Hlavní obsah

Stovky těžkooděnců vs. opilý průvod. Byla jsem mezi chuligány

Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam Zprávy

Momentka z pochodu sparťanských fanoušků na stadion pražské Slavie.

Reklama

Reportérku Šárku Kabátovou zajímalo, jací jsou fanoušci z kategorie ultras zblízka a jak snadno se v davu nechají strhnout emocemi, případně alkoholem. Připravila další reportáž ze série My, která mapuje českou společnost z různých úhlů.

Článek

(Podstatná připomínka na úvod: Autorka není příznivcem žádného fotbalového týmu a je přesvědčená o tom, že vulgarismy a nenávist se jistě objevují i mezi fanoušky dalších sportovních klubů.)

Přijde mi, že si většina lidí na přítomnost problémových fanoušků při velkých fotbalových zápasech už zvykla. Jako by byli nedílnou součástí atmosféry při sportovních klání a ty největší maléry měli už dávno za sebou.

Když přicházím ke stadionu na pražské Letné a vidím dav zahalený do černé pokřikovat „Jude Slavie“, je mi, přiznávám, trochu ouzko. Čeká mě zhruba dvouhodinový pochod městem a společná jízda metrem vyhrazená jen pro „nás“, fanoušky. Cíl je jasný. Míříme do Edenu.

Sparta, Sparta

Když v doprovodu stovek těžkooděnců a vrtulníku nad hlavami opouštíme prostranství před stadionem na Letné a já začínám vést první rozhovory, je mi rázem jasné, že stěží najdu střízlivého respondenta.

Většina v ruce drží plechovku nebo pet lahev s pivem, někteří se na zhruba dvě hodiny dlouhý pochod posilňují i něčím tvrdším. Jak kouzelné je uprostřed nedělního odpoledne obracet do sebe na ulici lahev s levným rumem…

Kdybych měla předchozí větu přeložit do jazyka fotbalových fanoušků, s nimiž jsem se procházela, zněla by asi následovně: „Jak kouzelné je uprostřed nedělního – SPARTÁÁÁÁ – odpoledne obracet do sebe – SPARTÁÁÁÁ – lahev s levným rumem“.

Až na světlé výjimky se totiž většina neudrží a pokřiky jako „Spartička je nejlepší“, „Jude Slavie“ nebo třeba „Sparta Praha šampion“, křičí za jakékoli situace. Během rozhovoru se mnou, při jízdě metrem, během močení na veřejnosti, před vstupem na stadion. Zkrátka kdykoli.

My, ultras. Nový díl publicistického pořadu Šárky Kabátové.Video: Šárka Kabátová, Seznam Zprávy

Z generace na generaci

Povídám si s fanoušky, kteří sami sebe, jak mi řekli, řadí do tvrdého jádra. Vypráví mi o tom, jak se z nich hned po příchodu na svět stali fanoušci. Taková věc se totiž dědí z otce na syna. A leckdy trvá tradice v rodině i několik desetiletí. „U nás se to drží už asi šedesát let. Mě k fandění přivedl můj táta, jeho zase jeho otec, a já taky chodím na fotbal se svým synem,“ prozrazuje mi jeden z mála střízlivých fanoušků.

„Mě k tomu přivedla hlavně babička,“ říká další. Když se ho ptám, co pro něj znamená fanouškovství, říká, že „úplně všechno“.

V davu se na to doptávám i několika žen. „My chodíme na fotbal s mámou, je to skvělý. Fandíme našemu týmu, ať se děje, co děje.“ Zajímá mě také jejich role v převážně mužském kolektivu. Odpověď mě trochu překvapuje: „Nikdo vám neubližuje, je to fakt fajnový.“

Někteří hlubokou lásku k fotbalovému týmu stvrdili třeba i tetováním. Zdá se, že čím viditelnější taková kérka je, tím většímu respektu se její nositel těší u ostatních.

Já tetování se znakem fotbalového týmu nemám. „Zdobí“ mě jen mikrofon, jehož přítomnost většina davu nelibě nese. „Jdi s ním do prd*le, strč si ho mezi nohy,“ slýchávám docela často. Hojně mě častují těmi nejhrubšími vulgarismy, které opakují pořád dokola. Když namítám, že se jich chci jenom zeptat na fanouškovství, což považuji za zcela nekonfliktní téma, jeden z nich odvětí: „Já ti ukážu, jak konfliktní to může být.“ Když přicházím s kamerou blíž a požádám jej o vysvětlení, mlčí.

Po nás potopa?

Pokračujeme dál. Čím blíž jsme Edenu, tím víc se stupňuje agresivita a množství vulgarismů. Po zemi se válí prázdné lahve od alkoholických nápojů. Někteří si krátí dlouhou chvíli tím, že do nich kopou a přihrávají „spoluhráčům“ z davu. Divím se, že to ještě někteří vůbec zvládají. Zdá se, že pro většinu už je tou dobou vůbec nemožné střídat pravou a levou nohu.

Stav, ve kterém fanoušky nacházím, jim jaksi ani neumožňuje vysvětlit mi, proč někteří z nich mluví o nenávisti k Židům a migrantům, proč slovně napadají těžkooděnce, nebo co znamenají jejich nejrůznější posunky včetně předstírané masturbace nebo podřezávání krku.

Nebýt osobního setkání s chuligány, netušila bych, co všechno chvilkové řádění problémových fanoušků doprovází. Bez ohledu na to, či jde o fanoušky Sparty, Slavie nebo úplně jiného klubu, říkám si, jestli má tahle podoba vulgarity ve veřejném prostoru vůbec něco společného se sportem. Zároveň mě zaráží, kolik policistů musí kvůli bezpečnosti na skupinu hooligans dohlížet a kolik veřejných prostředků tahle nezkrotná vášeň k fotbalu stojí.

Reklama

Doporučované