Hlavní obsah

Staněk na rozloučenou předložil klíčový zákon o památkách. Sporná místa raději vymazal

Foto: Ministerstvo kultury

Antonín Staněk před odchodem z Ministerstva kultury předložil nový zákon o památkové péči.

Reklama

Návrh je podobný tomu, který předložil předchozí ministr kultury Daniel Herman, myslí ale mnohem méně na památkáře a úplně v něm chybí pasáže věnované archeologii.

Článek

Ministr kultury Antonín Staněk po dvou měsících peripetií kolem svého odchodu na úřadě ve středu skončil a vrátí se zpět do poslaneckých lavic.

Ještě před tím, než se za ním zavřela brána Nostického paláce, pustil do připomínkového řízení nový zákon o památkové péči, který se pokoušel neúspěšně prosadit lidovecký ministr Daniel Herman v éře vlády Bohuslava Sobotky. Podle části odborníků i členů politické opozice jde však o legislativní paskvil.

Staněk zákon poslal do mezirezortního připomínkového řízení 3. července, tedy tři neděle před svým odchodem a den před tím, než se poprvé pokusil premiér Andrej Babiš přesvědčit prezidenta, aby nechtěného ministra kultury odvolal.

V rámci kultury jde o zákon klíčový, v současnosti totiž platí regule z roku 1987, tedy z dob předrevolučních, a dosud se jen novelizoval. A právě to, že vznikal v době, kdy se nepočítalo se soukromým vlastnictvím, je jeho největší handicap.

Hermanův pokus o zcela nový zákon shodou okolností část sociálnědemokratických poslanců těsně ke konci minulého volebního období smetla. Herman tehdy hovořil o podrazu.

Teď se bude řešit znovu, jen jsou jeho garanty sociální demokraté.

„Bude-li zákon přijat, bude to znamenat zachování základních principů ochrany památek při snížení administrativní zátěže pro vlastníky i stát, a zároveň se zlepší přístup vlastníků nemovitostí v chráněných územích k příspěvkům na péči o památkové hodnoty jejich staveb,” shrnul Staněk pro Seznam dle něj nejdůležitější přínos zákona.

Nový předpis totiž mimo jiné otevírá cestu k státním penězům pro ty, kteří vlastní nemovitosti v památkové zóně nebo rezervaci, což dosud nebylo možné. Dotaci na úpravy mohou podle současného znění získat jen majitelé, jejichž budovy byly přímo prohlášenými památkami.

Není pak náhoda, že Staněk obhajuje zákon obdobně jako jeho předchůdce, který rovněž tvrdil, že zákon pomůže majitelům nemovitých památek. Pokouší se totiž prosadit osekanou verzi Hermanova zákona.

Vychází ze stejného věcného záměru zákona, zvolil ale odlišnou strategii, aby byl ve Sněmovně narozdíl od Hermana úspěšným. Některá dílčí témata, kvůli kterým byl Hermanův zákon „bombardován”, vypustil, a zcela ponechal stranou část věnující se archeologii.

Vedle toho zachovává stejně jako Hermanova verze například kritizovanou dvojkolejnost památkové péče, tedy že Národní památkový ústav bude dále jen odborná instituce a v důsledku tedy o ničem nerozhoduje, ale zároveň za svá doporučení jen jako poradní orgán nenese náležitou odpovědnost. Rozhodovat dál budou kraje nebo obce. Existuje přitommezi památkáři proud, který by rád zavedl Státní památkový úřad, jenž by nově spojil odbornost a rozhodovací pravomoce.

V parlamentu přitom může slavit tato strategie úspěch. Například komunisté, kteří byli minule proti, ve Staňkově verzi nevidí nic závažného, kvůli čemu by jej shodili ze stolu. „Bude ale záležet na konečné podobě,“ uvedl místopředseda KSČM Stanislav Grospič.

Záměrné zámlky a snaha se vyvarovat kontroverzi ale podle odborníků nedělají zákon lepším. Naopak, pokud se prázdná místa ponechají, může to způsobit zmatky.

Staňkův zákon například zcela vymazal takzvaný stavebně-historický průzkum, proti kterému se v minulosti bouřili zástupci jeho zpracovatelů. Stavebně-historický průzkum je přitom odborníky brán jako úplný základ poznání nemovité památky – zachycuje totiž její vývoj. Může například říci, která část domu je skutečně historicky cenná a kterou je možné „obětovat”.

Hermanova norma totiž počítala s přísnou regulací těch, kteří stavebně-historické průzkumy provádějí, a to jak co se týče vzdělání, tak odpovědnosti. V běžné praxi se totiž stává, že klíčový dokument je zpracováván neodborně s minimální zpětnou kontrolou.

„Je to to nejpodstatnější. Je nepředstavitelné, aby ze zákona úplně zmizel s příslibem, že se tomu budou věnovat někdy v budoucnosti,” řekl Seznamu Jiří Plos, právník dlouhodobě spolupracující s Českou komorou architektů. Podle něj jde například v tomto bodě zákon z extrému do extrému.

Archeologie v zákoně chybí

Potíže by mohl přinést i fakt, že pasáže věnované archeologii zůstávají prozatím zaparkované v původním komunistickém zákoně.

„Pan ministr nás na schůzce seznámil se záměrem vyjmout archeologii ze zákona o památkovém fondu. Řešení má svoji logiku, protože péče o zapsané památky se v mnoha ohledech liší od převážně vědecky orientovaného výzkumu archeologických památek. Jedná se většinou o zcela nové objevy,” líčí ředitel Archeologického ústavu Jan Mařík.

Archeologové souhlasili s podmínkou, že novému památkovému zákonu musí předcházet novela věnovaná archeologii. Archeologické průzkumy totiž provází většinu staveb a mezi odborníky se traduje douška, že všude, kde se kopne, je možnost, že se něco najde.

Šéf ústavu Mařík ale přiznává, že novela ještě přichystaná není a bez ní nemá celá akce s rozdělením zákona smysl. „Je to čekání na průšvih. Úprava vzniklá za socialistických podmínek se špatně adaptuje na ty současné,” dodal s tím, že Česko je jediná postkomunistická země, která má takto starý zákon.

Podle ředitelky Národního památkového ústavu (NPÚ) Nadi Goryczkové pak zásahy do zákona ze Staňkovy éry jsou v rozporu s tím, co má památkový zákon mít za cíl – tedy ochranu a péče o památky a kulturní dědictví.

„Nevím, jaké bylo zadání, ale oslabení role Národního památkového ústavu je zjevné,” uvedla s tím, že oproti minulým pokusům, byť podle ní rovněž ne bezchybným, zákon nebyl tentokrát připravován ve spolupráci s památkáři – odborníky.

Příkladem takového oslabení NPÚ je podle ní například nově navrhovaná úprava, kdy památkáři mají na zpracování svého vyjádření jen 20 kalendářních dní, jinak se na jejich názor nemusí brát zřetel. V současnosti mohli v komplikovaných případech zažádat o prodloužení až o dalších třicet dní.

Jako upozadění role NPÚ pak chápe i skutečnost, že dle aktuálního návrhu se památkáři nebudou povinně vyjadřovat ke všem kulturním památkám (a to včetně národních) nebo k zásahům v rezervacích a zónách, jen pokud by to uznali za vhodné. „To je dle mého nepřijatelné, povinnost odborného posouzení zásahů na nejcennějším památkovém fondu je zárukou kvalitní péče a uchování hodnot kulturního dědictví,” říká k tomu.

Podporu má například u Pirátů, kteří na její argumenty slyší a část z nich zahrnuli i do svých připomínek odeslaných ministerstvu. Na podzim pak chtějí předložit vlastní novelu zákona.

„Předložené řešení památkové péče je legislativním paskvilem, který povede ke zmatení veřejnosti. Jelikož na jedné straně zůstává v platnosti současný zákon z roku 1987 o státní památkové péči, kde z památkové péče zůstane pouze část o archeologii, na straně druhé je zcela nelogicky zaváděna nová právní norma o státním památkovém fondu bez archeologie," uvedl poslanec Pirátů Lukáš Černohorský.

Reklama

Související témata:

Doporučované