Hlavní obsah

Účou na pár hodin. Jak jsem se stala zvědem ve světě českého školství

Irena Hejdová
Scenáristka, publicistka
Foto: Profimedia.cz

Syndromem vyhoření jsou vedle manažerů, lékařů a policistů nejvíce ohroženi právě učitelé. (Ilustrační snímek)

Reklama

„Po třech hodinách permanentní komunikace s dětmi jsem byla zralá na ztrátu hlasu, dlouhý pobyt v klidné, tiché a temné místnosti nebo alespoň na dlouhý odpolední spánek,“ popisuje v článku pro Seznam Zprávy své zkušenosti scenáristka Irena Hejdová.

Článek

Na začátku října mi vyšla dětská knížka, se kterou aktuálně objíždím převážně první třídy základních škol. V rámci workshopu knížku představuji, povídám si s dětmi o strachu, který je tak trochu tématem knihy, a čtu ukázky. Hodně s dětmi mluvíme, na hodně věcí se jich ptám a ony mi na hodně věcí odpovídají, a pak společně vyrábíme z přinesených přírodnin strašidelný les. Celý ten program je na jednu vyučovací hodinu, někdy mám ale až tři hodiny za sebou podle toho, kolik tříd ve škole se workshopu chce zúčastnit.

Byla jsem už s knížkou v nejrůznějších typech škol. V Praze i mimo ni, ve školách státních i soukromých, klasických i alternativních. Čekala jsem, že mezi různými typy škol a mezi přístupem jejich učitelů se ukážou značné rozdíly. Čekala jsem, že někde budu stát u tabule a jinde sedět na koberci uprostřed třídy. Čekala jsem, že některé učitelky budou (v závislosti na pověsti školy) spíš přísné a k dětem ostřejší, jiné přehnaně respektující. Čekala jsem, že někde budou děti nezvladatelné a nesnesitelné, jinde zase zaražené a plaché.

Prostě jsem vycházela ze svých dojmů o tom, jak moc je české školství diferencované a že široká paleta možností přináší i výrazné rozdíly mezi dětmi v různých systémech vzdělávání. My rodiče přece právě proto tak moc řešíme, kam naše děti chodí do školy – zatímco generace našich rodičů nás obvykle šoupla tam, kam jsme „patřili“, a víc to neprožívala.

Ale nakonec mě na celém tom školním dobrodružství nejvíc zarazilo jen vychladlé menu z McDonalda jako dopolední svačinka dítěte z jedné alternativní soukromé školy.

Protože děti byly všude víceméně stejné, respektive takové, jaké byly jejich učitelky (ani na jednoho učitele mužského pohlaví jsem při svém „průzkumu“ nenarazila). Větší rozdíly byly často mezi dětmi a učitelkami třeba jen z jedné základní školy, v níž jsem absolvovala více workshopů za sebou, než mezi dětmi a učitelkami z různých, často naprosto protikladně vnímaných škol.

Než jsem s workshopy začala, neměla jsem s českým školstvím víceméně žádnou zkušenost krom té, že loni dvě z mých tří dětí nastoupily do 1. třídy. Jako většina současných rodičů jsem hodně prožívala, jestli je daná škola pro ně ta správná, co jim jejich první střet s českým školstvím může přinést (a vzít), jestli se neuchýlit k nějaké alternativě a tak dále. Nakonec jsme dopadli dobře a učitelku svých dětí si nemůžu vynachválit – tím spíš, jak často od známých slýchám, že třeba tak spokojení nejsou.

Snad neobjevuji Ameriku, když řeknu, že ne klima školy nebo její přístup ke vzdělávání, ale osobnost učitelky je to, co třídu ovlivňuje nejvíc. Když už učitelky kývnou na podobný workshop, tedy něco, co narušuje a odsouvá plánovanou výuku, dá se předpokládat, že budou otevřenější různým vnějším vlivům a komunikaci navenek. Školy ale často využily příležitosti a workshop nabídly i učitelkám, které by možná o něj samy od sebe zájem neprojevily.

A tak jsem měla možnost potkat nadšené mladé i starší učitelky, které se snaží vzdělávání podat dětem hravou formou, přistupují k dětem s respektem, ale dávají jim i potřebné mantinely.

A poznala jsem i pár učitelek (nejen starších) uvláčených léty ve školství, které působily spíš znuděně, odtažitě a dojmem, že už by to nejraději měly za sebou (a ano, byly to i učitelky z alternativních či soukromých škol, ne jenom ty ze „státních“).

Nutno říct, že párkrát jsem se na hraně svých možností ocitla také. Když jsem vylezla ze školy po třech hodinách permanentní komunikace s dětmi, byla jsem zralá na ztrátu hlasu, dlouhý pobyt v klidné, tiché a temné místnosti nebo alespoň na dlouhý odpolední spánek (vzhledem k mateřským povinnostem se bohužel neuskutečnil).

Při workshopech přitom pracuji s dětmi spíš hravou formou a rozhodně se je nesnažím něco zásadního naučit. Přesto mě tři hodiny v jejich společnosti vyčerpaly natolik, že jsem se od té doby stala ještě větší obdivovatelkou a horlivou zastánkyní učitelského řemesla. Ne, že bych sama učitelkou být chtěla, nejspíš bych to do psychického zhroucení vydržela tak maximálně týden.

Vzhledem k tomu, že mám sama tři velmi společenské děti, jsem na větší dětské společnosti poměrně zvyklá – ale ten neustávající tok zvídavých otázek i odpovědí, neustálý šum ve třídě a nutnost pracovat třeba i s náročnějšími či méně zvladatelnými dětmi, to všechno mi podalo dost důrazné svědectví o tom, jak moc je tohle povolání náročné. Nemluvě o tom, že v jeho rámci musíte do těch nesoustředěných dětských hlaviček na neposedných dětských tělíčkách ještě nalít nějaké vědomosti.

Syndromem vyhoření jsou vedle manažerů, lékařů a policistů nejvíce ohroženi právě učitelé. Stresovost práce učitelů je srovnávána právě se stresovostí práce vrcholových manažerů – mezi jejich povoláními je řada styčných bodů, podřízení manažerů ale většinou rozhodně nehlučí a nezlobí tolik jako „podřízení“ učitelů.

A je tu ještě jeden podstatný rozdíl – a to ten finanční. Já bych po své zkušenosti s českým školstvím přidala na výplatě každé učitelce, s níž jsem se setkala. A nejspíš i těm ostatním. Protože jejich povolání je náročné a zaslouží si za to být adekvátně finančně ohodnoceny. Třeba pak školství přiláká i nové a nadšenější jedince, kterých je tam tolik třeba. A já se budu těšit, že do jámy lvové českého školství budu nadále vstupovat jen jako občasný host.

Reklama

Doporučované