Hlavní obsah

Souboj s McGregorem nedává smysl, říká Čech, který „zblbnul“ národ do MMA

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Jiří Procházka před Jetsaam Gym, svým domácím tréninkovým střediskem.

Reklama

Mistr světa v polotěžké váze UFC Jiří Procházka sedí proti mně. Je unavený, ve tváři ještě známky velkého zápasu, ruku v gypsu. Vypráví, jak žije, trénuje a co bude dál.

Článek

V Jetsaam Gym v horním patře oprýskaného multifunkčního areálu na sídlišti Brno-Vinohrady panuje odpolední siesta. Jen v zadní části trénuje ještě mladík s trenérem thajský box. Ve velké recepci je ticho a příšeří. Kdyby mi zavázali oči, podle pachu přesně poznám, že jsem v zápasnické aréně. Pamatuji si to z juda před mnoha lety.

Na zdech visí plakáty připomínající zápasy japonské organizace bojových umění Rizin, v nichž dnešní mistr světa UFC Jiří Procházka kdysi bojoval. Recepce s kávovarem, pohodlné sedačky a velké sedací polštáře. Teprve po chvíli spatřím, že se tam rozvalují dva chlapi. Jeden se zvedá. „Přišel jste dřív, máme odpočinek, sedněte si a 10 minut vydržte,“ říká Procházkův trenér Martin Karaivanov. „Pak přijde i trenér Hovězák.“

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Jiří Procházka doma v Jetsaam Gym.

Z druhé sedačky pomalu vstává další chlap. Ruku mi podává vysoký Jiří Procházka a pouští si na televizi na zdi nějaký film ze světa bojových umění. Ihned vidím, že zápas s Brazilcem Gloverem Teixeirou musel být tvrdý. Hlavu má ale jinou než při památném střetu. Úplně vyholenou, onen „japonský“ copánek zmizel.

Za mě to vlastně není ani sport. Je to čistá soutěž. Kdyby se to očesalo o pravidla, byl by to ryzí boj. Primární pud člověka, boj o přežití. Neměli bychom z toho začít dělat něco víc.
Jiří Procházka

Upíjím espreso, čekám a rozhlížím se. „Není vše jen a pouze o výsledku…“ čtu zdejší moto. Tady je Procházkovo tréninkové „pracoviště“. Tady se připravuje před velkými zápasy, sem se po nich vrací. Zdánlivě úplně normální místo, nic výjimečného, mimořádného. Ale vychovali tu několik mistrů ČR v thajském boxu a MMA, držitelů Evropských a světových titulů v thajském boxu a MMA, pořádali galavečery bojových sportů FUSION-FN i amatérské turnaje. A vychovali tu Procházku. Mimochodem Jetsaam Gym se to tu jmenuje proto, že „jetsaam“ v thajštině znamená 73, rok narození zdejšího šéfa Martina Karaivanova.

Přichází druhý trenér Jaroslav Hovězák v motorkářské kombinéze a můžeme začít. Jiří Procházka má už zjevně všech rozhovorů a mediální pozornosti trochu dost. Ale snaží se. Narážím na změnu image, zda to má nějaký hlubší smysl a trefuji se. „Je to tak, konec jedné etapy, začátek druhé, ale je to spíš v osobní rovině. Není to gesto navenek, ale pro mne, nechci to úplně rozmazávat,“ vysvětluje Procházka.

Kolikrát tohle během povídání náš nejlepší bojovník MMA ještě řekne. Evidentně se nechce dvakrát předvádět, vyhýbá se okázalosti. Hlídá si své soukromí i důvody, proč udělal to či ono. „Ten účes mi měl sloužit prostě v té době a už splnil svůj účel.“

Jenže Procházkovi se podařilo skoro neskutečné, „zblbnul“ národ do MMA, a proto ho dnes novináři „porcují“, proč udělal to či ono. Teď ho čeká další éra. Jaká bude? „No bude to moje éra. Ale nejdřív se s tou novou pozicí musím sžít. Být úspěšný, ale být v ní sám za sebe. Ne za něco, co jsem si vytvořil, nějaké alter ego. Proto zmizely i ty vlasy, chci být víc svůj, takový jaký jsem.“

Primární pud člověka

Bavíme se o tom, jaký je MMA vlastně sport. A je to určitě trochu jiný sport. „Za mě to vlastně není ani sport. Je to čistá soutěž. Kdyby se to očesalo o pravidla, byl by to ryzí boj. Primární pud člověka, boj o přežití. Neměli bychom z toho začít dělat něco víc,“ vysvětluje Procházka.

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Jiří Procházka s trenéry Hovězákem (vlevo) a Karaivanovem.

Trenér Jaroslav Hovězák ho doplňuje: „Není to boj jako takový, ale člověka s člověkem, muže proti muži. Někteří se na to dívají skrz prsty, ale co svět světem existuje, tak se vždycky bojovalo. Když to dáme do roviny sportu, tak je to nejstarší sport na zemi. Protože to je boj o holý život.“

Procházka vypráví o muži, kterého teď potkal při jedné podpisové akci. Ten mu vyčítal, že má prý rád budhismus, ale to, co dělá, je násilí, a jde tak údajně proti budhismu. „Já to tak ale nevnímám. Nesoustředím se na násilí, ale na krásu toho boje, různých technik, přístupu. Krásu toho, že člověk má možnost nahlédnout do úplně jiných rozměrů výkonu a fungování těla,“ argumentuje český zápasník.

„A všimněte si, že se tomu také ne náhodou říká bojová umění,“ upozorňuje trenér Hovězák.

Už to vítězství jeho svěřenci došlo? „Měl jsem čas strávit sám se sebou pár chvilek. Meditovat si nad tím a vést o tom v sobě rozhovor. Taky si to nějak pojmenovat. Díval jsme se zprvu na svůj výkon hodně kriticky, ale teď jsem si musel přiznat, že jsem rád, že to tak bylo. Že jsem to vítězství musel vyhrábnout až ze dna. A že je dobře, že ho mám. Věřím, že to tak mělo být.“

Teď si potřebuje od toho všeho udělat ještě větší odstup. Cítit, jak se to napětí trošku uvolňuje. Ale ještě není úplně ve stavu, že by si mohl říct: „Ok, tak tohle se stalo, byly tam tyhle chyby a můžeme pracovat dál.“ Chce to ještě trošku času.

Procházka potřebuje nějaký čas, aby si mohl konečně říct, že už je to za ním, a mohl se dívat už jen dopředu. Jeho příprava se táhla hodně dlouho. Začalo to vlastně už tím, kdy se chystal na předchozí zápas s Dominickem Reyesem. Neměl skoro žádnou pauzu. Původně si myslel, že ho takový stav ještě posílí, ale bylo to právě naopak. „Vyčerpalo mě to. Neudělal jsem si po zápase s Reyesem pořádný nadhled. A to mě docela ztrestalo. Tak to vidím zpětně.“

Mnozí si všimli, že Procházka jak proti Reyesovi, tak i potom proti Teixeirovi použil nakonec nečekaný intuitivní úder nebo techniku. U Reyese to byl loket, pak škrcení. Jakési poslední, nečekané, záchranné řešení.

„Občas v zápasu musím dojít do nějakých kritických momentů, abych se vzchopil a řekl si: Tak jo, opravdu chci vyhrát. A pak už prostě přirozeně hledám cestu k vítězství,“ vysvětluje český bojovník.

„Představte si, kdyby ten zápas nebyl časově omezený. Zapomeňte, že Jirka vyhrál s Brazilcem 28 sekund před koncem, ale prostě zvítězil. On je připravený bojovat, jako kdyby bojoval o život. A to je kouzlo boje, kdy člověk bojuje do poslední chvíle, do posledního okamžiku. Tak to prostě je,“ doplňuje trenér Hovězák.

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Jiří Procházka v Jetsaam Gym.

Teď si Procházka potřebuje i odpočinout. Po návratu ze Singapuru byl nastydlý, měl spoustu mediálních povinností, bylo toho kolem něj opravdu hodně. Chce si dát v klidu čaj, chvilku si číst knížku, kouknout se na film, pobavit se s kamarádem. Nedělat u toho nic jiného, jen jednu věc. To je to, co teď chce. Užívá si prý nakonec i jen to, že si sedne do auta a dívá se kolem sebe. Když může strávit chvilku u jedné činnosti, protože vjemů kolem je až moc.

„Zjistil jsem, že třeba telefon totálně rozbíjí soustředěnost. Každou chvíli vyskakuje jiný podnět, který člověka hodí úplně do jiného rozpoložení. To je prostě masakr, jak telefon dokáže s člověkem zamíchat,“ vysvětluje Procházka.

Rád si užívá přírodu, i proto, že žije blízko přehrady v chatové oblasti. A skoro nejradši je po těch hektických týdnech sám. „Sám v lese. Potřebuju trochu delší dobu, než si to prostě všechno v sobě srovnám…“

Zároveň ho ale nečeká žádné období nicnedělání. Nemá to jako atleti, fotbalisté, hokejisté, kteří rádi na čas úplně vysadí. Chce se stále udržovat v kondici a být aktivní.

„Nemusím a nechci ani vysadit. Když to děláte pro radost, a teď si konečně zas uvědomuji, jak to mám rád, tak se člověk vrací k pohybu, i když nemusí. Mám aspoň nějakou fyzickou aktivitu každý den. Stala se mým životním stylem. Někdy můžu dělat jen dechová cvičení, nebo se protáhnu, jdu se projít. I proto o tom nemluvím jako o nějakém sportu.“

Díky tomu, že se snaží pořád udržovat v dobré kondici, stačí mu se na další případné utkání připravit za dva měsíce. Normálně trénuje pro zábavu jednou denně. Když je pak příprava cílená a blíží se utkání, dává si dva tréninky denně, někdy i tři s ranním výběhem nebo ranním protažením. Minimálně pět dní v týdnu. Zároveň musí nasimulovat v tréninku aspoň trošku zápasové podmínky. Spolu s trenéry vyhledává somatotypy i styly soupeře. Podobné typy, technicky i stylově na podobné úrovni.

„A to se bavíte jenom o tom boji, jenže tam je strašně moc dalších věcí, jako je síla, dynamika, kondice. Takže to si musí prostě všechno sednout,“ vysvětluje trenér Karaivanov.

O vzorech a McGregorovi

Jako klukovi mu imponovali třeba Stallone, van Damme. Kdo teď? „Samozřejmě mám víc zápasníků, kteří mě inspirují, nebo to můžou být i historické osobnosti, válečníci… Teď jsem se díval třeba na Ramona Dekkerse, zápasníka thajského boxu. Nevěděl jsem, že měl tolik zápasů, tolik knockoutů. Pozoruhodný výkon, i když už nežije. Byl jeden z prvních bílých, který měl přístup na nejposvátnější stadion thajského boxu a porážel ty nejlepší Thajce.“

Opatrně Procházka odpovídá na otázku, jak na něj působí současný bijec Connor McGregor. „V jisté době to byl určitě vzor. Pořád věřím, že je to velký člověk, ale teď… Přijde mi, že toho je na něj strašně moc. Že si toho na sebe uvázal tak moc, že prostě nestíhá důležité věci. Že nemá sám v sobě jasno, co opravdu chce. Ale nechci to hodnotit takhle na dálku, protože jsem se s ním ještě nepotkal.“ A chtěl by se s ním utkat? „Ne, to nedává smysl,“ říká dost kategoricky.

Když jsme u McGregora, zajímavý pohled má na pověstný trash talk – ono vzájemné urážení soupeřů před zápasem. „Shledávám v tom slabost. Slabost v tom, když se člověk neumí jasně vyjádřit pár slovy, v pár větách jasně říct, co chce a jaké má stanovisko. To je pod mou úroveň, pod nějakou danou čest. My jsme si řekli, že některé věci dělat nebudeme. Co nám jde proti srsti, tak to neděláme.“

Jak se český bojovník dívá na finanční odměny v MMA sportu? „Jsou k tomu různé přístupy. Někteří zápasníci si stěžují, že je málo peněz. Já jsem se na to takhle nějak extra nikdy nedíval. Beru to tak, že když budu zápasit, prozápasím se k tomu, že budu vést svůj život, že si ho zařídím podle sebe. Dělám to především kvůli lásce k boji a ty peníze jsou pak takový příjemný bonus.“

Podle Procházky i jeho trenérů příprava bojovníka vlastně nikdy nekončí. Když si někdo začne myslet, že už nějaké úrovně dosáhl, že už ji má a nemusí ji opečovávat, tak v tu chvíli nastává strmá cesta dolů.

„Je to cesta celoživotního zdokonalování. Život je o rozvoji a o pohybu a není to o tom, že najednou něco umím, jsem tady a sednu si jak žába a nebudu dělat nic. I my jako trenéři se zdokonalujeme stále, a to jsme na trhu práce dost dlouho,“ vysvětluje Karaivanov.

Jestli se člověk dostane do hloubky svého já, co chce dělat, tak to už se rozvíjí. Taková je životní cesta této zajímavé trojice.

Reklama

Související témata:

Doporučované