce 2010 český hokej také nebyl hezký (převážně jsme bránili a spoléhali na brankáře Vokouna), naši obránci v Německu také nebyli produktivní, Jakub Voráček – jedna z mála posil z NHL – tam nedal gól vůbec žádný a deník Blesk si v průběhu turnaje utahoval ze hry českého týmu dnes už legendárním komentářem, že s takovou naše hokejisty příště porazí eskymáci, křováci nebo lední medvědi.

Vzpomínáte, jak to nakonec dopadlo?

Během následujících dvanácti let od posledního zlatého úspěchu Češi sehráli jistě mnoho hezčích turnajů, jenže žádný z nich nakonec nebyl v konečném součtu ani úspěšný. V Bratislavě 2011 hrál nároďák vedený Aloisem Hadamczikem asi nejkrásnější hokej v historii, ale prohrál jeden zápas a vrátil se domů s bronzem, se kterým se dodnes mnozí nesmířili. Hrát „hezky“ se později pokoušeli i jiní trenéři, například Vladimír Vůjtek na MS v Moskvě, Josef Jandač v Dánsku nebo Miloš Říha znovu v Bratislavě. Všude tam jsme v základní skupině těžké soupeře poráželi, ale jen co přišlo play off, dopadlo to vždycky stejně: těžkým zklamáním.

V případě českého hokeje zkrátka už několik let platí, že nejlepší obranou je obrana. Na světových šampionátech může hrát buď hezký ofenzivní hokej bez výsledku, nebo bořit a mít šanci na úspěch. Za to, že to tak je a mezi českými hokejisty dlouhodobě chybí kvalitní hráči, kteří by nejlepší týmy světa dokázali přehrávat i hokejově, trenér Kari Jalonen nemůže. Jako cizinec má stále ještě nadhled, pod tlakem očekávání tak vyloženě uzpůsobuje taktiku materiálu, který má k dispozici. Český hokej po deseti letech úspěch potřebuje, jedno za jakou cenu.

Proto hrají Češi jednoduše a často ne hezky. V defenzivě boří v pěti lidech na vlastní modré hru soupeře už ve středním pásmu a směrem dopředu se nikam neženou. Naopak čekají na šanci, která v podobě brejku nebo přesilové hry několikrát za zápas přijde. Nebo na přesilovky, jako proti Němcům. Jinak to bez velkého rizika ani nejde.

Teď už totiž vážně nejde o dojem. Podstatný je jen výsledek.

Reklama

Doporučované