V pracovně skoro cítíte ohořelé trámy. Odtud úřaduje šéf „Národního“

Z jednoho okna Tančící dům, z balkonu Žofín a rozhledna na Petříně a z dalšího okna silueta Hradčan. Pracovna ředitele tuzemské první scény má výhled, pro který by současní developeři vraždili.

Majestátnost toho, že tady v předešlých letech seděli většinou lidé z učebnic dějin divadla, připomínají nejen díla Vojtěcha Hynaise na stěnách. U dveří stojí skříňka s kusem ohořelého střešního trámu z požáru Národního divadla v roce 1881. A úchytky na nábytku jsou designovány „národním logem“, tedy českým lvem.

„Moc si vážím toho, že tu mohu pracovat, ten prostor je krásný, samozřejmě, že připomíná všechno, co se s Národním divadlem pojí, nejenom umělecké otázky, ale také souboj české společnosti o národní, kulturní a politickou identitu, na druhou stranu ta kancelář - posuzováno moderními ergonomickými normami - odpovídá 19. století,“ říká Jan Burian pro SZ Byznys.

Fotografie u okna ale připomínají jeho osobní vzpomínky: předchozí ročník studentů na DAMU, budova plzeňského divadla, o němž Jan Burian mluví jako o svém divadelním domově, a pak černobílá fotografie basketbalového týmu Gymnázia Nad Štolou. „To jsou mí spolužáci z gymnázia, kdy jsme hráli slavně basketbal, což v mém případě je trošku divné, když se podíváte na výšku mé postavy, ale je to tak,“ říká se smíchem. „A pak tady mám obrázky od svého přítele a scénografa Karla Glogra, se kterým jsem udělal asi 80 inscenací v životě.“

V době totální uzávěry odjel šéf Národního divadla s celou rodinou na chalupu a odtud pracoval. „Řešili jsme spoustu problémů, pro management divadla to bylo extrémně náročné období. Můj rekord je 11,5 hodiny online na mítincích,“ popisuje s tím, že po měsíci zjistil, že začíná ztrácet disciplínu.

„Pracovat v mikině není úplně psychicky zdravé, tak jsem si řekl, že to takhle dál nejde, a opravdu jsem se vrátil a začal jsem se oblékat jako do práce a chodit do kanceláře a držet pracovní režim.“

Nikdy předtím v historii nebyla divadla zavřená na tak dlouhou dobu. Krizi ekonomicky ustáli, protože stát Národnímu kompenzoval výpadky příjmů ze vstupného i mzdy zaměstnanců.

„Obávám se, že dopady covidu jsou teprve před námi. Trpělivě čekáme na říjen a listopad, na to, jak zareagují návštěvníci, kteří patří k těm, již chodí do divadla jednou dvakrát za rok. Stále se ještě plně neobnovila mobilita, lidé tolik necestují a ani cizinci se zatím do Prahy nevrátili. Vytvořit rozpočet na rok 2022 bude daleko problematičtější,“ uzavírá Jan Burian.

Další díl cyklu Pracovny z historické budovy Národního divadla si můžete pustit ve videu nahoře.