Hlavní obsah

Ujgurka o životě v Číně: „Když si pro tebe přijdou, musíš zůstat klidná“

Foto: Profimedia.cz

Za práva Ujgurů pravidelně probíhají protesty po celém světě. Snímek z Bruselu.

Reklama

„V Sin-ťiangu nemůžeš důvěřovat ani svému sourozenci. Mí přátelé věří, že čínská vláda jedná správně. Zmizel i můj otec,“ vypráví pro Seznam Zprávy svůj příběh žena, které její rodná země zajistila život v permanentním strachu.

Článek

„Jsem Ujgurka. V Sin-ťiangu jsem vyrostla a po dokončení magisterského studia jsem se vdala a přestěhovala do zahraničí. Dnes a denně opakuju sobě i svým přátelům – jsem nejšťastnější Ujgurka na světě,“ začíná pro Seznam Zprávy svůj ne zcela šťastný příběh žena, která pro účely článku a kvůli důvodným obavám o bezpečí sebe a své rodiny vystupuje pod jménem Aynur. (Seznam Zprávy její pravou totožnost i současnou zemi pobytu znají, pozn. red.)

Ačkoli poslední roky žije na území Evropy, dodnes při vzpomínání na rodnou zem nedokáže zůstat úplně klidná. V Číně má stále rodinu a přátele a každé nevhodně zvolené slovo by mohlo způsobit problémy.

„Měli jsme poměrně šťastný život do roku 2016, kdy jsem se vdala za cizince. Mí rodiče oba mluví čínsky, pracují pro čínskou vládu, jsou členy komunistické strany. Jsou vzdělaní, mají doktorát,“ popisuje a přesně si vybavuje dobu, kdy se vše změnilo. „Odjela jsem tehdy se svým tátou na 15 dnů do blízkovýchodní země. Když jsme se po svatbě vrátili do Číny, všechno najednou začalo být hrozně těžké. Tento výlet byl nakonec důvodem, proč skončil v táboře i můj táta.“

„Až si pro tebe přijdou, musíš zůstat klidná“

Od zmizení otce se rodina potýkala s permanentním strachem. „Zmizel ze dne na den. Jen jsem brečela a všechno mě začalo děsit. Od té doby jsem nemohla přestat myslet na to, co bude dál. Lidé kolem mě najednou jeden po druhém začali mizet. Na škole jsme měli poměrně malou pracovní síť, spolužáci, kolegové. Všichni jsme se začali děsit toho, že jednoho dne zmizíme taky. Nikdy nevíte, kdy ten den přijde,“ vzpomíná Aynur. I na to, jak ji matka připravovala na chvíli, až si policisté přijdou i pro ni.

„Je velký zločin provdat se za cizince nebo cestovat do islámské země. Můžou vás zatknout kdykoli, za cokoli. Když se to stalo tátovi, začala jsem se bát, že zmizím i já. Kdyby se ti někdy stalo, že zmizíš, říkávala mi máma, až za tebou jednou v noci přijde policie, dá ti přes hlavu pytel a odvedou tě pryč, musíš zůstat klidná. Hlavně nepanikař.

Máma mě připravovala na to, že se to velice pravděpodobně stane. Neustále mě nabádala, že jakmile získám certifikát o manželství, hlavně ho nesmím dávat z ruky. ‚Až se ti to stane, musíš dokázat, že ses vdala za cizince legálně.‘“

„Odjeď, nezůstávej tady“

Otec Aynur se nakonec objevil po 40 dnech. Zaručil se za něj zaměstnavatel, že je to dobrý a věrný zaměstnanec, který už svoji chybu určitě nikdy nezopakuje. „Táta mi nikdy nevyprávěl, co všechno se mu tam přihodilo. Snažil se ochránit své dvě dcery a o těchto špatných věcech nikdy nechtěl mluvit. Sem tam to probírali s matkou. Od ní vím, že v táboře přemýšlel, co se stane, až zemře. Že myslel na své dcery, přemýšlel, co bude s tou mladší, že já, jako ta starší, se už o sebe postarám.“

Jednu radu jí otec po návratu z tábora dal. „Když se táta vrátil, řekl mi jenom: Odjeď. Nezůstávej tady. Oba rodiče mě nabádali, abych se odstěhovala z Číny.“

S plánem na život v cizině jí pomáhala i její blízká kamarádka Rahile Dawut. „Poradila mi, abych hlavně nejezdila z Urumči, ale vzala to nejdřív do Pekingu a až odtamtud dál. Ono i ten let z Pekingu vede přes Urumči, rozdíl je ale v tom, že kdybych se dala na cestu hned z Urumči, čekal by mě nespočet různých kontrol,“ popisuje Aynur.

„Nejsi Ujgurka“

Aby se vyhnula stresujícímu procesu, dala na radu Rahily Dawut a koupila si letenky přes Peking, i když to znamenalo utratit víc peněz a strávit na cestě mnohem více času. Lidé jako Aynur se ale kontrolám tak či onak nemají šanci vyhnout. Úředníky na letištích prý ani tak nezajímají Kazachové či další menšiny, cílí čistě na Ujgury. „Vezmou vám doklady a nechají hodiny čekat za dveřmi. A zjišťují o vás všechno, co vás napadne. Jestliže nemáte žádný záznam v trestním rejstříku, a znovu připomínám, že nikdy nevíte, co zrovna Čína považuje za přestupek, můžete jít.“

V Pekingu dle očekávání narazila. „Můj pas kontrolou neprošel. Řekli mi, že mají nějaký problém, ano, měli problém – systém nastavený tak, že by neprošel žádný ujgurský doklad. Takže zastavili i mě, vzali mě bokem. Byla jsem ale klidná, byla jsem i připravená na to, že mě pošlou zpátky do Sin-ťiangu. Vyslýchali mě hodinu a k mému překvapení mi nakonec řekli, že můžu pokračovat dál. Muž, který mě vyslýchal, se mě ptal: Jsi Ujgurka? Tak říkám, ano, jsem Ujgurka. Prohlížel si mě a řekl, že ne, ty nejsi Ujgurka, na to máš příliš dobrou čínštinu. V tu chvíli jsem věděla, že jsem jedna z nejšťastnějších Ujgurek na světě. Tehdy mi nikdo nevěřil, že jsem prošla takto snadno.“

Rahile Dawut

Ne všechny její vzpomínky mají takto šťastný konec. V roce 2017 se začala situace v Sin-ťiangu značně horšit. Začali mizet její přátelé a spolužáci. „Postupně začali brát lidi z intelektuálních vrstev, mizeli opravdu jeden za druhým.“ Mezi nimi byla i Rahile Dawut.

„Byla jako moje druhá matka, kamarádka, životní mentorka. Je to první Ujgurka, která udělala doktorát v oboru Ujgurský folklor a kultura. Celá země ji zná a byla opravdu respektovaná v univerzitním prostředí i mezi vesničany.

Vedla takový klidný život, pracovala si na svých univerzitních věcech, denně docházela do školy, pila svou kávu, setkávala se s kolegy a studenty, sem tam něco navařila. Má jednu dceru, která teď žije v USA. Ke všem svým mladším známým se tak chovala velice mateřsky, bylo vzácné znát někoho takového,“ vzpomíná na svou kamarádku.

Kdo a kde je Rahile Dawut?

Rahile Dawut byla profesorkou na univerzitě v Sin-ťiangu. Je mezinárodně uznávanou odbornicí na ujgurský folklor a tradice. Získala ocenění a granty od čínského ministerstva kultury a je zakladatelkou folklórního institutu. V roce 2017 zmizela a od té doby o ní neexistují zmínky. Pátrání po Rahile Dawut nevzdává její dcera Pulat žijící ve Spojených státech. Ta je, stejně jako mnozí další, přesvědčená, že její matku drží Čínská komunistická strana.

Pamatuje si i na poslední momenty, kdy spolu byly v kontaktu. „Když jsem úspěšně doletěla až do cílové destinace, koupila jsem si kávu ve Starbucksu a napsala jí, že to mám za sebou. Byla za mě šťastná. O něco později mi pak psala, že musí odjet do Pekingu. Na nějaký meeting, konferenci, kam ji prý pozvali. Pomohla jsem jí teda přes video vybírat šaty, měly jsme dobrou náladu. Pak jen řekla: Ok, děkuju, zavolám ti, až dorazím do Pekingu.“

To bylo naposledy, co o ní slyšela nejen Aynur, ale i celý zbytek světa. Nikdo neví, jestli do Pekingu skutečně dorazila nebo ne.

„Zajímavé je, že mi říkala, že má do Pekingu cestovat s vedením univerzitního oddělení. O několik dní později mi moje čínská kamarádka říkala, že Rahile sice zmizela, ale vedení, které s ní mělo jet, je normálně na univerzitě. Je to taková hra. Asi jí řekli, že má jet do Pekingu s vedoucím oddělení, který je mimochodem Číňan, ona zmizela, on ne. Od té doby nikdo nevíme, co s ní je.“

Po Rahile později zmizela i čínská kamarádka Aynur. „Je sice Číňanka, ale kolaborovala s Ujgury,“ vysvětluje. Při vzpomínce na ostatní její spolužáky s ní ale začínají cloumat emoce.

Na škole se běžně setkávali hanští studenti i ti náležící k etnickým menšinám. Ačkoli byli rozdělení do dvou separátních skupin, čínští studenti mohli navštěvovat jídelny pro menšiny. Naopak to možné nebylo.

„Přátelé si myslí, že si to zasloužím“

Zásadní zlom ve vnímání svých čínských vrstevníků pocítila po zmizení svého otce. „Chodila jsem po chodbách školy a dívala se na všechny ty čínské spolužáky a cítila se hrozně zvláštně. Byla to závist? Nenávist? Hrozně jsem žárlila, že si mohou najít práci, jakou chtějí, nikdo jim nezatkne rodiče, mohou si vzít, koho chtějí. Časem se z té žárlivosti stala nenávist.

Neznala jsem je, ale přesto jsem je nenáviděla. Jen kolem mě prošel nějaký čínský student a tyhle smíšené pocity mě najednou úplně pohltily. Neznáš ho, ale víš, že je volný, šťastný, rodiče mu nezatknou. Nejdřív to byla taková ta závist, říkáš si, proč já, proč nejsem jako on. Časem je z toho nenávist. Ty jsi Číňan, já jsem Ujgurka, ty nám tohle děláš, ty za to můžeš. To tvoje vláda nám ubližuje,“ říká roztřeseně a na otázku, zda jsou na vině i její čínští přátelé, odpovídá jasné „rozhodně“.

„Čínských přátel mám spoustu. Myslí si, že čínská vláda dělá správnou věc, něco, co se prostě dít musí. V Sin-ťiangu si sice nemůžete dovolit nahlas říct, že byste s čínskou vládou nesouhlasili, to by byla jízdenka do tábora. Ale oni si to opravdu myslí. Sedíte mezi nimi a jen tak mezi řečí začnou prohazovat věci jako: A koho zatkli dneska? A co ten zase udělal? Jakoby se nechumelilo. Jsou přesvědčení, že musíme být zatýkání. Ano, myslí si to i mí přátelé.“

Správné etnikum

Do jisté doby Aynur věřila, že se i přesto všechno může svým čínským vrstevníkům vyrovnat pílí a tvrdou prací. „Bývala jsem hrozně hloupá. Myslela jsem si, že když se budu snažit, tvrdě na sobě pracovat, budu moct získat stejně dobrou práci, budu mít stejné životní příležitosti. Časem mi došlo, že takhle to vážně není. Mohla bych se přetrhnout, ale nikdy, nikdy nebudu mít takové štěstí, abych se měla stejně dobře jako oni. Nikdy nebudu mít stejně dobrou práci jako etničtí Hanové. Když se hlásíte o nějaké pracovní místo, už je předem specifikováno, že hledají muže nebo ženu určitého vzdělání, příslušností k hanskému etniku. Takže jako příslušník ujgurské menšiny si jednoduše dobrou práci nenajdete,“ popisuje situaci na pracovním trhu.

I přes to všechno poněkolikáté připomíná, že je šťastná. „S rodiči si můžu volat přes WeChat, to je jediná aplikace, kterou Ujgurové v Sin-ťiangu používat můžou. Jsou v pořádku, ale vím, že žijí ve strachu, že je začnou v noci navštěvovat kontroly a vyslýchat je kvůli mně. Tam se nic neutají, je to malá vesnice, všichni se znají a jsem snad jediná, kdo se provdal za cizince. Táta byl kvůli mojí svatbě na výslechu snad desetkrát. Mám ale tolik přátel, kteří se svými rodinami nemluvili třeba pět let. Netuší, jestli jsou jejich rodiče vůbec naživu. Takže to zopakuju – jsem nešťastnější Ujgurka na světě. A opakuju si to pokaždé, co mluvím se svými přáteli. Je hrozné štěstí mít v Sin-ťiangu normální život. A všem, se kterými se mimo Čínu potkávám, neustále připomínám, že jste šťastní a svobodní lidé.“

Hanové

Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang je domovem mnoha etnických menšin. Když přebrali vládu komunisté, žilo na území Sin-ťiangu okolo pěti procent hanských Číňanů. Komunisté ale v rámci sinizace (počínšťování etnických a náboženských menšin) na území poslali spoustu Číňanů a ti dnes tvoří asi polovinu obyvatel. A to za posledních 50 let způsobuje silné tenze.

„Čína s tím sama nikdy nepřestane“

Lidé by dle Aynur ale neměli ignorovat, co se děje za hranicemi jiné země. „Ujgurům podle mě pomůže jen to, když okolní země pochopí, kde je problém. Zkušenosti s tábory nebo s nucenými pracemi má většina lidí, které znám. Vždyť tady umírají nevinní lidé, ženy jsou znásilňovány, rodiče mizí od svých dětí a on tomu někdo nechce věřit? Tohle opravdu není v pořádku. Nemůžete mluvit s rodiči, s přáteli, tohle je snad normální? Vždyť v Sin-ťiangu nemůžete věřit ani svým sourozencům, někde o vás mimoděk prohlásí něco špatného a vás kvůli tomu zavřou. Chceme žít normální život.

Normální lidská bytost pochopí, že je tohle špatně a bude se proti tomu chtít postavit. Jak někdo může tvrdit, že si to zasloužíme? Tohle už jde mimo náboženství, národy, kulturu. Tohle je etnocida. Jednoznačná diskriminace srovnatelná s chováním Němců za druhé světové války. A ani si nemyslím, že je vůbec možné rozvázat všechny vazby s Čínou, ale kdyby všechny země proti ní vystoupily s tím, že tohle přece dělat nemůže, něco se změní. Čína s tím sama nikdy nepřestane,“ uzavírá vyprávění pro Seznam Zprávy.

Reklama

Doporučované