Stříž není jediný. Odmítače vojny stíhali i další z horních pater justice

Po svém nástupu do funkce nejvyššího státního zástupce se Igor Stříž stále musí vracet ke své pracovní minulosti ze sklonku komunistického režimu. V rozhovorech čelí nepříjemným otázkám, proč jako vojenský prokurátor posílal k soudu odmítače vojenské služby nebo jestli lituje vstupu do předlistopadové KSČ.

Seznam Zprávy v předchozích týdnech upozornily na Střížovu roli při stíhání několika mužů ze společenství Svědkové Jehovovi, kteří odmítali z náboženských důvodů nastoupit službu v armádě. Po roce 1989 soudy uznaly, že tito lidé byli stíháni neprávem, a přiznaly jim odškodnění.

Nový šéf žalobců však není jediným vysokým činitelem v současné justici, který začínal svoji právnickou kariéru v uniformě důstojníka socialistické armády a stíhal odpůrce vojenské služby.

Když s koncem roku 1993 zanikly vojenské soudy i prokuratura, přešli jejich členové na obecné soudy a na tehdy nově vzniklá státní zastupitelství. Mělo se za to, že tato část justice je už z dřívějška očištěna - prověrkami po listopadu 1989, které vyloučily lidi zkompromitované s komunistickým režimem. Samotné členství v KSČ, které bylo u vojáků z povolání takřka pravidlem, se nebralo jako překážka, stranickou legitimaci mělo před sametovou revolucí i mnoho nevojenských soudců a prokurátorů.

Formálně tedy nic nebránilo tomu, aby žalobci a soudci z armády nakonec v „demokratické“ justici postoupili až na nejvyšší posty. Někteří z nich mají pověst uznávaných odborníků na trestní právo.

Bývalý vojenský prokurátor Jaroslav Fenyk je od roku 2013 místopředsedou Ústavního soudu. Trestní kolegium Nejvyššího soudu vede někdejší vojenský soudce František Púry. Na Nejvyšším státním zastupitelství pracují kromě Stříže ještě tři další bývalí vojenští prokurátoři. Jeden z nich, Roman Hájek, vede trestní odbor zastupitelství.

Jako vojenští soudci a prokurátoři se však tito lidé v minulosti zákonitě zabývali i případy mužů, kteří odmítali sloužit v armádě s odkazem na svědomí a náboženskou víru.

Jedna ze známějších kauz se týká ústavního soudce Jaroslava Fenyka.

Už v roce 2013, když Fenyk kandidoval na post ústavního soudce, musel čelit kritice, že koncem 80. let jako vojenský prokurátor obžaloval hudebníka Vladana Kočího, který s odkazem na křesťanské hodnoty odmítal nastoupit na vojenskou službu.

V srpnu 1988 Fenyk poslal Kočího do vazby. Krátce nato byl violoncellista už jako ženatý otec jednoho dítěte odsouzen Vojenským obvodovým soudem v Praze na patnáct měsíců do vězení.

Informace o rozsudku a Fenykovi se tehdy objevila v záznamu disidentské organizace Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS). „Prokurátor navrhl trest při dolní hranici trestní sazby, kterou zákon stanoví od jednoho roku do pěti let,“ stojí v uchovaném záznamu o případu, v němž Kočího obhajoval Otakar Motejl, pozdější ministr spravedlnosti a ombudsman.

Vladan Kočí si odseděl jen několik měsíců, v říjnu 1988 se na něj vztahovala amnestie tehdejšího československého prezidenta Gustáva Husáka. V červnu následujícího roku se však kvůli odmítání vojny ocitl znovu ve vazbě.

Poslal ho tam vojenský prokurátor Petr Kovanda, v současnosti státní zástupce z odboru trestního řízení na Nejvyšším státním zastupitelství. V červenci 1989 Kočího poslal vojenský soud do vězení podruhé, tentokrát na šestnáct měsíců. Na svobodu se dostal díky sametové revoluci, po listopadové amnestii.

S odstupem více než třiceti let Vladan Kočí říká, že na lidi, kteří stáli za jeho stíháním a uvězněním, vzpomíná bez zášti. „Osobně proti nim nic nemám, zvolil jsem si svou cestu dobrovolně, a tudíž se asi stále budu potkávat s podobnými lidmi,“ uvedl pro Seznam Zprávy.

Zároveň však Vladan Kočí s nádechem ironie poznamenal, že tehdejší vojenští prokurátoři byli zcela poslušní komunistickému režimu.

„Pan Fenyk byl milý a věcný. Po ujištění, že se nejedná o zatčení, mě nechal odvést do vazby, abych mou zločinností neohrožoval společnost. Plnil rozkaz a s potěšením. Nějaké logické argumenty a důvody mého postoje tenkrát nikoho nezajímaly,“ dodal hudebník, který po roce 1989 koncertoval po celém světě a v posledních letech působí na univerzitě v mexickém státě Chiapas.

Jaroslav Fenyk ani Petr Kovanda se nyní k případu už nechtějí příliš vracet.

Ústavní soudce Fenyk prostřednictvím mluvčí odkázal na svá dřívější vyjádření. V minulosti poukazoval na slova někdejšího disidenta a zástupce VONS Petra Uhla z roku 2005, že vinit Fenyka za obžalobu Kočího je absurdní. Uhl také připomněl, že žalobce požadoval nižší trest.

V rozhovoru pro Lidové noviny v únoru 2013 Jaroslav Fenyk řekl, že případ Vladana Kočího byl jeho první kauzou s odpůrcem vojny. Prý si nejdříve myslel, že jde o recesi, protože hudebník na vysoké škole absolvoval povinnou výuku na vojenské katedře. Tehdejší právní řád podle něj neumožňoval, aby Vladan Kočí nebyl stíhán. „Jediné, co se pro něj dalo udělat, bylo navrhnout trest na spodní hranici; to jsem udělal,“ uvedl Fenyk před osmi lety.

Druhý bývalý vojenský prokurátor Petr Kovanda se omezil na stručnou odpověď. „Případ si vybavuji, nemám potřebu se k němu s odstupem doby jakkoliv vyjadřovat. V minulosti se tímto případem zabývaly orgány, které prověřovaly moji bezúhonnost, a neshledaly žádné pochybení z mé strany,“ napsal v odpovědi.

Odpůrce vojenské služby řešil jako voják také Roman Hájek, nyní šéf trestního odboru na Nejvyšším státním zastupitelství. Působil dokonce na stejné vojenské prokuratuře jako jeho současný šéf Stříž, v Olomouci.

Podle dochovaných spisů, jejichž kopie Seznam Zprávy získaly, Roman Hájek vyšetřoval například Antona Papfyho. Ten se podobně jako řada dalších svědků Jehovových snažil vyhnout vojně tím, že se zaměstnal v ostravských černouhelných dolech. Podle vládního usnesení z konce 50. let totiž horníci měli právo na trvalý odklad služby v armádě.

Podobně jako hudebník Kočí byl i Anton Papfy odsouzen za odmítání vojny dvakrát. Poprvé v roce 1988 a po amnestii za rok znovu. Tentokrát už ale - pro výstrahu ostatním odmítačům - dostal 24 měsíců a místo obvyklé první nápravné skupiny měl nastoupit do druhé, kde si odpykávali trest tvrdší kriminálníci.

Roman Hájek je podepsán jako vyšetřovatel pod závěrečnou zprávou z června 1989, která sloužila jako podklad k následné Papfyho obžalobě. Adresátem zprávy byl právě Igor Stříž coby vojenský prokurátor.

Vyšetřovatel Hájek v listině zaznamenal, že Anton Papfy se sice odvolává na vládní ustanovení o hornících, podle pracovníků vojenské správy ale nebyl na příslušném seznamu těch, kterým byl povolen odklad služby v armádě.

„Je zřejmé, že jednání obviněného vykazuje značný stupeň společenské nebezpečnosti, a to zejména tím, že podle Ústavy ČSSR je obrana socialistické vlasti nejvyšší povinností každého občana a že právě jednání obviněného proti tomuto zájmu směřovalo. Společenská nebezpečnost je dále zvyšována tím, že obviněný se již v minulosti obdobného trestného činnu dopustil a že tedy uložený trest nevedl k nápravě,“ konstatoval Hájek. Podobné fráze se ve spisech těchto případů opakovaly často.

Anton Papfy nakonec druhému uvěznění unikl jen díky tomu, že si před listopadem 1989 obstaral lékařský posudek z psychiatrie.

„Jsem vedený k tomu, abych nikomu nic nezazlíval,“ zhodnotil po letech své stíhání pro Seznam Zprávy. „Zasáhlo mě to jen do té míry, že jsem se musel narychlo oženit. Možná bych vystudoval vysokou školu a měl lépe placené místo. Já jsem ale v zásadě spokojený člověk. Mám, co potřebuji,“ dodal Papfy, který nyní žije ve východoslovenských Michalovcích.

Bývalého vojenského vyšetřovatele a prokurátora Romana Hájka Seznam Zprávy s dokumentem s jeho podpisem z roku 1989 seznámily. Státní zástupce si prý však na toto stíhání už nevzpomíná.

„Případ si nevybavuji. Z předloženého materiálu je zřejmé, že jsem se vládním nařízením a argumentací obviněného v závěrečné zprávě zabýval,“ uvedl Hájek.

V současnosti platí Roman Hájek za předního českého experta v trestním právu. Spolu s Jaroslavem Fenykem a Igorem Střížem se podílel na obsáhlém knižním komentáři trestního zákoníku a trestního řádu, který vyšel v roce 2010. Podle některých spekulací byl Hájek jedním z favoritů ministryně spravedlnosti Marie Benešové na obsazení funkce nejvyššího státního zástupce.

Trochu paradoxně to byla sametová revoluce, která umožnila, aby si lidé z vojenské justice vylepšili pověst. Fenyk, Stříž i další bývalí vojenští prokurátoři se podíleli na vyšetřování tvrdého zásahu bezpečnostních složek proti demonstrantům 17. listopadu 1989.

Odpůrci vojny byli stíháni i po sametové revoluci, týkalo se to však především svědků Jehovových, kteří v 90. letech zpočátku odmítali i náhradní civilní vojenskou službu.

Zejména bývalí vojenští soudci se po sametové revoluci ocitli v kuriózní situaci. Zatímco dříve odsuzovali neposlušné brance k nepodmíněným trestům, v 90. letech museli pod tlakem nálezů Ústavního soudu nejenže odsouzeným rušit v minulosti udělené tresty, ale také je úplně zbavovat viny a trestního stíhání.

Někteří soudci, včetně těch vysoce postavených, se s úplnou rehabilitací pacifistů zpočátku těžce vyrovnávali. V únoru 1999 musela tehdejší šéfka Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová dokonce veřejně pohrozit kárným postihem kolegům, kteří se odmítali řídit závěry ústavních soudců.

Následně se rozhodování soudů ustálilo ve prospěch odpůrců vojny. Kvůli tomu, že část soudců původně nechtěla přistoupit na jejich úplnou rehabilitaci, se však některé případy protáhly a dodnes neskončily.