Hlavní obsah

Stovky mrtvých a země v rozkladu. Od převratu v Myanmaru uplynulo 100 dní

Foto: Profimedia.cz

Symbolem demonstrantů se staly tři zdvižené prsty.

Reklama

11. 5. 15:49

1. února si v Myanmaru vzala slovo vojenská junta. Zvolené vedení země, včetně prezidenta, skončilo ve vězení. Zemřelo přes 700 civilistů, mezi nimi desítky dětí. Pořádek se však armádě nastolit nepovedl – zemi uvrhla v chaos.

Článek

Každý večer v osm hodin oznamuje hlasatel v myanmarské televizi další „den lovu“. Na obrazovce se promítají tváře obviněných z politických zločinů. Mezi nimi jsou lékaři, studenti, královny krásy, herci, reportéři i make-up bloggeři. Jejich mnohdy pohmožděné obličeje mají být varováním pro všechny diváky, aby neodporovali vojenské juntě, která si po puči 1. února násilím vzala slovo.

Během sta dní od převratu se tento „lov“ stále zintenzivňuje. Během tohoto období vojenští cenzoři po celé zemi narušovali internet, zabraňovali toku informací, vojáci ve městech stříleli, zatýkali, unášeli i upalovali lidi v jejich domovech zaživa. Barmánci noc co noc čekali na obávané zabušení na dveře. Mažou své účty na Facebooku, ničí usvědčující sim karty a zbavují se jakýkoli stop, které by je mohly usvědčit byť jen z tiché podpory demokraticky zvolené vlády. Myanmar už sto dní trpí kolektivní nespavostí.

Slibované nastolení řádu a pořádku se nepodařilo. Po svržení demokraticky zvolené vůdkyně Su Ťij dle řádu nejezdí ani vlaky – zaměstnanci státní železnice byli mezi prvními organizovanými odpůrci únorového puče, kteří vstoupili do stávky. Hnutí občanské neposlušnosti proti vojenské nadvládě založili také zdravotníci, kteří přestali spolupracovat s vládními zdravotnickými zařízeními. Do práce přestala chodit spousta státních zaměstnanců i bankéři. Centrem odporu se staly univerzity. Vzdělávání se v posledních týdnech začalo hroutit i na nižších stupních. Do bojkotu státních škol se zapojili i učitelé, studenti a jejich rodiče.

Sto dní po převzetí moci je tak pevná kontrola myanmarských generálů spíše jejich zbožným přáním než realitou. Iluzi pořádku udržují částečně úspěšným útiskem nezávislých médií a násilným potlačováním velkých demonstrací v ulicích. Podle zpráv z místa má vojenská junta na svědomí životy více než 770 civilistů.

Mezi nimi i nejméně 40 dětí. Někteří nezletilí zemřeli přímo při účasti na protestech. Spoustu dalších ale tvořili jen kolemjdoucí, které někdo z vojáků čekajících v okolních domech zabil jediným výstřelem do hlavy. „Situace je tak brutální, že si to nikdo venku nedovede představit. Vojáci stojí v oknech domů a střílí po každém, kdo vyleze ven. Proto je tady tolik mrtvých dětí,“ popsala před měsícem pro Seznam Zprávy 28letá Barmánka Berry, která organizuje finanční sbírky na pomoc svému táboru bojujícímu za demokracii.

Mnohé z dětí, pro které se realitou stal život kdesi v úkrytech, zemřely při neopatrných hrách v ulicích. Jsou to právě útoky na nejmenší, které překonávají hrůzy a násilí vojenských zásahů, jichž byla Barma svědkem. Počty nezletilých obětí ještě upevnily odhodlání protestujících skupin, které myanmarské armádě čelily jen se zbraněmi domácí výroby. Po třech měsících se však protesty přenesly mimo zraky generálů. Myanmarské hnutí odporu se začalo organizovat ve formě undergroundu.

Ozbrojený odpor nadále probíhá v neklidných příhraničních regionech, kde svou politickou moc uplatňují etnické menšiny a jejich partyzánské armády. Dvě z odolnějších skupin, Kachin na severu a Karen na východě, deklarovaly podporu protestnímu hnutí a boje ještě zintenzivnily, přestože vládní armáda známá jako Tatmadaw na ně útočí i ze vzduchu.

Před měsícem popsala vysoká komisařka OSN pro lidská práva Michelle Bacheletová situaci jako pochmurnou a prohlásila, že myanmarská „ekonomika, školství a zdravotnická infrastruktura se dostaly na pokraj kolapsu a miliony Barmánců tak nemají živobytí, základní služby ani jistý přístup k potravinám.“

Časopis The Economist ve svém dubnovém otvíráku označil Myanmar za „další neúspěšný stát v Asii“ a předpověděl mu vývoj podobný Afghánistánu. Bacheletová z OSN pak pro srovnání zvolila jinou zemi. „Situace značně připomíná Sýrii z roku 2011,“ řekla. „I tehdy jsme pozorovali pokojné protesty, které se setkaly se zbytečnou a zjevně nepřiměřenou silou. Brutální a vytrvalé represe státu vůči vlastním lidem vedly k tomu, že se někteří jednotlivci chopili zbraní, následovala sestupná a rychle se rozvíjející spirála násilí po celé zemi.“

Sen o federaci

Během několika dnů po převzetí junty ustanovili zvolení poslanci, kterým byla odepřena jejich křesla, svůj vlastní samozvaný parlament. Jeho členové vytvořili stínovou Vládu národní jednoty s plány na prozatímní ústavu. Mnoho měst, vesnic a dokonce i čtvrtí vytvořilo místní obranné skupiny, které se teoreticky nyní stanou součástí Lidových obranných sil.

Tyto skupiny nejen posilují morálku, ale strategicky podporují myšlenku federálního uspořádání země, o které celá desetiletí usilují etnické skupiny. Myanmarská federace by pro ně znamenala větší autonomii v příhraničních oblastech, kde žijí ve většině. V prosazování nového uspořádání země se potkávají zájmy protivládního prodemokratického hnutí i etnických menšin. Teoreticky by to mohlo přidat skutečnou vojenskou složku hnutí, jehož výzbroj není obecně o nic smrtelnější než Molotovovy koktejly a vzduchovky. V posledních dnech se do výbavy přidávají i podomácku vyrobené bomby.

Partyzánské armády jsou schopny poskytovat vojenský výcvik tisícům aktivistů, kteří z měst prchají do menšinových oblastí. Vládní síly sice mají stále navrch, ozbrojené skupiny však mají výhodu domácí půdy a vědomí toho, že bojují proti okupační armádě. Dle analytiků je spojení těchto různorodých hlasů a komunit po celé zemi tím jediným, co armádu skutečně ohrožuje.

Armáda jinak nevykazuje známky ochoty k vyjednávání. Na konci dubna se v Jakartě sešlo Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) u jednoho stolu s generálem Min Aun Hlainem. Navrhovanou pětibodovou dohodu, která by situaci v zemi uklidnila, ale zváží, jakmile zemi „stabilizuje armáda“.

Země se také stala nebezpečnou pro místní novináře. Naposledy došlo k zatčení tří zaměstnanců zpravodajské agentury Demokratický hlas Barmy, kteří po vypuknutí protestů uprchli do severního Thajska. Podle mluvčího thajské policie byli tři novináři chyceni spolu s dalšími dvěma aktivisty při náhodné pátrací akci. Obvinění jsou z nelegálního vstupu do země. Novináři pravděpodobně pokračovali v práci z úkrytu za hranicemi, kde si zřídili provizorní redakci.

V současné době je v myanmarském vězení asi 40 novinářů. Většina z nich je zadržená na základě článku trestního zákoníku, který zakazuje šíření „zpráv vyvolávajících paniku“ a „fake news“, nebo přímo či nepřímo agitují proti vládním zaměstnancům. Za porušení tohoto zákona hrozí trest odnětí svobody až na tři roky.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované