Hlavní obsah

Schůzi s Havlovou, Lábusem či Melíškovou pojal jako komedii, z které mrazí

Výzva Seznamu: Boje v domě? Temná stránka člověka začne vítězit, říká o Vlastnících herec a režisér Jiří Havelka.Video: Seznam Zprávy

 

Reklama

aktualizováno •

Komorní snímek Vlastníci scenáristy a režiséra Jiřího Havelky se stal jedním z vítězů slavnostního večera, během něhož si filmaři rozdali prestižní ceny Český lev. Sám Havelka zvítězil v kategorii nejlepší scénář, další nominace proměnily jeho herečky Klára Melíšková (za vedlejší roli) a Tereza Ramba (hlavní role). Při té příležitosti vám znovu předkládáme Výzvu Seznam Zpráv s Jiřím Havelkou, kterou jsme natočili v srpnu krátce poté, co snímek vstoupil do kin.

Článek

Jedna místnost, několik majitelů bytů a hromada svárů, které si vyříkávají na bytové schůzi. Film Vlastníci vstoupil před několika dny do kin a s ním poprvé jako filmový režisér také Jiří Havelka, který přijal Výzvu Seznamu.

Vy máte tak suchý život, že musíte točit první film na téma schůze sdružení vlastníků?

Jak to myslíte, suchý?

Na první pohled je schůze poměrně suché téma.

Na úplně první pohled asi ano, ale na druhý už tolik ne. Téma mi vzniklo v hlavě, když jsem se schůzí účastnil. A mám pocit, že kdyby bylo příliš suché, tak se mi v té hlavě neuhnízdí a odpluje samo, ale tohle tam docela viselo.

Proč vás zaujalo?

Ve chvíli, kdy se to člověk snaží zpracovávat, mě zaujala hlavně modelovitost té situace. Ale ten prvotní impulz je vždycky emoční. A ty schůze pro mě byly z emočního hlediska náročné.

Nemáte rád své sousedy?

Ne, to nemohu říct. Ale cítil jsem se tam jako nikde jinde. Člověk prochází různými složitými mezilidskými situacemi, ale tahle tedy byla náročnější.

Jaké emoce na vás doléhaly? Vadilo vám, jak se lidé nedokážou dohodnout?

Je to taková osobní frustrace, protože člověk se o něco snaží a má snahu o nějaký společný zájem. Jako třeba ten dům, že se tam dá něco zlepšit. A zjišťuje, že to nejde. A moc nechápe proč. Protože to je ku prospěchu všem. Ale začnou tam převládat iracionální věci. Ta iracionální, temnější nevědomá stránka člověka začne vítězit a vlastně není možné se na něčem dohodnout.

Jaká ta temná stránka vítězila u vás na takové schůzi?

Každý prosazuje svoje partikulární zájmy. Ono je to všude, každé setkání člověka s člověkem je sociální situace a to je nějaká forma boje. Ať už je to v rodině, ve škole, kdekoliv. A tady na těch civilizovaných setkáních typu nějaké komise, zasedání nebo schůze, kde se má něco vyřešit, se všechno projevuje ještě trochu jinak, trochu nepřímo. Všichni hrajeme nějaké role…

Na to se právě ptám, jakou roli jste tam hrál vy? Jestli jste spíš byl ten aktivní, nebo ten, co tmelí kolektiv, ten „prudič“, nebo ten, který tam chce všechno kontrolovat?

Ty jo, to bych musel ten můj příběh nějak trošku dekonstruovat. Protože scénář z toho nevychází primárně, ten vychází víc ze zápisů z různých schůzí SVJ, které jsem si nechal posílat od mnoha lidí. Dokonce jsem žádal různá SVJ, jestli by mi mohla poslat nějaký zápis pro studijní účely. Ale já jsem byl nejdříve spíš ten vzadu, co jen pozoruje, postupně se osměluje a rád by tam něco změnil. Ale nejde to.

Takže v těch zápisech jste to drama tak nějak vyčetl?

Tam jsem hodně natahoval ty konkrétní situace. Ať jsou to okapy, síť proti holubům, popelnice, antény, hromosvody, střechy. Ty společné věci, které se řeší a které jsou problém. Krádeže, instalování mříží a tak. A pak mě hodně bavilo, že tam byly evidentně zapsané konflikty, ke kterým došlo, ale byly zapsané tím úředním jazykem s tituly všech zúčastněných, takže třeba formulace: Inženýr ten a ten napadl toho a toho. To si člověk může představovat ledacos, protože ten úřední jazyk to tak zahlazuje. A to byl takový druhý důležitý vstup. A potom imaginace, co všechno je člověk schopen na schůzi udělat. Ale ten film samozřejmě není realistický, ten všechno trošku nadsazuje.

Takže třeba i nějaké napadení jste vyčetl z reálných zápisů?

Ne, to myslím, že ne. Ale mně přijde víc napínavé to, že se člověk snaží dodržovat civilizační slupku a nasazuje nějakou sociální masku. A ty skutečné partikulární zájmy skrývá za jiné věci.

Mezi herci naskočila chemie

Vy jste dal dohromady silný herecký ansámbl. Plný hvězd, jako je například Jiří Lábus nebo Dagmar Havlová, výrazných herců, jako jsou David Novotný, Klára Melíšková. Jak se vám dařilo je ukočírovat? Přece jen je to váš filmový režijní debut.

Tím, že ten filmový jazyk je dost specifický, protože to je v jedné místnosti a je to založené na herecké souhře, tak jsem samozřejmě ty lidi oslovoval s tím, že jsem asi věděl, jak bych je poskládal, jak by to mohlo vyjít. Ale byla to velká neznámá, dokud jsme se nesetkali u toho stolu. A po první čtené zkoušce bylo jasné, že tam naskakuje nějaká vzájemná chemie a že to prostě nějak půjde. A já si to popravdě řečeno moc nepamatuji, protože to probíhalo hodně rychle v těch 8 dnech, v té jedné místnosti to bylo hodně intenzivní…

Film se skutečně točil 8 dní v jedné místnosti plus dva dny další.

Já jsem byl v takovém flow, které také nejsem úplně schopen zpětně analyzovat. Ale nemám pocit, že bych měl nějaký problém je ukočírovat, to jsou všechno strašně dobří herci.

Nechával jste jim prostor, nebo jste je řídil direktivně?

Já myslím, že nechával. Ale zároveň byly některé věci, které bylo nutné natočit už vlastně s tím rytmem mezi nimi a které bychom potom ve střižně nemohli úplně dohnat.

Tereza Voříšková, teď už Ramba, k tomu řekla, že vy hercům dáváte prostor, aby si mysleli, že improvizují, ale přitom dělají, co vy chcete.

(smích) To je možná interpretace. Je potřeba uvěřit té schůzi. I když je to celé nadsázka, nejsou to úplně figurky, ale životné postavy. A toto jsou herci, kteří byli schopní ty typy trošku oživit. A hrozně dobře. Každý dal tomu typu vnitřní život, každý to udělal trochu po svém a výborně.

Ten film má veliký hláškový potenciál. Všechny ty bonmoty jsou z vaší ruky, nebo něčím třeba přispěli i herci?

Určitě i herci. Ale doufám, že tam moc osamocených hlášek není, že to skutečně organicky vyrůstá z toho, co se tam děje. Spousta věcí je pochytána z reálu, některé jsou vzaté i z těch zápisů. Ale asi nejvíc se toho urodilo v době, kdy jsme improvizovali s Vosto5 a naším týmem přizvaných herců.

Film vznikl právě na motivy divadelní hry skupiny Vosto5.

Ono to vznikalo paralelně a vlastně byla napsaná filmová verze scénáře i pro to divadlo, která se potom realizovala jako film. Ale vlastně nejde úplně říci, že jedno předcházelo druhému, ale dá se říci, že podstatný vliv na ten scénář mělo opravdu těch 4–5 dní, kdy jsme se zavřeli do takové místnosti s Vosto5 a přáteli. A tam se vymýšlelo, jak se ty postavy mohou ideálně srážet, na jakých tématech.

Zpátky k těm hláškám. Chtěl byste, aby některé ty repliky zlidověly, jako se to stalo třeba s hláškami z Pelíšků?

Ty jo, to nevím, jestli bych to úplně chtěl. Nevadilo by mi to, ale nechal bych to tak, že jestli se to stane, tak se to má stát.

Odbourávali se herci při natáčení a vy s nimi?

Ano, určitě tam byly momenty, kdy jsme nemohli točit. Někdy nezáměrně, někdy záměrně.

I při natáčení ubývalo srandy

Schůze musela být přerušena…

Tak, tak. Ale postupem času, jak se to točilo chronologicky, jsme se propadali do dalších vrstev. Do toho, že to není jenom schůze a komické srážení na schůzích, ale i při natáčení ubývalo srandy. A myslím, že se to snad děje i v tom kině.

To jste mi trošku nahrál na další téma, protože kromě těch samotných účastníků schůze si ve filmu děláte legraci také z gayů a lidí tmavé pleti. Nebojíte se, že by se to mohlo někoho dotknout?

Kdykoliv něco tvoříte, tak se to určitě někoho dotýká. A na všechno má prostě každý člověk svůj názor. Slováci na to mají ideální pořekadlo: Sto ľudí, sto chutí.

A pro koho tyto vtipy jsou?

Já nevím, jestli jsou to úplně vtipy. Já přesně nevím, čemu říkáte vtipy. Je to odposlechnuté a je to realita.

Říkám tomu vtipy, protože když jsem seděla v kině, tak se lidé smáli právě nejvíc na těchto místech.

To samozřejmě něco říká. Každý člověk reaguje s tím filmem, vlastně s jakýmkoliv uměleckým dílem, podle toho jak je sám založený. A mě dlouhodobě víc zajímá ta práce s hledištěm. než co se děje na plátně nebo na jevišti. A to, že se tam mohou srážet různé přístupy při společném vnímání jedné věci, je to, co umění ideálně může přinést. Aspoň to audiovizuální…

Takže je vám jedno, že se třeba vaši diváci smějí něčemu, co záměrně vyznívá rasisticky, protože ten rasismus chcete ukázat?

Strašně záleží, jaká postava ho říká, z jaké pozice, jestli je to nějaká její obrana, jestli je to nějaký útok, jestli něco skrývá, jestli to má být nějaká frustrace, jestli je to jako výhřez nějakého mindráku. Myslím si, že to, že by tam někdo byl a dělal si srandu z menšin na první dobrou, tam není.

Například Jiří Lábus v roli pana Kubáta poměrně silně cílí na homosexuální postavu a není sám.

No jasně. Ona tam hodně vadí v tom baráku. To není daleko od těch skutečných záznamů.

Takže ukazujete Čechy jako homofoby a rasisty?

Ne všechny. Kolem toho stolu jsou zastoupeny úplně všechny typy ve společnosti. A zároveň mám pocit, že to jsou fazety jednoho charakteru. Každý z nás má tendenci se zasmát tomuto, aby ukázal, jak s tím souhlasí. Tím pádem dává najevo, že úplně není na této straně. A za chvilku se to tam trošku otáčí. Jsme takoví adaptabilní a měníme přístupy podle toho, kde jsme. Jestli tam něco působí prvoplánově, tak jsme to neohlídali, protože to by nemělo. Mám pocit, že všechno tam má kořen ve skutečné realitě v současném Česku jako například homofobie.

Chci, aby se diváci nad sebou zamysleli

Vaším záměrem určitě nebylo jen pobavit. Co byste řekl, že je ten hlavní motiv filmu?

Já to asi nejsem úplně schopen zformulovat, ale…

Já vím, že tuto otázku nesnáší asi každý režisér.

Mým cílem je, aby na to přišli lidé a aby je to postupně za tu hodinu a půl dovedlo k nějakému emočnímu zážitku, který si nesou delší dobu, a nedej bože jsou i třeba schopní ho uplatnit. Třeba by se v některých přímých lidských reakcích chovali trošku jinak nebo by se zamysleli, jestli nejednají nějak stereotypně, jestli to není něco, čemu se před chvilkou smáli, a vlastně teď naplňují tu šablonu. Tak to by samozřejmě bylo skvělé.

Říkáte, jestli nejednají stereotypně. Nejednají stereotypně i ty vaše postavy?

No jasně.

To je záměr?

Tam to je přehlídka stereotypů, protože to není dokumentární sociální drama. To je model Člověče, nezlob se, na kterém se dá ukázat hrozně moc věcí. A dá se to natočit tisíci různými způsoby. A v tuto chvíli nás to dovedlo k tomuto. Ale určitě to není jediný platný a jediný možný způsob. Problémem té věci je škála mezi uvěřitelností toho, že se to děje, a tou typovostí a modelovitostí. A obě ty krajní varianty jsou, myslím, špatně. A člověk se tak pohybuje a hledá u každé postavy, kde je to ideální. S každým kostýmem, s každou maskou, co je moc, co je málo. Ale to je nekonečná otázka každého uměleckého tvaru. Pro nějakého diváka to bude moc a pro nějakého málo. Nemá cenu se mu snažit vyhovět, ale nabídnout svoji verzi.

Vy v tom filmu ukazujete několik situací, kdy některé z postav řeknou jasné ne. Ostatní na ně dotírají, aby tedy vysvětlily důvod toho, proč všechno odmítají prodej půdy, vodoměry atd. A oni kontrují: Říkám ne, prostě proto, protože na to mám právo. Z čeho podle vás tento přístup vychází?

Iracionální stránka člověka nás ovládá z asi větší části než to, co si myslíme, že máme ukryté ve vědomí. Tím vědomím ovládáme hrozně moc. A máme na sobě evoluční nánosy neskutečně dlouhých etap, které si neuvědomujeme a nemáme je úplně zpracované, ale postupně jsme to dotáhli někam, kde nás tady žije hrozně moc nad sebou, pod sebou. A my spolu musíme vyjednávat. A to i ve výrazně větších skupinách než tlupa homo sapiens do 100 nebo 120 lidí. A to znamená, že se nám rozšířila šedá kůra mozková, neokortex, abychom byli schopní ladit ty savčí a plazí pudové věci pod tím.

Jak to ladění jde vám osobně? Když vám někdo řekne takové apriorní ne?

Velmi špatně. Mě se strašně moc věcí dotýká, strašně věcí umím špatně zpracovávat, ale jeden z našich úkolů je se zastavit. A než do té situace vpadnu jako zvíře, tak si uvědomit, že mám ještě tu slupku navíc, a zkusit stáhnout tady toho slona, co by nejradši nafackoval, útočil, kousl nebo…

I facky létají od vás? Nebo se daří to držet?

To samozřejmě ne, mně to bublá hodně vevnitř.

Ten film má napsáno na plakátu, že to je komedie pro ty, kdo to nezažili, a drama pro ty, kdo tím žijí“. Kromě režie jste tedy i autorem scénáře. Chtěl jste tedy napsat komedii, drama, nebo je to něco mezi tím?

Nějak si na začátku neříkám ani žánr, ani diváckost, prostě nic. Nějak vás vede ta látka a téma a hlavně lidé, se kterými se na tom potkáváte. Takže tady mě oslovil producent Marek Jeníček, ten má také nějaký světonázor. Ale zároveň jsem z Vosto5 a potkal jsem se s nimi a v tu chvíli to nabralo tyto kontury. Já myslím, že se nejlépe ukazuje, jestli je ta látka funkční, nebo stará, když se střetáváte s dalšími profesemi nebo spolupracovníky. A jestli to v nich rezonuje, nebo ne. A toto mělo takovou přímou cestu, že vlastně nikdo neřekl, že to je úplně mimo. Ale že bych si řekl, že to bude komedie, že to asi bude vtipné, bych byl rád, protože jsme se smáli, když jsme to vymýšleli.

Vy jste zmínil i divadelní soubor Vosto5, který na improvizaci hodně staví. Jak moc rád tedy improvizujete?

On staví na improvizaci několikerým způsobem. Částečně z lenosti, těžko se mu zkouší náročnější inscenace, které vyžadují časovou investici. Trochu to zlehčuji.

Takže z nouze ctnost?

To je samozřejmě jedna taková kolonka naší vnitřní disciplíny ve Vosto5. Ale ten soubor vznikl ještě beze mě na gymnáziu jako vyloženě autorský generační soubor gymnaziálních spolužáků a tím, že všichni přešli na DAMU a tam se to rozšířilo o mě, Ondřeje Bauera a Tomáše Jeřábka. A z přetlaku, že spolu chceme trávit čas, se to začalo rozšiřovat do sady generačních představení. A potom i do čistých improvizací.

Improvizace je metoda sebepoznání

Může to dělat každý? Improvizovat?

Já si myslím, že ano. Improvizace je spíš metoda sebepoznávání, je to skoro nějaká osobnostní rozvojová metoda.

Teď mluvíte jako kouč.

To já jsem, učím na DAMU a toho se nezbavím, protože už tam učím příliš dlouho na to, abych to dal úplně pryč. Chci vám odpovědět na hrozně moc věcí naráz. To asi nedám.

Jde tedy improvizace naučit?

Improvizace je, kdybyste tady stála, tady byli diváci, vy jste si nic nepřipravila. A začnete něco říkat spatra jako stand up…

To bych nedala.

Spoléháte na to, že něco přijde, že vás něco napadne. Ale to je u toho divadla závislé na tom, že nejdříve získáte nějaký klid na jevišti. Víru v to, že něco může přijít, že vás to vnitřně uklidní, že nejste v nervu, že vás nic nenapadá. A to je věc, se kterou se dá různě pracovat. Jedna její větev může vést k tomu, že jste schopná improvizovat z nuly, jedna může vést ke koučinku, nějakému osobnostnímu rozvoji. Ale jedna je vlastně metoda, jak vzniká představení. A tou improvizací se dochází k věcem, které by sám dramatik nikdy nenapsal. Protože si může sednout Arthur Müller a začne psát hru, ale také si můžeme sednout my dva a začneme blbnout, začneme z toho něco zapisovat. A vznikne z toho hra, která je pak fixní a už se v ní neimprovizuje.

Široké téma.

Je to hrozně široké téma a nerad ho splachuji rychle.

Já také nerada, ale chci zmínit ještě jednu věc, protože vy jste právě s Vosto5 a s činohrou Národního divadla přichystali ke 30. výročí převratu takovou zajímavou věc, je to divadelní projekt Sametová simulace, k vidění je až do 1. prosince. A kromě listopadových demonstrací tedy ukazujete také jednání Federálního shromáždění. Řekl byste, že to může být pro diváka zajímavé? Co jste tam našli?

Kdybych si nemyslel, že je to zajímavé, tak by to určitě nevzniklo. Včera to mělo premiéru, odehrává se to jenom tento týden. Má to 3 části. Byly to nějaké archivní materiály a nám přišlo zajímavé je zpřítomnit, poskytnout divákovi možnost simulace. A Federální shromáždění, protože pořád stojí tak, jak stálo, a pořád tam jsou ty lavice, ve kterých se poslanci scházeli, je nádherná budova. Jde o uskupení osmi lidí, což jsou bývalí studenti KALD DAMU (Katedra alternativního a loutkového divadla), naší katedry, a dali dohromady se spolužáky i se současnými studenty KALD DAMU takový tvar, kdy spojili všechny zápisy ze schůzí Federálního shromáždění od 17. listopadu do zvolení Václava Havla prezidentem. Protože to dělali ti stejní komunističtí poslanci, kteří tam byli. A myslím, že to mělo strašnou sílu. Je to strašně zajímavý tvar, protože diváci sedí v těch „Poslaneckých sněmovnách“, takže ten prostor skutečně ožívá…

A herci mezi diváky. Jak na ně diváci reagují?

Já myslím, že velmi dobře. Ti herci jsou mladí a hrají nebo spíš reprezentují ty komunistické poslance. Tam není vymyšlené slovo, všechno jsou to ty konkrétní zápisy. A tím, že to jsou lidé generačně úplně jinde, to vytváří nějaké hrozně zajímavé napětí. Není to divadlo v tom klasickém slova smyslu, jako interpretační divadlo, ale myslím, že to je velký zážitek.

Koukám, že vás fascinují zápisy ze schůzí.

Asi ano. (smích)

Bude třeba další film na téma sametové revoluce?

Tak teď vznikla Amnestie. Ještě jsem to neviděl, musím jít.

Máte tedy už záložní téma? Na co byste rád točil?

Já mám v hlavě hodně témat pořád. Spíš bych jich potřeboval méně a věnovat se jednomu. Pořád se něco děje, některé věci jsou i napsané, některé jsou ve fázi nějakých treatmentů…

Tak třeba jedna věc, co byste rád realizoval?

Tak teď jsem trošku plný té Sametové simulace, protože to běží tento týden. Ono to končí vlastně v neděli na Nové scéně právě zápisy Vladimíra Hanzela, který nahrával schůze mezi Občanským fórem a Adamcem, když se rodila ta nová vláda. Takže toto mám teď v hlavě. A pak mám v hlavě, že v prosinci nic nezkouším, že jsem rád.

Reklama

Doporučované